Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
ROZHOVOR

Vyzkoušel jsem divadlo v realitě


Ivan Krejčí se narodil ve znamení berana v roce 1966. Absolvoval na DAMU obor režie a v letech 1999-2001 působil jako umělecký šéf v Městském divadle v Karlových Varech. Krátce působil jako pedagog na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Je jedním z asistentů předsedy Parlamentní sněmovny Lubomíra Zaorálka. Od sezony 2005 / 2006 vede ostravský soubor Komorní scény Aréna v jeho nových prostorách u Sýkorova mostu. Nejen o tomto jeho působení je následující rozhovor.

Jak jste se dostal k divadlu? To nebyla úplně přímočará cesta, že?

To ne. Poprvé jsem se s divadlem potkal v patnácti letech. Měl jsem kamaráda, který působil v pantomimickém souboru Dostavník - ten vedla Hanka Dluhošová, dneska Cisovská. Když jsem tam přišel, zkoušeli zrovna svou první mluvenou věc. Přestože jsem byl nováček, mohl jsem do toho "režijně" kecat. Takže první premiéru jsem si odbyl v patnácti letech. Poté jsem odešel do souboru Divadla na žíněnkách, které vedli Pavel Cisovský a Miloš Čížek. Ale protože se tam příliš dlouho zkoušelo - inscenace se tam studovala dva roky - nevydržel jsem to zase s trpělivostí. V té době už jsem byl vyučen důlním elektromontérem, maturoval jsem na stavební průmyslovce a nastoupil na Vysokou školu báňskou. Ještě drobná epizoda v Bílém divadle a pak jsem ještě na škole založil vlastní studentský soubor, se kterým jsme hráli vlastní věci a objížděli Akademická Brna apod. Báňskou jsem nedokončil a odešel na vojnu. Třikrát jsem se hlásil na DAMU, jedenkrát na činohru, pak na alternativu a znovu na činohru. Nakonec mě vzali, tak jsem dal výpověď na dráze, kde jsem dělal posunovače, a pak už jsem se věnoval jenom divadlu.

Takže jste si prošel i hereckou profesí... Mohlo to případně dopadnout i tak, že byste hrál?

Ne, to ne. Já jsem sice hrál v našem amatérském divadle - Vysockého režíroval Kostas Zerdaloglu - i různé stafáže v Národním byly... ale pochopil jsem, že nemám to ustrojení, že nakonec moje myšlení je jiné. V čem? Režie více myslí na celek, chce držet nějaký smysl a to se dá jen tehdy, když máte celek v ruce. Kdežto herecké myšlení myslí především na vlastní konkrétní výkon a to mě zas tak moc nebavilo. Nebo spíš bavilo-nebavilo... Taky je otázka, co by bylo, kdybych potkal režiséra, který by ve mně něco otevřel a posunul mě jinam.

Co vás přivedlo k politice?

V roce 2001 jsem dal výpověď v Karlových Varech a po deseti letech jsem přijel zpátky do Ostravy. Moje máma tehdy spolupracovala se Zaorálkem a chystala se volební kampaň. A on říkal: Jsi režisér, tak bys nám s tím mohl pomoct. A to mě docela zaujalo. Říkal jsem si, že to je docela zajímavá zkušenost - vyzkoušet si, jestli postupy divadelního myšlení, které jsou nakonec taky vlastně koncipováním akce v čase a prostoru, fungují i v realitě, kde jen to jeviště je větší. A taky musím dodat, že jsme byli kamarádi a představoval pro mě typ politika, který je pro nás nadějí. A to dávalo smysl. Tak jsme začali chystat volební kampaň, kterou jsme poměrně úspěšně dotáhli do konce, měli jsme dokonce nejlepší výsledek v České republice, dokonce lepší než Václav Klaus v Praze. Což bylo docela povzbuzující, že takoví amatéři v politice...

To, jak se zdá, je vůbec osvědčený recept v české politice - amatéři...

Asi jo. Ale nakonec, když člověk dělá nějakou činnost, tak součástí jakési profesionální cti je, že se chce stát profesionálem, že to amatérské je do určité míry jako hra, tzn. že se neberete tak vážně v tom, co děláte. A to vám dává určitou svobodu dělat nečekané věci. V této věci to myslím bylo amatérské. Nebyli jsme ti vážní seriózní politici, ale hledali jsme smysl a jak ho co nejlépe sdělit - jako v divadle, protože na druhou stranu, amatéři můžou napáchat v politice velké škody a ještě k tomu o tom neví.

Pojmenoval jste teď, jak vaše zkušenost divadelníka ovlivnila vaše působení v politice. Fungovalo to i opačně?

Myslím, že to neumím ještě ani sám dohodnotit... Určitě. Poctivě řečeno, divadlo může být v jistém smyslu taková příjemná oáza zapomnění. Žijete ve světě inscenací, ve světě herců a lidí, kteří se točí kolem divadla, a to vytváří virtuální realitu. Vy se samozřejmě realitou určitým způsobem zabýváte, ale nemusíte se jí každodenně dotýkat. Kdežto v politice mají všechna rozhodnutí konkrétní důsledky. Je v ní tolik různých zájmů, boj o moc, který musíte absolvovat, abyste měl sílu něco prosadit. Zacházení s mocí, jak jí nepropadnout. Je to velmi strukturované a často probíhají v politice ohromné děje, které při neznalosti věci vypadají úplně obyčejně a nezajímavě, a přitom se rozhoduje o tom, jak se tady bude žít. To má vliv jednak na dramaturgii, otvírají se mnohá další témata. Když se zabýváte politikou, tak se zabýváte do jisté míry taky tvorbou dějin - teď to říkám hodně v uvozovkách, protože ne každý čin v politice tvoří dějiny... To byla asi největší změna myšlení - najednou do vašeho myšlení vstoupí historie. Po osmdesátém devátém tady historie proudila. Ale pak se život atomizoval na soukromé zájmy, lidé ztratili zájem o politiku. Na jedné straně je to pochopitelné, ale na druhé straně je to nepřijatelný alibismus, protože když si vezmete, že před 15-ti lety všichni stáli na ulici a chtěli svobodné volby a dneska k nim nechodí, protože mají pocit, že je to vlastně jedno... to já nemůžu přijmout. Protože o co jiného jde, než že máme možnost se rozhodovat a volit. S tím samozřejmě souvisí i angažovanost v politických stranách. V Čechách je to pořád něco pejorativního. Do jisté míry se na tom podílejí politici sami, do jisté média. Nejsnadnější terč v českých médiích je český politik, vždycky se komunikuje v negativním smyslu. Přitom politika produkuje taky nějaký výkon, je to taky nějaká profese, která má svůj smysl, a když to člověk dělá nějaký čas, tak vidí, že i politická kultura se posouvá. Ale nebude se proměňovat rychleji, pokud na sebe lidé nebudou brát závazek angažovanosti.

Česká společnost žije téměř permanentně politickými skandály. Myslíte, že divadlo má podobnou moc provokovat nebo rozpoutat širší diskusi?

Poslední divadelní skandál se v Čechách konal snad po uvedení Dalibora, kdy Eva Urbanová vystoupila dokonce v hlavních zpravodajských relacích... Obávám se, že je to čím dál těžší, protože žijeme převážně v mediálním světě... Právě média ale můžou regionální událost povýšit na téma celé společnosti. Dnes je problém dostat téma vůbec do médií, protože se jich nabízí řada, nad kterými se nemusí přemýšlet. Třeba co měla Regina s Emilem. Banální skutečnosti, ale teď se o tom mluví, takže to vypadá jako událost, přitom je to vlastně tlach. A mediální prostor zaplňují takové události. Základní otázka pak je, jak vůbec vést veřejnou debatu. Jak do této debaty může divadlo vstupovat. Asi nemůže víc šokovat než různé reality show, než válka v Iráku, než tsunami... Navíc to je příliš formální problém - jestli se Dalibor dělá v takových nebo takových kulisách - na rozdíl od Anglie, kde se píše dvě stě nových her do roka, které se zabývají současností a vytvářejí ohromný tlak na divadla. Nové divadelní kusy se tam uvádějí, a dostávají tak témata do oběhu. To je jiná situace než v Čechách, kde se těch her napíše dvacet třicet, z toho se dá pouze pár zahrát. Problém českého divadla je, že současnost někdy míjí v poznání a v tom, co do ní vůbec přinést, jak ji vidět. Zabývá se příliš intimními problémy a samo sebou. Za posledních patnáct let tahle společnost prošla tak radikální proměnou, která s sebou nesla řadu otřesů, konfliktů a změn - a skoro nic z toho se v divadle neobjevilo.

Ptám se na to i v souvislosti s Vaší poslední premiérou - Ravenhillovými Polaroidy - kde je řada scén, v nichž vystupují nazí herci apod.

Ravenhill se mi líbil, protože cool vlastně překonává. Nakonec tam jde o střet generací a o postoj a střet s realitou.... to mě zajímalo víc než atributy cool. A potom ty radikální prostředky jako například, že živá postava - jak se to řekne slušně? - honí ptáka mrtvole, buď člověk bere jako šokující prvek, nebo to bere jako píseň lásky, která je provedena extrémním způsobem. Vyjadřuje se tím jistá osamělost nebo opuštěnost, která nechce být opuštěná.

Mohl byste se pokusit vystihnout nějakým sloganem, logem, myšlenkou naši současnost. Mluvíme o ní pořád tak obecně...

Nemám žádné hotové odpovědi kromě svých inscenací...

Ve Varech mělo myslím Vaše působení i specifický rozměr v intenzivním spolužití členů souboru. Dá se to zopakovat? A o čem to vlastně bylo?

Vtrhnete do cizího města - a z Ostravy do Varů je to jako na jinou planetu - a to lázeňské město je v podstatě vybydlené. Divadlo sídlí na lázeňském ostrohu naproti hotelu Pupp, takový krásný dortíček. Nakonec ale ani místní do divadla nechodí a vy se tam pokoušíte realizovat něco ze svých představ. S tím, což samozřejmě musíte mít na vědomí, že pro určité publikum. To město nás nikdy nepřijalo, byli jsme na ně myslím příliš vychýlení, příliš jsme si možná šli za tím, co jsme chtěli my. V tom byl náš omyl, měli jsem asi dělat něco jiného, ale zřejmě jsme nebyli na správném místě. Vede to k tomu, že se semknete, že žijete jen v divadle: Když tam žijete rok, projdete kolonádu a potom už je pole a příroda. Tak vlastně žijete tím divadelním životem, vztahy se zintenzivní a je to jako ve zkumavce a jsou to lásky, nenávisti, křivdy a jsou z toho svatby a děti a bolesti a velké křivdy... Promítalo se to i do práce, která se někdy zúročila v mimořádných osobnostních vkladech, třeba když jsme dělali Piafku... Ale je to příliš interní. (niterní???) Ale bylo to krásné a divoké období a byla to velká zábava a pak velký pád. A i když někteří lidi jsou v Aréně, stejně se to už nebude opakovat. Bude to úplně jiné.

Přesto jste se k některým věcem zkoušel opakovaně vracet. Po návratu do Ostravy jste založil divadlo Konec nevinnosti a potřetí se vrátil ke hře Tomáše Rychetského Nevinní jsou nevinní a podruhé k Feldekově hře o Edith Piaf Smrt v růžovém...

Když jsme se vraceli do Ostravy, chtěli jsme založit divadlo, což byl docela zábavný, ale marný pokus. A to už nemáte moc šancí než sáhnout k tomu, co už je nazkoušeno, začít úplně nanovo by byla příliš velká investice. Nastudovali jsme to, párkrát odehráli a zase to rychle skončilo. Chci říct, že se nejde vrátit, je třeba jít dál.

Jak vidíte postavení Komorní scény Aréna na divadelní mapě Ostravy, kdy vedle Bezručů, tradičně zaměřených na uvádění současných her, se podobnou dramaturgií zabývá sporadicky i NDM?

Mám na to dva pohledy: jeden je ten, že ostravské divadlo je celek, který v proudu toho, co vytváří, formuje i diváckou obec, která kdyby se dokázala navštěvovat vzájemně, tak by to byl do jisté míry ideální stav. Při vší konkurenci nebo zdravé rivalitě, která je mezi divadly a musí být, jde pořád o jeden celek. Druhá věc je, že ve chvíli, kdy máte konkurenci, tak musíte hledat svoje místo. Já jsem nastoupil do Arény s tím, že je to typ divadla, které by se současností zabývat mělo. Z tohoto hlediska jsme volili tu řadu titulů a režisérů, které oslovujeme. Uvidíme, co budeme moci a co ne, na co budou lidi chodit a na co ne. Divadlo je vždycky o konkrétních výkonech, ale chtěl bych se pokusit v každém případě o současné divadlo, ať už to budou texty klasické či současné. Nakonec možná ten rozdíl mezi divadly vytváří postoj ke skutečnosti a k tomu, co je a není téma pro inscenaci a jakými prostředky se dá předvést. A pak se ukáže, zda stojíme uprostřed doby, nebo mimo ní. A jaké je naše místo v Ostravě.

Na Festivalu divadel Moravy a Slezska jste získal cenu za představení O´Neillovy hry Smutek sluší Elektře. Kdy jste cítil největší uspokojení z odvedené práce? Že jste jakoby na vrcholu?

Ten jsem snad ještě neměl. (smích) Ne - já mám jediné kriterium u každé inscenace - že to podstatné, co jsme chtěli říct, se řekne, nebo se to neřekne. A jsou inscenace, které má člověk rád, i když se nesetkají s takovým ohlasem diváků. Pak jsou inscenace, kde se to neřekne, a člověk se tím trápí a chtěl by slyšet nějaké konejšivé slovo. Třeba u Elektry jsem měl pocit, že jsme něco řekli, že něco z toho textu hry ze 30. let míří k současnosti, a tak jsem rád, že se dočkala i nějakého ohlasu. Žijeme v mediálním světě, takže to "pí ár" všichni potřebujeme.


ptal se Petr Pospěchář       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |