Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
S pamětí v zádech

Ve světě uznávaný,
doma opomíjen


Vážení čtenáři, na tomto místě měl být původně rozhovor s prof. PhDr. Jiřím Siblíkem, ostravským, částí veřejnosti neprávem pozapomenutým rodákem. V době, kdy jsem se s panem profesorem a jeho paní domlouval na uskutečnění rozhovoru, mu bylo přes dvaadevadesát let. Přestože to nebylo jednoduché, o čemž se zmíním později, zbývalo mi nakonec pouze smluvit si termín návštěvy v pražském bytě manželů Siblíkových na Moskevské ulici. Dvojnásobně nemilé bylo pro mne sdělení Dr. Michala Bycka, PhD. z Muzea moderního umění Andyho Warhola, jež jsem obdržel koncem loňského roku a jehož slovenskou citaci zde uvádím: "Oznamujeme všetkým známým, že dňa 10. 12. 2004 náhle zomrel prof. PhDr. Jiří Siblík, významný kunsthistorik, spolupracovník a priatieľ." Bylo nasnadě, že z rozhovoru nebude nic. Především díky pomoci paní Siblíkové a pana Bycka mohlo vzniknout alespoň následující připomenutí osobnosti Jiřího Siblíka. Profesor Siblík se autorsky spolupodílel na publikaci Andy Warhol v kraji svých rodičů, jež byl vydána při příležitosti otevření první výstavy a stále expozice děl Andyho Warhola pod hlavičkou Muzea moderního umění rodiny Warholů (původní název) v Medzilaborcích, a proto jsem se při jednom z četných setkání s panem Byckem, jakožto hlavním organizátorem dění okolo zrodu této instituce, zeptal na prof. Siblíka. O pár let později, respektive v létě 2004, jsem jej požádal o kontakt na pana profesora s tím, že mám zájem o zprostředkování setkání a případného interview. Pan profesor byl po svých negativních zkušenostech s lidmi od "novin" skeptický, ale po garanci pana Bycka svolil. V té době již špatně slyšel, a tak jsme většinu "našich" hovorů vedli prostřednictvím jeho manželky, která mu byla dlouholetou oporou ve všech oblastech života.

Skepsi pana profesora se nedivím, neboť byl, pod záminkou vydání rozličných publikací, připraven o spousty originálů, fotografií, rukopisů apod., čímž přišel i o poslední zbytky iluzí, které o lidech měl. V podkladových materiálech, které jsem obdržel v září roku 2004 píše: "Teprve můj právní zástupce J. A. (redakce záměrně použila pouze iniciály - pozn. autora) mě přemluvil k sérii článků na pokračování k mým 90. narozeninám, a tím byla určena délka a forma těchto vzpomínek. Za dva roky se mu nepodařilo uskutečnit svůj záměr. Redaktorce, která zpracovala /zkurvila (zde můžeme vycítit opravdovou rozhořčenost - pozn. autora)/ tři mé profily z dvanácti, jsem zaplatil 20 tisíc. Já jsem se rozzuřil a zakázal dále s ní jednat." Tolik ukázka jednoho z mnoha případů neblahých životních zkušeností. O to víc jsem byl potěšen se svolením k rozhovoru, který se, bohužel, nikdy neuskutečnil. Uvedu zde, jako dílčí satisfakci panu profesorovi a lidem jemu blízkým, stejně jako Vám - čtenářům, jakousi mozaiku z informací, ke kterým jsem se dostal.

Jiří Siblík se narodil 24. 4. 1912 v Polské Ostravě (dnes Slezská Ostrava). V roce 1914 narukoval jeho otec na frontu 1. světové války. Malý Jiří zůstal se sestrou a matkou, která byla téměř bez prostředků. V období raného dětství se tak podle některých znalců Jiřího Siblíka formovaly v jeho osobnosti "manýristické pocity, jež ho stavěly na okraj společnosti" a kterých se nedokázal zbavit po celý svůj život. Rodina byla nucena se přestěhovat z prostorného bytu do jedné obytné místnosti bez příslušenství, která se nacházela v hornické kolonii Zárubek. Matka musela tvrdě pracovat, aby uživila děti, které tak zůstávaly podstatnou část dne odkázány samy na sebe. Manýra pocitů opuštěnosti a osamocení vzklíčila, aby se stala celoživotním ubíjejícím traumatem.

