Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
SERIAL

Der Tagesbúcher des Altes Urhorn

(Čechiše Paroch)

Tak sem dorazil čechbusem MAN s označením „the Coach of the 1994" do Koblenze a pak už to nebylo daleko lokálním vlakem za 3,63 euro neboli „ójro", jak tady říkají, respektive naříkají. V kompletní uniformě německého pošťáka jsem se lámanou němčinou vyptával na cestu, takže mě posílali od čerta k ďáblu, von teufel zum fujtaksl, v domnění, že si z nich ten pošťák dělá blázny. Pokojík s terasou jsem nedostal, ale zato jsem dostal pokoje dva, tzv. obytný atelier s mou vizitkou u dveří (Wohnatellier 2 Herr Suruvka, telefonnumer 29), 29 ist auch číslo pokoje. Und grose terase ich habe in TV zimmer k dispozici, tam stejně nikdo nechodí. V zimě tady stipendianti hrají pingpong a v létě koule - petonque, tedy pokud to nejsou totální hermiti, myslím, že ty, co jsem zatím viděl, tak ti jsou určitě totální hermiti, jednak proto, že ač jsem se hlučně klackoval po baráku celé odpoledne, jsem potkal pouze jednu kolegyni, a ta, po vynucení pozdravu, unikla s pohledem upřeným do země. Jó na tóm bych ani čárku nesmazal, i když jich už v tomhle textu mám požehnaně. Je to tady výběrový klub i na německé poměry: stipendisti mají všichni auto, jsou ze Švýcarska anebo aspoň z Hamburku a jedna baba z Anglie a jeden naturalizovanej Maďar, žijící léta na západě, pravděpodobně od prenatálního stavu...

Hausmajstrová je taková ta vrchní sestra, co ji znám z různých dětských léčeben a koncentráků. Má tam ještě takového nerudu, ještě nevím, jestli je to Herr Weyand oder Mobiltelefon oder Herr Prof. Gallwitz, jak praví hausordnung.*

Lázně Bad Ems vypadají jako Karlovy Vary zasazené do krajiny před Děčínem hned za Ústím nad Labem. Je to odkladiště německých starých ležáků, Kolsch lager oder Tuborg, Der durstige Mann 12 (zwolf)... Alespoň teď mimo sezonu. Marvani a všudypřítomní Rusi dodávají městečku glanc prošoupaných lesklých gatí na zadku oficiála Tylínka, předsedy klubu Sypejte ptáčkům z románu Z tajností žižkovského podsvětí (Rada-Žák). Ale v románu se z pana oficiála vyklubal padouch Harry Mikota, žlutá bestie, tak uvidíme, co bude tady.

Jako první zápletka bude setkání Umění s Vědou, organizovaná Byrokracií v theatru v Kaiserslautern, podle pozvánky to bude pěkná nuda, pár zdechlých inžinírů s nakvap posbíranými artisty se budou dávit kaviárem za doprovodných keců činovníků z porýněvestfálského ministerstva rozvoje, ženy a kultury. Ano, čtete správně, ženy si už tady vyboxovaly ministerstvo, asi tady taky mají bojovný časopis Žena a život, který se postaral, aby muž a smrt a ta jeho čiře maskulinní ministerstva války a vnitra dostala důstojnou protiváhu. I když nevím, jestli se ženy snášejí na společném ministerstvu dobře s kulturou, a zdalipak-li, když o ní slyší, nesahají po revolveru. Hned to dokážu příkladem, který jsem vypozoroval v praxi: vždycky když už jsem málem prodal nějakému muži obraz, tak jeho žena usoudila, že je to blbost a že více potřebují novou dlažbu ke garáži. Ale možná, když to jde ze státních peněz, tak jsou ženy benevolentnější... Ony jsou vůbec benevolentnější i k tomu, odkud ty peníze manžel nosí, jen když nosí. Vždyť hnízdo musí být zabezpečeno materiálně včas, než půjde trubec do lochu, tak jakápak kultura. Ale to už se pouštím na tenký led obhajoby machismu, nebo jak se to říká, donedávna jsme tento buržoazní termín používali jen v dětských kolektivech: Tý máčo, namísto vulgárnějšího, Tý píčó, ale to druhé jsme používali neméně často. Že by si termín mačo odvodily ženy od Nikoly Máčovelliho, jakože to je machiavellismus, ovládat stát a ony budou raději dělat do vědy a kultury, ale i když jsem Vladaře nečetl, také tvrdím, že moc a peníze už dávno přebraly ženy anebo alespoň zženštilí a otylí polokleštěnci - viz Klaus, král Kožený, bronzový a Železný, Tykač, s kterým bych si nechtěl tykat, Stykač, s kterým bych se nechtěl stykat, ale proboha, já jsem také otylý polokleštěnec a prachy nikde. Tak to je slepá ulice, tady končím.

