Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
RECENZE

„ZA“ ADRIENY ŠIMOTOVÉ


Dílo Adrieny Šimotové je pozoruhodné už čtyři dekády. Není jistě třeba příliš zdůrazňovat, že Adriena patří k žijícím klasikům českého výtvarného umění. Svědčí o tom i její loňská retrospektiva uspořádaná Národní galerií v Praze ve Veletržním paláci. I když zásadně nepoužívám termín „ženské umění“, neboť umění je jen jedno, a také Adriena se necítí býti představitelkou žen v umění, je, pokud mne paměť neklame, prvním ženou, které se této výsady dostalo.

Pražská retrospektiva nebyla ovšem úplná, protože nebyly představeny práce z padesátých a šedesátých let, a ani grafika. Přitom Adrienina šedesátá léta byla dosti výrazná, o grafice nemluvě - na tomto poli získala i mezinárodně respektovaná ocenění. Myslím si, že retrospektiva nemá z životního díla nic zamlčovat nebo vynechávat. I když může pochopitelně některé období z tvorby více akcentovat, a jiné ne. Na druhé straně to byla ovšem překrásná a neobyčejně kompaktní výstava, asi právě proto, že se mohla soustředit na vrcholná tvůrčí období autorky. A ta začínají až po smrti Adrienina životního partnera Jiřího Johna počátkem sedmdesátých let, kdy osobní intenzivní existenciální zkušenost, osamocení a smutek dovedla umělkyně přetransformovat do až razantních a současně subtilních duchovních děl, která přes onu citelnou osobní notu vyjadřovala obecné pocity ohrožované doby.

Adriena se navrátila do Ostravy po téměř pěti letech. Tehdy se prezentovala ve výstavní síni Sokolská 26 výstavou „Co tělo vyzařuje“, kde přímá tělovost předchozích etap (frotážování lidského těla) přecházela do výrazných barevných skvrn, které energie těla vyzařuje. Od té doby ušla kus cesty, její otisky jsou nyní méně barevné až monochromní, autorka vzpomíná na již uplynulý čas, podoby lidí jí blízkých ve vzpomínkách blednou a vytrácejí se (cykly Paměť rodiny, Vytrácení podob).

V ostravské, znovu otevřené, galerii se záhadným názvem Nibiru se Adriena nyní představila cyklem devíti drobných obrazů na žlutém papíře znázorňujících oči - zavřené oči. Co mohou vidět zavřené oči? Rozostřené podoby lidí a událostí jako ve snu, přitom ale vnitřní hlas ještě bdí a vnímá nové podněty. Jako by se už autorka dívala na svět s odstupem, z druhého břehu, zniternělým pohledem, který je privilegiem pozdního díla velkých mistrů.

Ten, kdo neznal ve větší šíři Adrienino dílo, uviděl jen velmi úzký výsek z její tvorby. Ale i tato minivýstava měla svoji působnost, svoji spirituální hodnotu. (Nelze si při této příležitosti nepovzdechnout nad tím, že jediný důstojný a reprezentativní výstavní prostor v Ostravě Dům umění - nyní krajská galerie – žije, nebo spíše živoří se svým podivným programem, kde přední osobnosti českého umění výtvarného téměř nenacházejí místo.) Do poněkud hlučného prostředí současného umění, kdy každý chce na sebe co nejvýrazněji upozornit, vnáší Adriena odhmotněný vhled, pro nějž je typické vědomí dočasnosti, konečnosti a pomíjivosti. Důležitým se stává to, co je Za..., za tímto světem, za bolestí, za tělem. Adriena v tichosti uvažuje o svém i našem údělu, o svém i našem vztahu k času a prostoru bytí. Její tvorba je nehlučným rozhovorem, jenž přesahuje hranice individuální zkušenosti člověka, je rozmluvou o transcendentnu.

Jak jsem už kdysi napsal, přátelé a milovníci umění nazývají Adrienu Šimotovou docela přirozeně a nenásilně pouze křestním jménem. A to je jistě výjimečný druh neoficiální pocty, kterého se dostane jen málokomu.


Milan Weber       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |