Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
POEZIE

Nad pusté kopce smutné slezské země
nevchází slunce, měsíc nevypluje

(Bohumil Pavlok, ze sbírky HVĚZDA V ZENITU, 1992)

Žalm

Buď ke mně milosrdná smrti

Postavil jsem dům
a pozval hosty
v pohodě veršů rozlévá se víno
zpěv kytary jak včelí roje
nad zahradou víří
a zlatou pečetí
zavírá den luna

Buď ke mně milosrdná smrti

Uprostřed léta
stromy přetížené plody
klekají ke mně do trávy
v malinách tlupa nezbedníků
víc šrámů k pofoukání než hubiček
a vůně medu
táhne nad oblohou

Buď ke mně milosrdná smrti

Vidíš je včera děti
dnes sahají po kormidlu
kosmických korábů raketami míří
až za hranice snění
a úžas se strachem
nám bere dech a nutí
obranným gestem zvedat slabé ruce

Buď ke mně milosrdná smrti

Dům v troskách země po požáru
přátelé po špičkách se vytratili do tmy
tělo jak mučidlo
uskřipuje duši
a naděje má směšná
nepozemská křídla

Bud ke mně
milosrdná
smrti

Před čtyřmi lety srazila vichřice u Pavloků v Řepištích vzrostlý topol. Básník Bohumil Pavlok tehdy událost komentoval jako - Poslední pozdrav z Tasova, sazenici kdysi dostal od Jakuba Demla.

Letos v lednu srazila vichřice osudu nad Řepištěmi i samotného básníka. A Bohumil Pavlok už teď možná s Demlem v nebi zase slouží společnou mši svatou jako tehdy v Tasově 23. srpna 1960, když zastihl smutného Demla v jeho domácí kapli. Nepřišel mu ministrant, který se zapomněl na fotbale, a tak Demlovi ten den musel ministrovat básník Pavlok.

Doma u Pavloků jsem měl ještě loni zjara a v létě několikrát to štěstí nahlédnout prostřednictvím přímého svědectví tam, kam už jinak odkazují jen literární slovníky nebo paměti dávno mrtvých autorů. Bohumil Pavlok měl ještě klíč od redakce Zahradníčkova Akordu i k pracovnímu stolu Jakuba Demla, na kterém v roce 1948 vznikal poslední tasovský sborník Chléb a slovo - navazující na legendární Šlépěje, a do kterého přispěl i Pavlok.

Básník měl ale ještě jiný klíč. Zatímco o krabici korespondence mezi Pavlokem a Zahradníčkem zná podrobnosti každý regionální literární historik, o jeho klíči k vídeňskému parlamentu ví jen málokdo. Básníkův otec František Pavlok byl totiž celých osm let říšským poslancem za Slezsko a zásuvky synova psacího stolu ještě na prahu jednadvacátého století skrývaly koncepty tatínkových parlamentních řečí.

A tak v altánku na zahradě, která sousedí s farními pozemky, na nichž stojí shrbený dřevěný kostel svatého Michaela, se znovu otevíraly dveře i do říšské rady, za nimiž básníkův otec František hřímal v roce 1917 za neoddělitelnost Slezska od českých zemí, o které uvažovali především slezští Němci. „Slavná sněmovno! Zároveň prohlašuji, že český lid ve Slezsku na státoprávní jednotě království Českého trvá a současně podávám protest proti jakémukoliv dělení země slezské,“ předčítal básník z tatínkových konceptů.

Při jednom z našich posledních setkání Bohumil Pavlok vytáhl z knihovny Demlovu Mohylu a přečetl autorovo věnování z 20. října 1948. „Tento vánoční balíček - hustou mlhou - milosrdnou sestrou – ruka bratrská. Tak je to lépe, neboť všechny cesty jsou pod očima samopalů a žhářů. Díky bohu také pod mečem sv. Michaela. Jakub Deml.“

Svatému Michaelovi z řepišťského dřevěného kostela se ale v polovině ledna duše zemřelého básníka musela vážit snadno. Hříšník chyběl, duše spravedlivého stála na miskách vah sama.

Hříšní jsou ti, co básníka a talentovaného kritika zabrzdili už v jeho slibném brněnském rozletu po zákazu Akordu a básník pak musel mlčet v exilu slezských Řepišť celá desetiletí.


Ivan Motýl       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |