Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
RECENZE

OD NEZNÁLKA PO MICHALA DAVIDA


Nápaditá mystifikace o spolupráci Stanislavského a Nosová na prknech legendárního MCHATU při inscenování Neználkových příhod. Traumatizující připomínka dětství s knihou Nikolaje Nosova pod polštářem. Anebo pouhá veselá parodie obskurního pohádkového textu kyjevského dělníka, který v padesátých letech vytvořil iluzivní svět Malíčků a Malenek?

To vše dohromady a ještě s historickým poučením o Stalinově hrůzovládě, před kterou se třásla ve třicátých letech celá divadelní Moskva. To vše je Lipusův a Pivovarův Neználek podle Stanislavského na scéně ostravské Komorní scény Aréna.


A ZA CO PÍSKAT:


Za zbytečné hodiny a dny strávené v komunistickém dětství nad trilogií o sovětském pohádkovém chlapečkovi z Kvítečkova. A tím i za marnost hereckého týmu Arény najít v průměrném Nosovově textu jakoukoliv inscenovatelnou poetiku, když už samotný text není sám o sobě až natolik hloupý, aby se v průběhu let změnil ve vlastní karikaturu, jako je tomu u klasických socrealistických divadelních agitek - byť v pohádkovém hávu.

Za režisérsky neuhlídané a tím pádem nadmíru se opakující pokleslé žertování, jehož symbolem je Neználkův klobouk pojatý zároveň i jako symbol Neználkova mužství.

Za režisérovy růžové brýle, přes které nedokázal rozlišit, jaké jsou skutečné herecké možnosti jednotlivých herců, což v případě, kdy aktéři na scéně sami ilustrují „metody Stanislavského“, má paradoxně devalvující význam vůči jinak zřejmé snaze inscenátorů připomenout publiku osobnost Stanislavského nejen jako divadelního blázna, ale jako skutečně pozoruhodného divadelního experimentátora. Takto má Stanislavskij blíže k Cimrmanovi.

Za křečovitou snahu vyjít vstříc středoškolskému publiku tam, kde se pětatřicátníci musejí logicky vždycky utnout (např. rapování Neználkovy bandy).

Za nevyváženost prvé a druhé části představení, když se snaha tvůrců z prvé půle hledat absurdní poetiku představení v útlocitně přísné dramatizaci Nosovova textu změní v druhé části v kabaret, který nezapře tvůrčí dílnu autora divadelních skečů v televizním seriálu dokumentů Šumná města. Konečně, i v Šumných městech má část scének, slušně řečeno, nádech provinční kabaretní trapnosti.

A určitě také za Sirupčíkovo lakomství, neboť Sirupčík své zásoby barevných sovětských sirupů nedokázal ani jedenkrát během představení nabídnout tradičně žíznivému publiku ve vydýchaném sále Komorní scény Aréna.


A ZA CO TLESKAT:

Za herecké ztvárnění Stanislavského Dušanem Škubalem, který od první chvíle na scéně vdechuje postavě hluboký patos ruské duše, aniž by přiškrcoval druhou polohu téže role - nervózního umělce, který schizofrenně osciluje mezi umělecky vyčerpaným tvůrcem a bohatýrsky naladěným divadelním bohémem.

Za dějinné mrazení v zádech, když je divák svědkem autorské mystifikace inscenátorů, díky které ožívá v představení jako hlavní dramatik MCHATU po smrti Čechova právě Nikolaj N. Nosov (mimochodem, ve skutečnosti umírá Čechov v roce 1904, zatímco Nosov se narodil teprve v roce 1908). Nosovův Neználek je po ruské bolševické revoluci zkrátka daní za pokřivenou dobu. Přesně tak, jako se v ostravském divadle ještě zkraje osmdesátých let hrálo Znovuzrození z pera dalšího Čechovova nástupce - Leonida I. Brežněva.

Za upřímně spontánní nadšení celého hereckého týmu, které často vyvažuje jejich herecké nedostatky, ale zároveň může mít i didaktický dopad na převážně středoškolské publikum Arény: Co si také nezkusit zahrát divadlo?

Za připomenutí Stanislavského metod herecké práce, které kdyby představení v Aréně pouze neparafrázovalo, ještě by leckterému ostravskému herci mohly posloužit k vylepšení jeho jinak „dokonalého“ herectví.

Za neználkovské kostýmy Evy Kotkové, které přesně vystihují nechutnost barev dětství dnešních třicátníků až čtyřicátníků - tedy inscenátorů představení.

A za to, že Sirupčík divákům nedal napít ze svých zásob skvělých sovětských sirupů, protože si tak divák mohl o přestávce bez chuťového zkreslení vychutnat v divadelní občerstvovně skleničku vodky.


A BUDE HŮŘ:

Návrat Neználka není ojedinělým ostravským počinem. Těšínské divadlo připravuje na letošní březen podle Neználka dokonce muzikál. Bohužel - bez Stanislavského. A tím i bez dějinného poučení. Návrat socialistických mistrů zábavy se má v Těšíně odehrát podle už osvědčeného televizního receptu.

Když byl Michal David zkraje devadesátých let nejprve zaslouženě vystaven parodickému výsměchu intelektuálů, nikdo také netušil, že tato parodie nakonec splyne se slavným návratem Michala Davida do společné rodiny zdejších nejoblíbenějších hvězd.


Ivan Motýl       


Nikolaj Nosov, Marek Pivovar: Neználek podle Stanislavského. Komorní scéna Aréna v Ostravě. Režie: Radovan Lipus. Dramaturgie: Marek Pivovar. Hudba: Zdeněk Kluka. Kostýmy: Eva Kotková. Neználek a Nosov: René Šmotek. Všeználek a Stanislavskij: Dušan Škubal. Premiéra 16.11. 2001.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |