Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
FILOZOFIE

Antikrist

předběžný nárys potrubí těla

„Nad chordou se ztlušťuje ektoderm v neurální (medulární) destičku, která se prohlubuje v neurální (medulární) rýhu, a ta se postupně zavírá v neurální (medulární) trubici.“

„Základ srdce u savců má tvar trubice (v prvních stadiích dvojité, ale záhy v jednu splývající), nejprve rovné, která se záhy stáčí do tvaru S a potom tak, že se její původní kaudální (venosní) konec posunuje kraniálně a dorsálně, kdežto oddíl, z něhož vzniknou komory, dostává se ventrálně a kaudálně.“ (Anatomie člověka)


Následující řádky nejsou interpretací textu Antikrist Friedricha Nietzscheho, nýbrž jsou soukromým pohledem, z něhož lze pohlížet na problém těla. Přestože užívám pojmu G. Deleuze, upozorňuji, že není identický s mým pojetím.

Vycházím z předpokladu, že pojem těla není uzavřen ve své anatomické definici, jejíž důležitost však v žádném případě nepopírám, protože „co vůbec je podnes z člověka pochopeno, jde právě tak daleko, jak je pochopen mechanicky“. Rozsáhlejší popis lidského těla a jeho funkcí, který má konkrétní a praktický význam, v jiné oblasti neexistuje. Prvkem stejné důležitosti, vyplývající z pojmu těla, se stává potrubí a jeho jednotka - trubice. Představují prostředí skutečné manipulace s tělem a jeho orgány, ale také možnost projekce těla mimo svůj svébytný a uzavřený prostor („domu“). Velmi zjednodušeně lze říci, že člověk zasahuje do vnějšího světa skrze „potrubí“ těla. Z tohoto důvodu uplatňuji při „nárysu potrubí“ pojem zauzlenosti a prostoupenosti, jenž je zásadní pro adekvátní a individuální akci lidského organismu. Tyto pojmy odpovídají oblíbeným pojmům uzavřený a otevřený, které se často objevují při výkladu společnosti.

Zkoumání vede k poznávání i aplikaci otevřeného těla, tj. k prostoupenosti potrubí těla industriální jednotky. Navození takového stavu je záležitostí individuálního přístupu k lidskému tělu, k jeho mechanické stavbě odkryté a odkrývané vědou, filozofií atd. Celý text útočí proti pojmu uzavřenosti, ale také „upadlosti“, v níž se může ocitnout každá neorganická či organická singularizovaná jednotka (včetně autora těchto řádků). Pojem „upadlost“ znamená stav dočasné uzavřenosti, možnost budoucí prostoupenosti potrubí těla.

Jedním z prvních filozofických pokusů prorazit do hájemství „opovrhovaného" těla byla filozofie Friedricha Nietzscheho, v níž se její autor odvážil velice úctyhodné a pro „morálně“ orientované filozofy nebezpečné myšlenky: „Nevědomé zastírání fyziologických potřeb hávem objektivna, ideálna, čistého duchovna jde strašlivě daleko, a často jsem se ptal sám sebe, zda filozofie, vzato v celku, nebyla dodnes jen výkladem těla a nepochopením těla“ (slova proložena F. Nietzschem). Zde se rýsuje již v zárodku cesta vedoucí k nadčlověku, pokus o nové pojetí těla a jeho funkcí. Definovat přesně tento pojem nelze, protože se vymyká zkoumání postavenému na konkrétní zkušenosti, zachytitelným prvkem je však „tělo“ a případně „potrubí těla“.

Ke konci života nastal u Nietzscheho mírný posun - nadčlověk (ke své škodě) přijal také jméno Antikrist, přestože vůbec neboří tzv. křesťanské hodnoty, neboť je toho dalek. Vyzývá. Je pro ty, slovy autorovými, „kdož se rodí posthumně“. Povstává jako vize „zítřka“, která doposud není zřejmá. Budoucnost náleží bytosti „mimo dobro a zlo“ překonávající lidskou morálku.

Pro člověka „vidoucího“ znamená postulát tvorby „těla“ Antikrista především boj, boj se sebou samým, se svou získanou „psychofyzickou“ (charakterovou) strukturou, ovládanou všemi možnými druhy závislostí. Je to kniha „sedmera samot“ vybízející ke lhostejnosti vůči světu. Skutečné zakoušení předvedených témat vede v určitých případech k sebedestrukci, protože k němu patří „ekonomie velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení... Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe...“ A tak již v počátečních slovech textu Antikrist zahřmí vskrytu něco skutečně nového: zápas o nadčlověka v Nietzschově pojetí zasáhne citovou a rozumovou oblast, která je nerozlučně spjata v jeden nedílný celek. Člověk ztratil živé a komunikativní spojení těla, je karikaturou zvířete, nebo výrazem nechtěné „modemosti“, a tudíž „je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše - pohrdáním...“

Toto pohrdání člověkem má své vyústění v chladu: „Mimo sever, mimo led, mimo smrt - náš život, naše štěstí..." Ještě snad vysoké hory – osamělost jako nesnadná chůze na horské stezce, kde jeden špatný krok mimo chlad může znamenat hrůzný pád do propasti a smrt. Myšlenka je most nad nebezpečně prázdným prostorem. Zároveň se snažit být rozhodný a nesmlouvavý, tj. být opakem onoho „nevím, kudy kam, jsem vším, co neví, kudy kam“. Ve světle tohoto poznání je „moderní člověk“ stále totéž: stojí a tápe, „protože všechno ´odpouští´, protože všechno ´chápe“, a tudíž „raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jiným jižními větry!“ Fatum nadčlověka zůstává a jím je „plnost, napětí, nadržení sil“, překročení sebe sama a institucionální struktury zakořeněné ve strachu z iracionální autority, „vyšší moci“. Nikdy se nepřiblížit „oddanosti“, boj proti ní je přicházející bouří. Doposud nebylo cesty. Buď psychická sebedestrukce nebo jasné „Ano, Ne, přímá linie, cíl...“ Opozice vnějšího chladu a vnitřního žáru proti zevnímu teplu a vnitřní nerozhodnosti, sentimentalitě - tj. mrtvolnosti. Odtud pak jasná cesta ke zvyšování moci, vůli k moci a moci samé, neboť ona je základem toho, „co je dobré“, s její pomocí „překonáváme překážku“, kterou klade především osobní nerozhodnost a spokojenost se sebou samým a zdánlivým mírem. Trvá boj mezi narůstajícím napětím a následným vybitím, hromaděním energie a jejím vybuchnutím - dynamismus podnětné války, která nikdy nekončí, protože forma míru znamená smrtelně nebezpečné nabývání akumulované energie, jež hrozí ztrátou vůle k moci.

Soustrast pěstuje přetvářku a napomáhá k bujení slabosti, tedy k tomu, aby byl „pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, - křesťan...“ Pokleslejší a upadlejší podoba křesťana: konzument - dlouholetý zaměstnanec, „institucionální zvíře“. Typus, který má stejně jako křesťan „ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života“, jenž dokonce došel tak daleko, že instinkty potlačil a jejich projevy ukryl za zdi blázince, vězení, na okraj společnosti. Zatímco u křesťana bylo hlavním prostředkem potlačení soustrasti, u konzumenta je jím neukončený proces pohlcování neboli nižší forma soustrasti. Podvolit se konzumu (či křesťanství) - soustrast s bídou těla, odmítání jeho přirozené funkce, zastavení dynamismu podnětné války, „praxe nihilismu, vůle k zániku“. Snadněji se tak otevírá cesta oběti „molochovi abstrakce“, jíž se zastírá skutečný stav, tj. degenerace koloběhu těl. Úpadkem proto budiž Kantův kategorický imperativ, jeho pojmy povinnost, idea dobré vůle, které jsou formou soustrasti, jež fakticky ruší svobodu a její skutečnou aktivitu: vůli k moci. Cesta oběti ničí veškeré instinkty a odosobňuje jakékoliv zaujetí k práci, myšlení nebo cítění, a proto vyžaduje umělou a zmechanizovanou činnost: pásovou výrobu. Neboť skrze úplné popření bídy těla stále existuje, ba dokonce se množí dlouholetý zaměstnanec, atlet nebo dokonce profesor. Ale nejhroznějším zvířetem je rodinný typus, jenž svoji dlouholetou existencí (aspoň šest tisíc let) zakonzervoval a znásobil stupňující odpor proti kultuře a který především vyrábí institucionální jednotku ucpaných „forem“ těla. Všichni jsme nemocnými a nedokonalými zvířaty. - „Popatřjen na člověka lezoucího po čtyřech...“ Jako biologický druh přešlapujeme na hranici a čekáme u okraje zvětšující se propasti, již máme co nejrychleji přeskočit. Ucpané potrubí těla tvoří nerozšněrovatelné uzly, jež akutně hrozí nespoutaným výbuchem katatonie. Nedokonalá průchodnost a neúměrné zvyšování tlaku trubice vysvětluje proces postupného zauzlovávání. Sestup k větší formě oběti „molochovi abstrakce“ vyústil v dokonalé sebepopření instinktivního života.

Žádný náboženský systém neodpovídá potřebám těla. Buddhismus nebo křesťanství jsou dokladem postupného úpadku člověka, neboť „celý onen fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (- ke skutečnosti!), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému...“ Přestože je buddhismus „stokrát realističtější nežli křesťanství“, patří do skupiny dekadentních náboženství. Pojem utrpení je základním faktem, jímž se dosahuje náboženské pravdy. U buddhismu má aspoň všeobecnou platnost, zatímco u křesťanství se jeho vlivem „dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu“. Soustrast s utrpením druhých podporuje zdánlivou rovnost.

Amnestie těla nastane epilepsoidizací přechodného charakteru živé industriální jednotky. Odkrytí funkce diety, volené „tak, aby podporovala morbidní zjevy a předráždila nervy“ připravuje první krok k přirozenému zvládnutí psychofyzických závislostí napomáhajících bujení lidské demence. „Energetická“ dimenze tohoto kroku prakticky připravuje nový typus člověka, jenž nepodlehne homogenizačním snahám ucpaných „forem“ těla, jimiž jsou křesťan, konzument, ale také matka či otec v dosavadní rodinné struktuře. Jejich moc, nabyvší celkového vítězství postupnou degenerací předchozích průchozích „stavů“, ztrácí rádius kontroly vývoje přesunu. Proces prostupování získá novou rychlost a komunikaci vymykající se prostředkům ideologické technologizace. Tzv. Nietzschův boj „na smrt proti pánům země“ ztrácí všeobecnou platnost, neboť fakticita nového stupně výměny vyloučí vstup a zásah ze strany archaické struktury. „Skryté tajné soutěžení“ (křesťanství... nechává ´tělo´ chce jen ´duši´..., konzumace chce ´tělo´ a nechává ´duši´) ztrácí účinné prostředky manipulace s budoucí psychofyzickou strukturou. Egoismus nového ducha, hrdost, odvaha, svoboda, svobodomyslnost ducha... smysly, radosti smyslů, radost vůbec... nová epocha setmění, soumrak model a éra boholidství. Očistné poselství smrti boha.


Jiří Macháček       


Jiří Macháček (1970) studoval na Filozofické a Pedagogické fakultě Ostravské univerzity a Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Především kvůli zajištění existence se rozhodl stát žurnalistou, přestože vnitřně ví, že patří k těm, „co se topí v inkoustu“. Kromě soukromého filozofování, občasného provozování hudby s řadou hudebníků (od romských mágů, profesionálů až po svérázné hudební samouky a diletanty) se nyní živí prací rozhlasového redaktora. O Protimluvu raději mlčí.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |