Ročník 1 / Číslo 1 | Vyšlo 22. února 2002
ARCHITEKTURA

Břicho Ostravy

Poznámky k osudu jedné industriální památky

Při pohledu z kluziště, které kolem roku 1900 stávalo na místě dnešního torza Kotasova zimního stadionu, se rýsovala východním směrem silueta jatek, završená vysokým komínem, střechami cihlových hal a komolou věží s dřevěnou helmicí. Eklektické fasády budov z režného cihelného zdiva dodávaly onomu areálu po vzoru tehdejšího přizpůsobování průmyslových staveb vyšším stavebním typům patřičný obal v podobě množiny historicky ověřených piktogramů, plnících úlohu návěstidla společensky a historicky potvrzené moderní dominanty, za kterou se není třeba stydět. Uvnitř moderní svět strojů, zvenčí průmyslová architektura pozdního historismu, která alespoň zdánlivě odkazovala k minulosti, byť svým dispozičním i konstrukčním utvářením mířila k budoucnosti.

Jatka jako zvláštní typ továrny na maso se bezprostředně zrodila v návaznosti na modernizaci sídel, probíhající v průběhu 19. století. Tento proces, spojený s prosazením strojové civilizace a s růstem úlohy měst, hluboce ovlivnil podobu utváření městské krajiny, uzpůsobené novým, moderním prostorovým, zdravotním, tedy hygienickým a estetickým nárokům svobodných občanů liberálního státu, obyvatel vznikajících velkoměst. Jedna z dílčích změn v postupném zprůmyslnění zemědělství zasáhla především do samotného konce domácích zvířat chovaných pro maso. Nastupující strojová doba a životní nároky moderního člověka si totiž vynutily změny ve způsobu zabíjení těchto tvorů, dříve spojeného s tradičními rituály. Pro mechanický, racionálně vystavěný proces každodenního provozu, řízeného zásadami zdravotních a hygienických nařízení z poslední třetiny 19. století, vyrůstaly rozsáhlé areály jatek.

Příkladem z českých zemí budiž pražský komplex, který vznikl v Holešovicích u vltavského Bubenského nábřeží převážně v letech 1894 -1895. Jedná se o poměrně rozsáhlý soubor nízkých zděných, převážně omítaných obdélných hal, kterému dominuje kvadratická, novorenesančně řešená vodní věž. Estetickou a zároveň symbolickou roli plní u hlavního vchodu na dvou pilířích umístěná sousoší býků s řezníky od předních sochařů tehdejší generace - Čeňka Vosmíka a Bedřicha Snircha. Jak patrno, uměleckým tématem se kromě vysoké látky stával i praktický život města, povýšený do sféry hrdinské alegorie.

Z moravských příkladů zmiňme jateční areál v nedaleké Olomouci, který vznikl v letech 1898 -1900 podle projektu berlínského stavebního rady Osthoffa jako soubor objektů z režného cihelného zdiva s centrální halou obdélného půdorysu, zaklenutou pozoruhodnou střechou s ocelovou konstrukcí krovu. Typické je v tomto případě umístění porážky nedaleko nádraží na důležité železniční trati Olomouc - Praha, v Ostravě pak u frýdlantské dráhy. Technická invence a funkční požadavky se i v Olomouci pojí s historizujícím tvaroslovím cihlových objektů, doplněným symboly městské svrchovanosti nad tímto komunálním podnikem v podobě erbovního znamení, umístěného nad vchodem do dobytčí tržnice.

Právě Moravská Ostrava představovala na přelomu 19. a 20. století, více než jiná moravská města, jedno z dílčích center modernizace a zatím nerozvinuté ústřední jádro průmyslové aglomerace. Proto se i zde rozhodli přemístit trh s jatečním dobytkem z bývalého Antonínova náměstí (dnešní Smetanovo), kde se obchodovalo se zvířaty z mnoha zemí monarchie, do prostoru nových jatek, jejichž projekt postupně vznikal pravděpodobně v městské stavební kanceláři. Na výstavbě se podílela ostravská stavební firma Mihatsch a Ulrich.

Přesto Ostravští nebyli ve svém rozhodnutí osamoceni. Například sousední Vítkovice zřídily obecní porážku v roce 1896, avšak jednalo se spíše o přízemní nevelké budovy utilitárního charakteru. Naproti tomu jatka v Moravské Ostravě, navazující na dlouhou tradici zdejšího řeznického cechu a s ním spojených trhů, představovaly reprezentativní komplex budov, který ve svém růstu vyjadřoval tendenci k utváření průmyslových staveb nejen po stránce provozní, ale i estetické.

V první fázi výstavby v 80. letech 19. století vznikly drobné, účelově řešené objekty s jednoduchými fasádami z režného zdiva, z nichž je zachována hala u železniční trati. Na to navázala druhá etapa výstavby od konce 80. let až do období těsně po roce 1900, kdy vznikly dodnes zachované objekty porážky prasat, solírny, nové strojovny s kotelnou a nové ledárny s věží. Zde se plně projevila tendence k připodobnění průmyslové architektury městskému prostředí a historicky a společensky vyšším architektonickým typům jako byl hrad, městský palác nebo zámek. Hmotu rozčlenila věž, atiky a profilovaná komínová tělesa. U fasád se pozornost soustředila na bohatě utvářené římsy, pilastry, ostění a různotvaré otvory oken a dveří, vše z cihelných tvarovek, typického materiálu pro zástavbu nedalekých Vítkovic, řadu průmyslových podniků po celé Evropě a pro celkovou stavební kulturu nedalekého pruského Slezska a Anglie.

Po vzniku Velké Moravské Ostravy v roce 1924, kdy se bývalá periferie u frýdlantské dráhy stala součástí městského centra, se situace změnila. Ostravské břicho nepostačovalo nejen z důvodů technického pokroku, ale i s ohledem na růst počtu obyvatel města, takže směrem ke Stodolní a Porážkové ulici byla jatka v letech 1925 -1926 rozšířena o nové provozy podle projektu berlínského architekta Waltera Freseho. Nové budovy s puristicky prostými omítanými fasádami skrývaly funkčně promyšlený svět, konstrukčně využívající železobetonového skeletu. Dnes v těchto prostorách sídlí velkoprodejna elektrospotřebičů Okay, přístupná z Porážkové ulice, nebo klub Bumerang s vchodem z ulice Stodolní. Pro návštěvníky tohoto klubu navíc jednu perličku - jeho prostory původně sloužily jako lednice masa. Proto ony masivní železobetonové pilíře, úzká štěrbinovitá okénka do ulice a sendvičové zdivo s korkovou izolací...

Již tehdy se uvažovalo, že jatka bude nutno z provozních i hygienických důvodů přesunout z Moravské Ostravy někam na okraj rozšířeného města a že dosavadní jatka se stanou celoměstskou tržnicí, tedy skutečným břichem Ostravy. Plány se ale neuskutečnily a porážka zde fungovala nepřetržitě až do roku 1965, kdy se přestěhovala do masokombinátu v Martinově.

Zchátralý areál okupovaly od té doby až do počátku 90. let popelářské vozy Technických a zahradních služeb města Ostravy. To, co původně sloužilo jako začátek potravního řetězce města, se stalo v době úpadku útočištěm jeho konce. Budovy chátraly stejně jako celá okolní čtvrť, podle tehdejšího územního plánu určená k demolici. K tanci bagrů nakonec nedošlo, i když část hal byla ještě počátkem 90. let zbořena. Jediným krokem k záchraně krvavého zámku však bylo to, že od roku 1987 byla památkově chráněna výtvarně nejnápadnější věž ledárny. V roce 1994 na to navázalo prohlášení o ochraně dalších cihelných objektů z konce 19. století v jejím bezprostředním okolí.

Vraťme se však k osudům výše zmíněných jatečních celků v Praze a Olomouci. Zatímco za normalizace se industriální architektura víceméně odepisovala a ničila, její zhodnocení v západním světě mělo vliv i na záchranu těchto zvláštních součástí měst u nás. V Praze se jatka odstěhovala z holešovického areálu v roce 1982. V uprázdněných halách se následně usídlilo tržiště, které tam přetrvává dodnes. V jedné z hal bylo koncem 90. let vybudováno dokonce divadlo, byť za cenu razantních stavebních úprav. V olomouckém případě došlo k zachování ústřední haly bývalé masné tržnice, přestavěné v letech 1991 -1993 na obchodní dům Senimo podle projektu olomoucké architektonické kanceláře OSA. A ačkoli i zde nejsem o výsledku zcela přesvědčen, přece jen je na tom Olomouc lépe než Ostrava.