A tady zase pokračuji, byl jsem v sobotu v místním bazénu, plaval v minerálce, manévroval mezi důchodci a adolescenty, kterých byl poměrně nevelký bazén plný. To stálo asi 4ojro, ale jindy si přijdu na své, říkala paní u vchodu, to mohu vyplout do venkovního bazénu. No, v lednu jsem ještě venku neplaval, už se těším... Pak přijď Venclovský, z bazénu půjde pára a dým, zúčtujem spolu.

Večer jsem se trochu zhulákal s Němkou z Berlína, bydlí taky někde v zámečku a je to ta, co jsem prve psal, jak se mi jevila hermeticky, no, už tak hermetická nebyla, ale řekla, že nemůže mít s manželem děti, když jsem motal o tom, že žena před uměním preferuje děti a rodinu, tak už jsem pak raději držel pysk.

Mají tady úžasnou knihovnu o umění plnou katalogů a knih o všech možných současných umělcích, fotokomoru, různé laserové barevné tiskárny, skenery A3 atd., to je dobře, neboť s Bad Ems je člověk hotov za jeden den.

A to je ještě zajímavé, první, co tady opravili, byl tenhle Kunsthaus a pak teprve silnice, nádraží, nábřeží, ano, to je špílec pro vás, rado města Ostravy (Otcové města, vy krkavčí matky, styďte se!). A každý stipendista stojí jen na kapesném místní vládu tolik, co Renault Clio v místní autosamoobsluze, tak a to je suma, kterou vy vydáte na výtvarné umění v čtyřicetkrát větším městě Ostravě celkem za rok. A tady vydají stejnou sumu na jednoho. A je nás tu deset. Ale zato na divadlo vydává Ostrava více, než největší město Skotska a druhé největší v Anglii, Glasgow, to má dokonce jen stálou činohru a opera přijíždí hostovat sem tam z Londýna. Ale Glasgow má slavnou Akademii výtvarného umění a školu architektury. Ale když na tenhle nepoměr poukáži, tak i starosta Moravské Ostravy blábolí o stovkách milionů na kulturu ročně. Ne, pane starosto, to není kultura, to jsou peníze pro stavební firmy na dostavbu .divadla, ale z těch peněz divadelníci uvidí jen málo. Na provoz divadla jde ke stovce miliónů, ale gáže herců jsou malé, platy zaměstnanců jakbysmet, aleje to několik stovek lidí. A ve výtvarném umění to ovšem není nikdo, městská galerie plnící stejnou úlohu jako divadlo dosud neexistuje, rada města odložila její založení na neurčito a na grantech pro výtvarné umění rozděluje ročně kolem dvouset tisíc korun, tedy asi tisíckrát méně. To je vlastně genocida ostravského výtvarného umění.

No a před ní jsem ujel do Baden-Badenu (respektive Bad Ems), jak se praví v historkách z dějin ruské literatury od Danniila Charmse.


Jiří Surůvka        

*) No a nakonec to nebyl ani jeden z nich, byl to nápadník vrchní sestry a věnoval mi poloprázdnou krabici desetilitrového vína, že už nemůže. Večer v neděli jsem s tím hnul tak, že jsem jednu chvíli byl úplně namol a nahoru do pokoje jsem jel nákladním výtahem, nebyl jsem schopen ta dvě patra vyjít. Ale jinak chodím pěšky, abych zhubnul, Karličko!

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |