Marek Šindelka, jeden z nejvýraznějších spisovatelů současnosti, navštívil Ostravu naposledy v zimním údobí, kdy předčítal z románu Chyba (2009). Volba potemněle laděného úryvku tehdy nebyla náhodná, náladově symbolicky korespondovala s čerstvě vydanou knihou Martina Jirouška Černý bod (2015), zaměřující se na hororový žánr v české kotlině. S Markem jsme k hororu tematicky také zabrousili a to především ve smyslu jeho vlivu a inspirativního působení na tvorbu. Od našeho setkání uplynul půlrok a autor má rozepsanou další knihu. O tom, co se (ne)změnilo jsme si spolu povídali v následujícím rozhovoru.
Poslední Vaší knihou byl povídkový soubor „Mapa Anny“, který vyšel asi před dvěma lety. Žánrově jste se tedy podruhé vrátil k povídce, zůstanete u ní nadále, nebo není vyloučeno, že se někdy vrátíte k poezii?
Momentálně zůstávám u prózy. Mám rozepsaný delší text, hodně prozaický, strohý, syrový. Poezii jsem ale nikdy úplně neopustil. Po asi sedmileté pauze jsem nedávno napsal dvě básně. Takže pokud mi tempo vydrží, za nějakých padesát, šedesát let bych mohl dát dohromady menší sbírku. Ale vážně: mě rozdíly mezi poezií a prózou nikdy moc nezajímaly. Je spousta lyrické prózy a na druhé straně kvanta narativní prozaické poezie. Některé Buninovy povídky jsou ve skutečnosti básně, některé Jeffersovy básně, třeba Hungerfield, jsou ve skutečnosti povídky. Důležitý je text. Žánr je něco umělého, dodatečného, druhotného. Pokud se člověk příliš dychtivě snaží napsat velkou báseň, nebo třeba velký román, může z toho vzniknout taky pěkný nesmysl. Upocená školácká písemka. Naplňování těchhle mrtvolných forem mě moc nevzrušuje.
V jednom z předchozích rozhovorů jste zmiňoval, že se ve své tvorbě tematicky dotýkáte něčeho, co již bylo obsaženo v předchozím textu. Fungovala u Vás tato návaznost i mezi básnickou sbírkou a povídkou (tedy napříč dvěma různými žánry)?
Určitě ano. Mám několik témat, ke kterým se vracím neustále: především tělo, prožitek vlastního těla v současném světě. Básně, které byly obsaženy ve sbírce Strychnin, byly vlastně velmi fyzické. Dlouho mě zajímal moment, kdy si text nárokuje určitou část čtenářovy anatomie. Kdy jej nutí prožívat báseň téměř fyzicky. Používal jsem hodně haptických nebo pachových metafor. Přesný popis povrchů, smyslových vjemů při kontaktu s různými materiály. V povídkových sbírkách mě tělo zajímalo spíše jako přítěž. Jako něco zoufale neaktuálního. Evoluce lidského druhu probíhá příliš pomalu vzhledem k evoluci společnosti. Naše těla jsou jednoduše stará. Zajímá mě, jak civilizace, která se do jisté míry vyvinula jako obslužný systém lidského těla a jeho potřeb, začíná být v některých aspektech nelidská.
Jakým způsobem probíhá práce na povídkovém souboru? (Myslím tím např. výstavbu jednotlivých povídek, jejich řazení, apod.)
V mém případě je to vždycky dost náročný proces. Hodně škrtám. Mám často více verzí jednotlivých povídek i celkové kompozice. Na začátku mám vždy určitou představu o tématu, spoustu skic a všelijakých zárodků textů. Během práce se to samozřejmě všechno dost mění. Vcelku přirozeně se objevují nové motivy, které se k tématu vážou. U některých rozsáhlejších povídek si píšu scénosled, druh bodového scénáře, abych měl představu o kostře příběhu. Už na tom se dá většinou dobře testovat nosnost některých nápadů.
Zmiňujete, že jste se snažil o portrét současnosti – v tom případě z toho její obraz vychází značně pochmurně. Proč pro Vás bylo přenesení tohoto poněkud temného ladění podstatné?
Je to zvláštní, já tu knihu nevidím temně. Vlastně ji nechápu ani jako nějakou společenskou kritiku. Spíš jsem měl na mnoha místech pokušení udělat z toho komedii. Ale rozumím, jak to myslíte. Ty postavy jsou ztracené, neschopné pohnout se z místa, paralyzované. Ale je to paralýza svobodou. To jetéma, které mě fascinuje. Člověk, který dneska dospívá, který vrůstá do světa, má tisíc možností, kam svůj život nasměrovat a často jej z té závratě radši nenasměruje nikam. Prožije roky a roky v úplném vzduchoprázdnu – a vlastně mu v tom není vůbec špatně. Je zajímavé, jak se protáhlo období dětství. Není nic nenorámlního, potkat dneska lidi, kteří jsou ve dvaceti děti a v pětatřiceti ještě neskončili s pubertou. Společnost, ve které žijeme, je úžasná v tom, jak dokonale se o nás stará. Ten blahobyt, ta mateřská péče, jenom jednoduše vede k tomu, že máme sklon k infantilitě všeho druhu. Narazíte na to na každém kroku. Od kultury, přes politiku až po vztah člověka k sobě samému, ke svému tělu. Nedávno jsem viděl jakési cvičenkyně v důchodovém věku, vedla je mladá trenérka a ta těm sedmdesátiletým ženám rozkazovala, aby si sedly na „zadeček“ a natáhly „ručičky“. A ony to ochotně prováděly…
Na Protimluvné čtrnáctce jste předčítal z románu „Chyba“, který má, řekněme, poněkud hororové ladění. Máte k tomuto žánru blízko?
Vlastně moc nemám. Ale některé druhy práce se strachem mě fascinují. Ve vztahu k Chybě šlo především o japonskou mytologii a kinematografii. Když jsem četl Hearnovy sebrané japonské pověsti – Kaidany – žasl jsem, kolik valérů může strach mít. Nebo jak přesně pracuje s pocitem strachu ve svých filmech Kjóši Kurosawa. Chyba je experiment, který vycházel z tohoto nadšení. Je to pokus o moderní mýtus, který lze na jedné straně číst jako horor a na druhé jako jednu mohutnou temnou báseň.
Narazili jsme tady na možnou inspirační linku, když jste zmínil Hearnovo jméno. To je dozajista podnět literární, zajímalo by mě, jak Vás ovlivňuje prostředí (ať už to pražské, či jiné).
Konkrétně v Chybě hrála Praha poměrně důležitou roli. Podstatná část děje se odehrává v roce 2002, kdy městem prošla povodeň a množství čtvrtí bylo na dlouho uzavřeno. Ta atmosféra mě tenkrát fascinovala. Zaplavené metro, zhroucené karlínské činžáky, stromy plné bláta. Spousty cizích věcí, co připluly s povodňovou vlnou. Vlastně jsem ten román chápal jako takovou literární naplaveninu. Nechal jsem si při psaní hodně volné ruce, ničím jsem se neomezoval, některé pasáže jsem intuitivně psal ve formě volného verše, pak jsem je pro formální jednotu zkoušel přepisovat do prózy, ale zjistil jsem, že to tím úplně mrzačím, takže výsledný text je záhadný kompilát poezie a prózy. Byl to místy skoro automatický text. Vznikal ve velkém zápalu a ke konci s angínou a horečkama – překvapivě to jsou ty lepší pasáže. Nic takového bych dnes nedělal. Zajímají mě už úplně jiné polohy prózy. Ale tenkrát mi bylo dvaadvacet, tak jsem si dovolil jít do toho po hlavě.
V roce 2012 jste vyhrál cenu Magnesia Litera, nakolik Vás tato zkušenost ovlivnila a mají dle Vás literární ceny smysl?
O ceny nejde, jde o diskuzi, kterou startují. Chápu to jako vcelku užitečnou součást literárního provozu. V ideálním případě autora ujistí o tom, že to, co dělá, má nějaký smysl a že v tom má pokračovat dál. Já si každého ocenění velice vážím, ale nepouštím si to příliš k tělu. Snažím se nedělat z toho víc, než to je. Cena podpoří povedený text, udělá mu skvělou propagaci, dostane ho k lidem. Ale tím to končí. Každá další kniha může dopadnout katastrofou.
Rozhovor byl v tištěné podobě Protimluvu uveřejněn v čísle 3/4/2016.
Marek Šindelka (1984) je český spisovatel. Jako svou prvotinu publikoval sbírku Strychnin a jiné básně (Paseka, 2005), kniha byla oceněna Cenou Jiřího Ortena za rok 2006. Je autorem románu Chyba (Pistorius & Olšanská, 2008), který spolu s V. Maškem, M. Lipavským a Pure Beauty převedl do stejnojmenné komiksové podoby (Lipnik, 2011). Za sbírku povídek s názvem Zůstaňte s námi (Odeon, 2011) obdržel cenu Magnesia litera za prózu 2012. Jeho zatím poslední knihou je povídkový soubor Mapa Anny (Odeon, 2014). Vystudoval kulturologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Žije v Praze. O literatuře píše pro Hospodářské noviny.