Na konzervatoři absolvoval skladbu a dirigování. Za 2. světové války studoval v Německu hudební vědu. Z tohoto období se také traduje historka, ve které zachraňoval vlastním tělem originály vzácných obrazů v bombardovaném vlaku. Po ukončení studia na Filozofické fakultě UK v Praze /1949/ spolupracoval s opavským Slezským ústavem. Bádání, podpořená studiem městských a kostelních archívů zveřejňoval ve Sborníku tohoto ústavu. Některé z článků vzniklých v tomto období byly buď opisovány, nebo vycházely samostatně. Zvláštní osud měla práce Grafika Otakara Kubína-Coubine. Tento článek byl vyžádán redakcí Sborníku SČUG Hollar vycházejícím v Praze, tehdy však nedošlo k jeho otištění. Teprve v roce 1960 jej našel v makulatuře nově jmenovaný redaktor, dnes renomovaný Dr. František Dvořák, který jej ihned publikoval, a tímto započala jejich letitá spolupráce.

Siblík začal být vnímán jako znalec moderního výtvarného umění a zahraniční, především francouzské literatury, o čemž svědčí např. referát Dr. Šámala zveřejněný v časopise Umění (1963). Ke Kubínovi-Coubine pojil prof. Siblíka hluboký lidský a přátelský vztah, jenž byl později zúročen ve formě publikací o této významné a rozporuplné persóně výtvarného umění 20.století. /Vrátím se zpět do temných 50. let minulého století, kdy přičiněním lektorů rozličných nakladatelství nebyly vydány mnohé Siblíkovy rukopisy. Tak nevyšel titul Dějiny hudby na Ostravsku, jenž skončil v "šuplíku" redakce Velkého hudebního slovníku, aby z něj byl příležitostně následně vytahován za účelem použití hesel. Práce jako Janáčkovi žáci na Ostravsku nebo Hudba a výtvarné umění byly rozmělněny v řadách článečků deníků a periodik. Zatracena byla nikdy nevydaná Studie o ostravském dialektu. Některá pozoruhodná díla byla vydána až o půl století později, a to nejprve jako soukromý tisk. Nevydána v původním rozsahu zůstala "Škola hry na akordeon", jedním z důvodů bylo nezařazení skladeb sovětských autorů.

V další dekádě získal během svých každoročních cest na "Západ", které se konaly na doporučení nakladatelství a vydavatelství, nebo na falešné zahraniční pozvánky, řadu kontaktů, jež mu umožnili uspořádat u nás výstavy zahraničních umělců. Tak vznikla i expozice pojmenovaná Františkem Dvořákem "Současné proudy světové grafiky", která měla dohru na ideologickém oddělení ÚV KSČ (Siblík nikdy nebyl členem strany - pozn.autora). Akce byla chápána jako nepřátelsky zaměřená proti socialistickému realismu. Dodatečně musel být upraven text katalogu. Siblík se jako kurátor výstavy pokusil o představení moderního, potažmo abstraktního umění, se kterým se v té době mohl setkávat "naživo" jen málokdo. Výstava ukázek takového umění bývá uváděna jako první svého druhu v tehdejším "východním bloku". Už proto si asi dnes jen stěží dokážeme uvědomit význam tohoto počinu v plném rozsahu. Během dalších let byla tato úspěšná prezentace uvedena na mnoha místech tehdejšího Československa (mj. Karlovy Vary, Pardubice, Brno, Gottwaldov /Zlín/, Uherské Hradiště, Bratislava). Profesor Siblík se nadále potýká s prorežimními "milovníky" umění, ale také se závistivými pseudopřátelíčky, kterým byly trnem v oku jeho zahraniční cesty a dobré, mnohdy až přátelské vztahy s významnými osobnostmi tehdejšího uměleckého dění.

Další výstavu uspořádal v srpnu roku 1965 pod názvem Picasso, umělecký plakát. Siblík zde vystavil Picassovy linoryty, neprodejné autorské práce, které získal v počtu padesáti od svého přítele Arnera, jinak také tiskaře linorytů P. Picassa ve francouzském Vallauris. Vedle těchto prací byly k vidění rozměrné barevné litografie (Picasso, Miró), prezentována byla také tzv. Pařížská škola (Chagall, Braquie, Buffet, Vasarely aj.). Expozice opět sklidila příznivý ohlas po celé republice.

Jako vynikající vědec a kunsthistorik je otcem řady přednášek doplněných diapozitivy. Tyto pořady vznikaly pod dojmem příznivých reakcí na první z uvedených výstav.

Došlo také k částečné realizaci domácích, ale především zahraničních nabídek k vydání publikací. Tak spatřily světlo světa práce jako např. Giorgio Morandi (SNKL, Současné světové umění 1965), Zeitgenossische Graphik (Hanover 1970), Hans Hartung (Odeon, Souč.sv. umění 1967), Paul Cézanne (Odeon 1971), Raffael (Odeon 1974) a další uznávané publikace. Publikoval také v USA, Japonsku, Španělsku, Rakousku, Anglii, Francii a v dalších zemích. Celá řada rukopisů skončila v soukromých rukou či v knihovně jejího autora, a tak lze jen doufat, že budou někdy v budoucnu vydány. Je také autorem článků a knih o Otakaru Kubínovi-Coubine (Kubín jako Kubín; Otakar Kubín, rozsáhlá monografie; Otakar Kubín-Coubine: Soupis grafického díla). Ukázka ze Siblíkovy práce uveřejněná v tomto čísle časopisu pojednává právě o zmiňovaném O. Kubínovi-Coubine, byla dokončována v posledním období plodného Siblíkova života a byla součástí cyklu dvanácti dosud nevydaných prací, které zmiňuji v úvodu tohoto pojednání. Z výčtu jeho činnosti nelze nevzpomenout uspořádání prvých dvou zahraničních výstav Jiřího Koláře. Za svou obdivuhodnou aktivitu v oblasti umělecké osvěty si u nás "vysloužil" cejch nepřítele režimu, proti němuž se bytostně stavěl, závist mnoha lidí a přezírání.

Požádal jsem o vyjádření se k osobě Jiřího Siblíka Dr. Michala Bycka, Ph.D., výtvarného teoretika, muzeoedukologa a kurátora MMAW v Medzilaborcích. Jeho znění uveřejňujeme v plném a původním rozsahu: Pan Prof.Jiři Siblík bol príbehom i príkladom (keby konečne aj poučenim sa pre nás všetkých) ako ta, alebo ona spoločensko-ekonomicka formacia sa nedokáže zorientovať v ludskych i vedeckych hodnotách a toho, koho by mala ctiť a ohodnotiť, ho pomaly dá na okraj spoločnosti ako zbytočneho. Prof. Siblík nebol žiadnou politickou bublinou, bol to vynikajúci vedec, historik umenia a publicista. Videl som na videozazname, aky vztah a spravanie k nemu mal Hartung. Ctil si ho. Som rád, že mám niekolko jeho knih, teoretických a kritických úvah o umení a učím sa z nich. Je výborné, že zostal napriek nepochopeniu zo strany umenovedných úradníkov tým, kým bol a ja som šťastný, že som mal tu česť s ním komunikovať a učiť sa od neho. Nie len o problematike vedy o umeni, ale aj človecenstva.

Podobně hodnotila v průběhu telefonického hovoru svého manžela paní Siblíková, která vzpomenula jeho přátelství s Hartungem, Boudou, Vassarelym a dalšími vynikajícími a úctyhodnými lidmi.

Na tomto místě měl být rozhovor, který se řízením osudu už nikdy neuskuteční. Rozhovor s člověkem, který měl až encyklopedické znalosti a jenž se zasloužil o propagaci dnes již mnoha běžných věcí, především v oblasti výtvarného umění. Až symbolicky vyznívají jeho slova z úvodu práce o Andy Warholovi; stačí jen zaměnit slova umělec a člověk: "Umělec, který se postaví proti tradici a navyklému způsobu podání, umělec hledající nové cesty osobité výpovědi a ztvárnění, nezbytně narazí na odpor široké veřejnosti i odborné kritiky." Nezapomínejme na naše dobré rodáky.


Herbert Procházka       
herbert@email.cz       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |