Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
OTA FILIP

Hrdinové neumějí poslouchat


Stát se románovým hrdinou. Kdyby přišla taková nabídka, říkám vám, raději bych si to pořádně rozmyslel. Nejedná se o to, že čtenář je neodbytný slídil, že každé otočení stránky je nadzvednutá peřina, nabubřelý nos zapíchnutý ve vaší polívčičce. Daleko větší otravou musí být to množství otázek nad samotnou vaší podstatou. Vyskytli by se jistě dokonce i tací, kteří by halasně pochybovali o smyslu vaší existence a rozhněvaným perem by začali hrdiny z knih vyškrtávat. I na vás by došlo. Benefity, které přinášelo románové hrdinství ještě před nějakou tou stovkou let, jsou v nenávratnu. Dnes z vás autor udělá nejspíš muže bez vlastností, člověka beze jména. Když dnes dostanete alespoň iniciály, kdysi velká výstřednost, lze to považovat za hotový rodokmen. Zkrátka hrdina z románů je již unavený starý pán s nohama pod dekou, kterému přiznáváme už jen rentu za zásluhy. Prodělal infarkt myokardu, má za sebou klinickou smrt. Jeho zdravotní problémy započaly již někdy v úvodu minulého století, kdy se stále častěji ozývaly hlasy, upozorňující na neproduktivnost románu. A kde není román, není ani jeho hrdina, kterému se konec žánru začal klást za vinu. Vlastnosti, které byly hrdinům tradičně přisuzovány, jim najednou začaly být moderními autory odpírány. Autoři se jakoby předhánějí v tom, který z nich předvede důslednější demontáž identity svého hrdiny. Přese všechny proklamace a manifesty však román, románovost, příběh ani hrdina z knih doposud nevymizeli. Spisovatelé se bez nich ještě nedokáží obejít. Když si kunderovský Jakub spolu se svým pánem stěžuje na osud literární postavy, zoufá si, že bez toho pisálka vlastně nic neznamená, že ten nahoře si s ním může ztropit cokoli podle své vůle. Jenomže pán i Jakub žijí ve svém literárním světě a nevědí vůbec nic o tom, co se děje za hranicemi knižního přebalu. Nevidí spisovatelovo trápení, které mu vlastní postavy přinášejí, nevidí, jak se mu jeho literární dítka rozutíkávají kdovíkam, jsou neposlušná, nepoddajná a často, až příliš často mají svou vlastní hlavu. A tvůrce? Zmůže toho jen málo. Ví, že bez nich by mu bylo těžko. Vyprávět bez postav jistěže lze, ale dost trudně.

***

Ota Filip je z těch autorů, kteří bez svých postav neudělají jediný literární krok, nenapíší jedinou řádku. Dokonce mám podezření, že Filipovi se musí v dost neúnosné míře jeho hrdinové plést i do běžného života. Neboť mnoho radostí i zlé žluči mají se svým tvůrcem společně. Myslím, že Otu Filipa by bez hrdinů spisovatelství asi nebavilo. Žádná z jeho hlavních postav není jen náhodným účastníkem sledu nějakých událostí. Nejsou to korzárové, mušketýři, které máme od toho, aby se procházeli alejemi epizod, dopředu připravených a mnohokrát již prošlapaných. Jsou naopak příčinami všech událostí, jejich jedinečná přítomnost je nutností k tomu, aby bylo co psát a číst. Obecnější otázka, která je položena od dob Aristotelových, zda je postava nositelkou děje, nebo je mu podřízena, má ve Filipových knihách jednoznačnou odpověď. Kdyby tedy za vámi přišel Filip Ota a právě ten nabízel románové hrdinství, nemusíte se bát, že to bude jen nějaká druhořadá role. Spíše naopak. Buďte opatrní, abyste neklesli pod tíhou, kterou autor naloží na váš hřbet. Filip si libuje v tom, že jeho hrdinové jsou hrdinové padlí.

Filipovi hrdinové častokrát netáhnou za sebou jen náklad vlastního osudu, ale autor je nemilosrdně obtěžkává i křivdami svého života. Pro Filipa jsou vlastní životní příběhy literární látkou. Není to nic neobvyklého, podobným způsobem si své zkušenosti cení nepřeberná spousta dalších spisovatelů. Ovšem u Oty Filipa je důraz kladený na autobiografické epizody natolik opakovaný a nepřehlédnutelný, že to v některých případech ovlivňuje i uměleckou kvalitu textu. Filip se mistrně pohybuje v rovinách fabulace, fantastiky, satiry, tedy všude tam, kde je odtrženost od mimoliterárního života co možná největší, kde může prostě jen vyprávět. V takových pasážích dokáže být autor neobyčejně originální. Kde ovšem začne promlouvat jazykem rozzlobeným, ztrácí občas mnoho ze své působivosti. Snaha po jasném sdělení a až agitační přímočarost dokazují, že si v těchto chvílích nedokáže udržet nadhled nad příběhem, který nevytváří, který neovládá, který jen hněvivě přepisuje. Vše je mnohem zřetelnější, dojde-li ke střídání obou poloh v jediném textu, který pak působí do jisté míry nekonzistentně. Takový dojem ve mně nejsilněji vyvolává Filipova prvotina Cesta ke hřbitovu. Ani ve většině dalších svých děl vlastní osudy nebude příliš opouštět. Něčeho takového se dopustí jen v nemnoha případech. A je příznačné, že právě tehdy, když psal Kavárnu Slávii, fantaskní karikaturu dvacátého století, tvořil knihu jednu z nejpovedenějších.

Dalším výrazným produktem Filipovy tvorby je kniha 77 obrazů z ruského domu. Zatím poslední Filipovo dílo má s jeho prvním dílem celou řadu společných témat. Avšak pro vyřčení toho, co mělo v Cestě podobu mentorského kárání, volí v Obrazech daleko rafinovanější umělecké postupy. A výsledek je, myslím, mnohem působivější. A kdo za to může? Vasilij Kandinskij s Gabrielou Münterovou. Hrdinové, literární dítka po všech stránkách uličnická. Oba se zrodí jako téměř neživé předměty vypravěčova vyprávění. Oba vstupují do příběhu dávno po smrti svých neliterárních pravzorů, dvou hlavních představitelů evropského abstraktního malířství a jen těžko si lze představit důslednější příklad závislosti postavy na vypravěči. Jemu jsou vydány na milost, jen na něm závisí, kdy a kde budou ožívat. Jak se ale začnou rozkoukávat, brzy se budou vypravěči zpěčovat, dohadovat se s ním, ironicky ho komentovat. Vypravěč se nakonec stane sám postavou v příběhu svých hrdinů. Ti mu budou dělat vše, co by v podstatě žádný vypravěč nebo snad spisovatel neměl mít rád, neboť těch starostí pak! Ale zaplať pánbůh za ně, jsou to právě ty okamžiky, kdy literární text začíná fungovat a čtenáře začíná mrazit.

Neposlušnost hrdinů, jejich vlastní tvrdá hlava, ješitnosti a uraženosti nejsou ale jen planým trucováním. Filip při nesnázích svého vypravěče s postavami není arbitrem. Očividně se mu vypravěčovo podlehnutí příběhu hodí do krámu. S jasným rozmyslem mu dal vyprávět o skutečných historických osobnostech výtvarného umění z počátku dvacátého století. K tomu připojuje i skutečná historická jména hrdinů a dává mu čerpat z jejich biografie. To budí dojem, že by vše mělo vést k prostému naplnění reálných skutečností z jejich života. Jenomže tak jako se postavy postupně vymkly vypravěčově vůli, stejně se vymaní i z předurčenosti svých mimoliterárních vzorů. Autor ve svém důsledku staví proti sobě fikční a reálné světy. Nebo ještě lépe ne proti sobě, ale vedle sebe. Čtenář postupně přestává důvěřovat vypravěči a jeho faktům, protože pozná jeho slabou pozici. Co je jen autorovou fantazií a co historickou skutečností, bude čím dál obtížnější rozlišit. Není to náhoda. Ota Filip si záměrně zvolil tyto dvě historické osobnosti a utvořil z nich románové hrdiny. Jejich bouřlivé soužití a neurovnaný vztah vzbuzoval velký zájem už během jejich života a ještě větší po smrti, kdy se teprve jako umělci proslavili. Jejich osudy se po mnohá další desetiletí staly vděčným předmětem mnoha výkladů. Ota Filip nechtěl svou knihou přispět do této hromady interpretací. Nepodává historický obraz, ale naopak všemi prostředky zpochybňuje pokusy vykládat historii "se zárukou". Staví na svém přesvědčení, že historie obecně, tak jak ji známe, je také příběhem mezi realitou a fikcí, v němž se pohybují vypravěči i postavy se skutečnými jmény. Vypravěči slabí a nespolehliví i postavy vzpurné, bránící se svým vykladačům. Filip si uvědomuje vítězství textu na kontextem. Tématem sedmdesáti sedmi obrazů (kapitol) není atraktivní milostný příběh dvou malířů, ale rekonstrukce procesu vznikání jeho historie.

Budete-li tedy chtít být hrdinou z románů a učiní-li vám Ota Filip nabídku, že ho z vás za pomoci vašeho vlastního životopisu stvoří, neváhejte. Budete mít možnost octnout se ve skvělém textu. Jako Kunderův pán i sluha Jakub brblají na tvůrce, přezíravě hledí i Kandinskij a Münterová na vypravěče. Ale je to spíš jen takové trucování, brblání naoko, moc dobře vědí, jak dobré jsou jejich role. Ale jedna pochybnost je rozechvívá všechny stejně dotěrně. Co zbude po člověku po jeho smrti? A co po literární postavě až čtenář knihu zavře? Všichni touží po nesmrtelnosti. Ve stejnojmenném románě rozlišuje Milan Kundera nesmrtelnost, které se dostane v rozličné míře každému, kdo zůstane po smrti ve vzpomínkách těch, s nimiž byl za života v úzkém vztahu. Jenže rodová paměť není nejspolehlivějším archivem, s dalšími a dalšími generacemi ji postihne zapomínání. Hroby jsou vykopávány, aby do nich uložili mladé mrtvé. Receptem jsou tedy velké historické činy, umělecká díla zanechávající své stopy i v lidech, kteří se nemuseli s jejich původcem nikdy setkat. A právě touha po takové nesmrtelnosti byla dříve zneužívána ideology, které dnes nahrazují imagologové. Ti vědí, že existuje jen to, co za existující uznají média. V takové světě pak neexistuje bytí samo o sobě, ale jen obraz bytí. Usilovat tedy o to, aby se člověk stal nesmrtelným, znamená starat se o svůj obraz. Filipův Vasilij Kandinskij praví:

Co by z Ely bylo beze mne, kdybych nevstoupil do jejího života? Průměrná malířka z bavorského venkova! Anebo jedna z těch emancipovaných umělkyň, které vedou každý večer v některé schwabinské hospodě velké řeči o tom, co je moderní umění, ale samy svými malůvkami buď jen ničí plátna a plýtvají barvami, nebo produkují třetí či čtvrté odvary momentálně žádaného umělecko-malířského natěračství.

Ne, nejsem Ele nic dlužen!

Já jsem z Ely udělal velkou umělkyni! Jsme si kvit!

Kdybych nebyl za živa Kandinským, velkým Kandinským, tak by po Ele dnes, hrubě řečeno, neštěkl ani pes! Ale protože jsem byl a jsem velkým Kandinským, tak mě i dnes, ač už nejsem, pisálkové v jednom kuse obtěžují otázkami:

Proč se Kandinskij zachoval k Ele tak nebo onak? Proč se vlastně dal dohromady s tou Münterovou? A proč ji opustil?

V mnohém připomene Gabriela Münterová Kunderovu Bettinu von Armin. Obě ženy stály ve stínu velkých mužů, přesněji v něm chtěly stát. Postoj Bettiny je daleko jednoznačnější, veškeré její jednání, tedy alespoň podle Kunderova vypravěče, skutečně směřuje k jedinému cíli - za pomoci jména Goethe se stát nesmrtelnou. U Gabriely musíme být opatrnější, protože její vztah ke slavnému muži je daleko komplikovanější a jeho interpretace není vypravěčem předložena. Přesto i ona se zapisuje do historie především jako milenka významného umělce. A určitou míru zištnosti nemůžeme zcela vyloučit ani u ní. Obě ženy pracují na obrazech vlastního já. A daří se. Jejich příběhy se dostávají pod ruce lidí, kteří se urputně znovu a znovu pokoušejí nalézt "pravdivou historii", zaměstnávají mysl lidí, kteří se s nimi nikdy nesetkali, nebo kteří dokonce žijí v úplně jiném století.

Ota Filip v 77 obrazech z ruského domu podle mého hovoří ve veliké míře o tomtéž, o čem hovořil již ve svém prvním románu. Na první pohled by se zdálo, že u dvou tak rozdílných knih, u románů s tak odlišnou kompozicí a způsobem vyprávění, snad ani nelze hledat společná témata. Jenomže není toho mnoho, v čem se hrdinové těchto knih od sebe liší. Anebo snad se liší úplně ve všem. Chtějí vyprávět to samé, jen každý jiným způsobem.


Martin Pekárek (*1978), obor učitelství českého jazyka a literatury zakončil na FF OU diplomovou prací Konstanty a proměnné v prozaickém díle Oty Filipa. Filipovým dílem se zabývá i ve své disertační práci.