Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
ROZHOVOR

Protimluvy o prolukách aneb ostravská architektura ve stavu nouze

Rozhovor s historikem umění Pavlem Šopákem

Poslední půlstoletí bylo pro ostravskou architekturu věkem proluk. Ty první na sklonku druhé světové války měly příčinu ve válečných operacích, v rozsáhlém bombardování Ostravy. Na vzniku těch nejnovějších proluk se pilně podílejí současní „ magistrátní plánovači". Co třeba proluka zvaná Hrušov, kde mizí celá městská čtvrť - dříve samostatný městys se všemi městskými atributy?


To jsou pozůstatky modernistického uvažování. Architekti se dívali a zjevně stále dívají na Ostravu globálně jakoby z vrtulníku. Nevidí třicet obcí, které tvoří Ostravu. Nechápou, že těmto obcím nemohou z centra upírat jejich lokální tradice. Modernista uvažuje: Tady by se hodila průmyslová zóna, tady uděláme satelity pro bydlení, tady rekreační zónu. To je uvažování moderny staré ne půlstoletí, ale osmdesát let - přesně tak přemýšlel třeba Le Corbusier nebo Frank Lloyd Wright. Města modernisté viděli jen jako tuhé uzavřené celky oddělených funkcí - pevný celek bydlení, pevný celek výroby, pevný celek k odpočinku - a mezi těmi celky jen tak neslyšně sviští perfektně fungující doprava.


A přesně tak se uvažovalo v Ostravě od padesátých let. Z obytného celku Poruba neslyšně prosvištíme tramvají do výrobního celku Vítkovice a odtud k dalšímu celku Bělský les, kde nás tentokrát bude čekat rekreace.


Samozřejmě, že to neslyšné svištění se nekonalo a cesta tramvají je podnes depresivní a traumatickou záležitostí. Jenže bohužel, na tu osmdesát let starou modemistickou utopii Ostrava dále navazuje: Zboříme Hrušov a postavíme tam průmyslovou zónu! Je to svým způsobem fenomén, ale moderna v Ostravě přežila rok 1989 bez větší újmy. Modernistické tendence, které byly na západě už v šedesátých letech v očích většiny architektů mrtvým tématem, u nás přežívaly v socialistickém balení. Ale kdo by řekl, že budou mít tak silnou pozici i třináct let po Listopadu?


Někde se sice ostravští urbanisté snaží proluky zastavět, ale je to často počínání málo pochopitelné. Proč se třeba věnuje tolik úsilí proluce v Porubě na začátku Hlavní třídy (dříve Leninky), která byla po desetiletí známá spíše jako oblíbené stanoviště cirkusáků? Proč právě tu povstala tak významná městská stavba, jakou je sídlo soudu? Komunističtí architekti sice právě zde plánovali centrum Poruby, ale proč se pořád držíme jejich plánů?


Já pořád nechápu, proč právě ten plac město nezalesnilo, představte si ten úžasný lesopark uprostřed Poruby. Vždyť tady mohla vyrůst taková malá porubská obdoba newyorkského Central Parku, včetně toho kontrastu „věžáky - les". Pořád se mluví o cykloturistice, o kolečkových bruslích, ale nakonec zůstane u pár stromů, u jedné lavičky.

Ale všechno je v lidech. Co chcete po architektech, kteří jsou vzdělaní právě na těch socialistických pozůstatcích modernismu. Je to generace čtyřicátníků, padesátníků, která v životě poznala jen to, co se naučila od svých učitelů. Kolik z nich bylo v cizině na stážích? A ti, co přece vyjeli, už v cizině zůstali - to byli patrně ti nejvíce schopní. Schopní architekti odešli a směřují do soukromé sféry a ten zbytek dělal a dělá za pár korun na magistrátu.


Stavbou soudu v Porubě navíc justice zmizela z očí veřejnosti. Od té doby, co se okresní soud vystěhoval z centra města, nečetl jsem jedinou novinářskou reportáž z líčení okresního soudu.


Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Ale za socialismu bylo dobré postavit soud někde stranou. Proč ne po sametové revoluci.


Možná to je jen kouzlo nechtěného, přežívající „staré dobré myšlení" architektů.


O to tragičtěji v kontrastu s řešením této porubské proluky působí některé stále neřešené proluky v centru města. Mě osobně třeba trápí proluky navazující na ostravské divadlo. To je deprimující místo. Stojíte v centru města, před monumentálním divadlem z roku 1907, ale zároveň jste na úplné periférii, za níž končí svět. Ten prostor už chtěl na sklonku devatenáctého století zastavět Camillo Sitte, ale sešlo z toho a prostor zůstal prázdný podnes - i když teď je ještě více prázdný než před válkou. Vždycky mám pocit, že kdyby mi někdo řekl, že za divadlem začíná Ural, tak mu musím uvěřit.


To už není modernistický obraz, to je surrealistická vize. Divák za inverze prochází ruinami výstaviště Černá louka, aby pak tajně jako pašerák přešel tramvajový most a kilometr se po slezské straně Ostravice brodil křovinami, než narazí na trosky slezskoostravského hradu. Lépe řečeno - na trosky socialistické hradní vinárny Rotunda. A napravo na pomalu zarůstající planinu po loni v podstatě nelegálně zbořeném dolu Zárubek - jedné z nejkrásnějších důlních staveb ve městě v duchu průmyslové secese. Proč? Hypermarket by za Uralem přece neměl smysl.


Hypermarkety v Ostravě přece míří přímo do centra, příklad Bauhausu je asi vůbec nejznámější. Často člověk čte v novinách, až se to zdá neuvěřitelné, že starosta města XY otevíral slavnostně supermarket. Radnice aktivity obchodních řetězců pořád paradoxně vítají jako spásu. Ale bohužel, hypermarketová kultura je pro komunální politiky mnohdy opravdu spásou - dává občanům pocit, že pro ně místní politikové alespoň něco dělají, realizují služby veřejnosti. Přitom je to hlavně tvrdý byznys.

Hypermarketová architektura má krátkodobý význam - když ta plechová bouda nefunguje, neprosperuje - zaroste křovím, zreziví nebo se z ní udělá dočista něco jiného. Příkladem je léta rozestavěný supermarket přímo pod slezskoostravskou radnicí, pár desítek metrů za Sýkorovým mostem. Asi si musíme projít procesem podobným před dvaceti třiceti lety na západě: nadšení vystřídá šok: Ježišmarjá, co jsme si to připustili k tělu! Zatím je to o tom prvním, vždyť někteří politikové v kraji si dávají výstavbu supermarketů přímo do volebních programů...


Masarykovo náměstí? Dostavět proluku, respektive téměř celou jednu stranu náměstí?


Náměstí, co Ostrava dříve měla, bylo stejně dimenzované na relativně malé město, což je pozůstatek ještě ze 13. století. Tehdy nikdo nepočítal s tím, že od poloviny 19. století se město několikanásobně zvětší. Proto já osobně bych tuto plochu vůbec nezastavoval. Jenže náměstí bude stejně dostavěno, je to příliš lukrativní pozemek a je to opět hlavně o spekulaci s pozemkem.


Co proluka „Lauby" přímo v centru Moravské Ostravy, na doteku náměstí a staré radnice? Už desetiletí tu straší jen parkoviště.


Znova postavit. Otázkou je, zda věrnou rekonstrukci toho, co tam stálo. Ale rozhodně by mělo být zachováno členění středověkých hlubokých parcel, dát ulici to, čím byla - a před válkou byla proslulá především svoji hospodskou subkulturou. Dříve nebo později tu musí ulice vzniknout. Je to o celkovém uvažování - město řeší velké, globální a do určité míry efektní celky - dostavbu náměstí, Karolinu. Zbytek je neprávem opomíjen a znovu připomínám, že Moravská Ostrava je jen jednou ze třiceti obcí.


Proč neřešit napřed třeba Slezskou Ostravu? Před válkou ambiciózní město, které se odmítlo spojit s Moravskou Ostravou v takzvanou Velkou Ostravu a snilo o samostatné Velké (Slezské) Ostravě. Dnes je přitom srdce Slezské Ostravy degradováno na pouhou dopravní spojnici, která odlehčuje Moravské Ostravě. A radnice na Slezské, obklopená čtyřproudou silnicí a křovinami, teď marně volá o pomoc každé poledne - úpěnlivým hlasem v podobě zvonkohry, která vyťukává slezskou hymnu. Co proluka po koksovně Karolině?


Karolina? Karolinu ještě dobře pamatuji a postavil bych ji také znova, protože to byla geniální stavba. Postavil bych ji tak, jak byla, protože to byla úžasná stavba, skutečný architektonický monument. Čněla nad centrem jako nějaký fantastický hrad. To by dnes byla jedinečná stavba ovládající od jihu prostor při vstupu do Moravské Ostravy.

Prostor po Karolině už má za sebou soutěž, otázkou je, zda tyto návrhy mají nějakou šanci na faktickou realizaci. Zda to není jen o „zdravém soutěžení,“ za které se utratí nějaké peníze, aby se mohlo argumentovat: Máme to vyřešené, udělali jsme soutěž a udělili ceny - ale bohužel není nikdo, kdo by investoval. I když já jsem samozřejmě rád, že namísto Karoliny nebude zrealizován třeba špatný vítězný projekt.


ptal se Ivan Motýl       


Kunsthistorik Pavel Šopák (nar. 1970) je od roku 1997 pedagogem Slezské univerzity v Opavě. Absolvoval Ostravskou univerzitu (1993) diplomovou prací o Camillo Sittem a Univerzitu Palackého v Olomouci (1999) prací o historiku umění a řediteli opavského Zemského muzea Edmundu Wilhelmu Braunovi. Jeho doktorská práce z roku 2000 se věnovala opavské architektuře v letech 1800-1950. Přispívá do celé řady odborných časopisů a v současné době pracuje na knize o architektovi Leopoldu Bauerovi.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |