Martin Froulík: Technikou šablon, vykrýváním zobrazovaného vytvářím kontexty, které ani sám nevidím

Martin Froulík patří k výrazným mladým současným umělcům z Ostravy. Spolu jsme si povídali o tamějším výtvarném umění, o možnostech, které skýtá místní umělecké prostředí, o často citovaném industriálu i jeho svébytném „jelením alteregu“.

Figura jelena představuje zhmotněnou podstatu Tebe samého, jakým způsobem přemýšlíš nad konceptem obrazu ve smyslu jeho celkového vyznění?

Tuhle figuru dnes už moc nepoužívám. Mělo to pro mě význam, když jsem potřeboval malbou vyjádřit nějaký vztah k danému tématu, a to tak, že tato figura umístěná v popředí měla svébytnou výpovědní hodnotu. Nebylo pak třeba nic vysvětlovat, ačkoliv jsem se pohyboval v symbolické rovině. Dnes to posouvám do práce s roztříštěnou formou tvarů, které vycházejí ze základního – a to je parožnatka neboli platycerium. Rozmanitost rostlin, které  do obrazu „zasadím“ a to co z nich posléze „vyroste“, už je na daném tématu. Většinou mám však připravenou osnovu v podobě textu, kterého se částečně držím. Obraz potom funguje jako ilustrace neboli storyboard. Po zasazení to zaliji barvami s vodou a ono už to vyroste nějak samo.

Vnímáš obraz jako příběh o světě kolem, nebo Ti plátno slouží jako relikvie minulosti? Případně, v čem nacházíš zdroje k tvorbě jako takové?

Zdroje, ze kterých čerpám, jsou osobního rázu, ale nemám potřebu je přímo definovat. Spíše je přizpůsobuji formě, tím je abstrahuji a využívám k dalšímu posunu v práci. Beru je jako bod, od kterého se mohu posunout. Relikvie mi proto přijde příliš termínově vymezená. V malbě, v objektech či instalacích se snažím posunovat stále dále, ale zjišťuji, že všechno je propojené a to, co jsem kdysi ukončil, chci zase otevřít a zasadit do současna.

Studoval jsi Ateliér nových médií, obor, známý svou volností, lze říct, že jsi brzy našel vlastní autorskou cestu?

Ono to asi tak není úplně o volnosti, ale o nutnosti něco dělat. Mám pocit, že když v sobě takovou potřebu nemáš, tak nemůžeš v čemkoliv volně tvořit. Na školu jsem se hlásil, protože jsem chtěl potkat lidi, kteří to mají takto podobně nastaveno. Studium Ateliéru nových médií Jiřího Surůvky mi umožnilo propojit nové přístupy s malbou, kterou jsem už dřív studoval na Střední umělecké škole v Ostravě u Aleše Hudečka. A to se umocnilo, když jsme s malířem Zdeňkem Janošcem Bendou vytvořili uměleckou skupinu Pornoret. Civilním přístupem vystupujeme na veřejnosti a s jistou nadsázkou řešíme otázky bytí. Ne všechno jde vyjádřit v malbě, i když k ní samozřejmě tíhnu nejvíc.

To je taky důvod, proč ve své tvorbě používáš šablony? Můžeš popsat, jak ses k této technice dostal a proč je pro tebe tak klíčová?

Pracoval jsem v malbě hodně s technikou koláže a prolínal tak různá prostředí, rozličné tvary, předměty a tzv. láskozdroje. Malba se mi pojednou zdála přeplněná a ztrácela touto přeplněností lehkost. Tak jsem proto začal určité části malby vykrývat a pracovat s atmosférou nahodilosti různých materiálů a posléze vše nechal působit na plátně. Byly to prozatím bezobsažné, čistě technické zásahy. Časem se však doplnily o obsah, který vznikl řezbou zobrazovaného objektu – technikou šablony. Klíčový ale byl spíše proces spojování než technika samotná. Konečný efekt i cíl je, že vytvářím nové kontexty mezi zobrazovaným, které ani já samotný nevidím.

Celý rozhovor bude uveřejněn v podzimním čísle revue Protimluv.