Proč to? Mezi přístupem k technickým památkám v Ostravě 80. a 90. let jako by nebylo rozdílu. Obyvatelstvo víceméně apatické, byrokracie netečná, novostaroelita bez zájmu... respektive se zájmy krátkodobými a úzce utilitárními. Raději postavíme patrové parkoviště, než abychom investovali do něčeho tak pofiderního, jako je průmyslová architektura.

Ostravská jatka zchátrala počátkem 90. let natolik, že sám uživatel a částečný původce neblahého stavu - Technické služby města Ostravy - areál opustily. Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz tehdy hledal někoho, kdo by mu vytrhl trn z paty, tedy zbavil ho starosti o jednu z nejzanedbanějších částí města a zároveň se postaral o parchanta - nevítanou industriální památku. Na scéně se objevila firma Bauhaus a je otázkou jakými peripetiemi a sliby byla vedena jednání. Tehdejší starosta obvodu Radim Chytka ještě po letech obhajoval koncepci prodeje pozemků a objektů jatek Bauhausu s tím, že peníze, které tato firma přinesla do daného místa, nastartovaly stavební obnovu domů kolem Poděbradovy ulice. O památce ani slovo.

Letmý pohled na dnešní situaci počátkem roku 2002 ukazuje, že opak je pravdou a že zbožná přání politiků často zakrývají jejich neschopnost a nezájem, popřípadě hloupost nebo úplatnost. Zatímco většina domů v okolí Poděbradovy, Stodolní či Janáčkovy ulice prošla v závěrečném desetiletí 20. století opravami, největší kumulace trosek, vybydlených domů a rumišť se nachází právě v okolí laciné krabice bauhausovského supermarketu a jeho parkoviště. Není ovšem divu. Tyto kočovnické hangáry jsou banální, neboť jsou myšleny pro prostředí periferie u fabrik a dálkových silnic. Jejich banalita a plakátová forma reklamního průčelí neslouží k naplnění jiné než ryze komerční a to dosti omezené funkce, zatímco v jádrech měst převažují stavby polyfunkční, u nichž se předpokládá kromě užitných vlastností také důležitá role estetická. V Ostravě, městě amerických kvalit a amerického charakteru se však dá uskutečnit nemožné. Tupou betonovou krabici, vyprojektovanou roku 1995 jakýmsi nevýznamným inženýrem - architektem Alfredem Lenggerem v rakouském Villachu (tyto plány posvětil svou autorizací ostravský architekt Josef Havlíček), se podařilo posadit přímo do míst, kde se už ve 20. letech minulého století uvažovalo v kruzích zdejších architektů a urbanistů o rozšíření centra na úkor jatečního tržiště. Po více než sedmdesáti letech se nám podařilo namísto rozšíření centra vrátit periferii do míst, kde už neměla dávno co dělat.

Navzdory tomuto neradostnému konstatování se osud ostravských jatek zdá být nezodpovězen. Supermarket střádá již od roku 1996 pro majitele jatek peníze, avšak pro jatka to neznamená nic. Jedinou změnu představuje plechový plot, který se obtočil kolem jatek jako ochrana před nepovolanými. K tomu došlo až po mnoha urgencích ze strany stavebního úřadu. A co že Bauhausu brání ve využití jatek? Nejprve se povedený vlastník vymlouval na nezájem nájemců, následně na úzkoprsé nároky památkářů, kteří nechtějí svolit s drobnými úpravami - zkrátka s vybouráním všeho, co je uvnitř nevhodné a s ponecháním vnějšího zdiva jako kulisy pro další supermarket. Jeden z představitelů firmy dokonce navrhoval, aby se objekty zbouraly, Bauhaus že postaví nové, od starých k nerozeznání, ba ještě lepší. Jak důmyslné! Alespoň se všeobecně ví, že se Bauhausu, využívajícímu městem špatně sepsanou kupní smlouvu, do opravy nechce. Až budovy zchátrají zcela, vyrukují vykutálení představitelé nadnárodní společnosti s tvrzením, že sice chtěli, ale jak vidíte, nedá se nic dělat... Otázka č. 1: Neříká se tomu náhodou spekulace?

Celý neveselý případ neuskutečněné konverze technické památky navíc podtrhují amatérské kroky města. Nejprve uzavřelo s Bauhausem špatně sepsanou smlouvu, která neumožňuje žádný postih nespolehlivého kupce. Otázka č. 2: Jak to, že za sepsání lajdácké smlouvy nebyl nikdo postižen? Dále město po nářku firmy změnilo v roce 1999 územní plán v okolí jatek tak, že Bauhausu povolilo rozšířit a napojit objekt supermarketu na památkově chráněné haly, čímž dojde k zaslepení Janáčkovy ulice. Otázka č. 3: Je opravdu územní plán zákonem, anebo cárem papíru, jímž se mává před očima ohlupovaných občanů a jenž se okamžitě mění ve prospěch těch rovnějších mezi rovnými? Návrh změny územního plánu města tehdy předkládal zastupitelům v radě s naléhavým tónem v hlase náměstek primátora Petr Lachnit, který tehdy tvrdil, že k záchraně jatek jiná cesta nevede.

Jenže k jejich záchraně nevedla ani tato pokoutná stezička. Dodnes se na situaci památky nic nezměnilo, městské zastupitelstvo panáčkovalo, jak Bauhaus zpíval, a představitelé této povedené firmy? Nejspíše se halasně smáli někde u korbelů s pěnivým mokem a vyprávěli si, jak kdesi na severovýchodě, za devatero lesy a devatero řekami, existuje město podobné Kocourkovu, jehož radní jsou skoro lepší než ti kocourkovští. Vše korunovala v polovině minulého roku skutečnost, že představitelé Bauhausu souhlasili, aby památkově chráněná jatka byla zařazena do seznamu nejohroženějších kulturních památek v České republice s nabídkou na odprodej celého areálu. Tedy žádná slibovaná dostavba, žádný zájem o památku, na jehož základě získal Bauhaus pozemky v centru města. O původním závazku opravit památku ani slovo...

A na závěr. S jatkami se neděje nic. Je špatné, že ve městě, které má na svém území významné areály technických památek, nebyla dosud provedena obnova ani jediné průmyslové stavby tak, aby bylo zřejmé, že to jde a že nová obchodní, kulturní či výrobní funkce znamená i nový život. Nemám teď na mysli muzea jako jsou ta pod Landekem nebo v Michálkovicích. Jde mi o využití k novému každodennímu životu města. Zkrátka z břicha Ostravy zatím nebude žádná tržnice, žádné výrobní provozy nebo obchody či výstavní a předváděcí síně, byť si lze představit, a zahraniční příklady to potvrzují, že takovéto objekty přitahují pozornost svou neobvyklostí a krásou.

Osud jatek, ale i Dolní oblasti Vítkovic, elektrárny č. II tamtéž, Zárubku ve Slezské Ostravě a dalších lokalit tedy zřetelně ukazuje, že rozhodování o podobě města nelze nadále ponechat v kompetenci technokratů, profesionálních mágů a spekulantů. Nedávno padal kostel sv. Václava, který dosud nestojí plně na vlastních. A to se jedná o kostel, o jehož památkové hodnotě nikdo relevantně nepochybuje! Ostrava je však především industrie a latinské industria znamená přičinlivost. Pokud se tedy Ostravané důrazně nepřičiní nejen o vlastní kostel, ale též o zachování památek architektonického a historického vývoje města z období průmyslových revolucí, stane se postupně nevýznamnou, tudíž tuctovou a nudnou zastávkou na cestě někam jinam, kde bude mít život a tudíž i ocenění minulosti větší hodnotu a bude tudíž zajímavější.


Martin Strakoš       


Martin Strakoš v letech 1990 až 1996 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Nyní pracuje ve Státním památkovém ústavu v Ostravě. Publikuje v časopisech Architekt, Fórum architektury a stavitelství, Stavbě, Ateliéru aj.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |