Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
S pamětí v zádech

Vzpomínky na Otakara Kubína


Otakar Kubín přijal pozvání do Československa v roce 1951, aby tu "zaujal místo vůdčí osobnosti". Po umělecké stránce to považoval za logický přechod, za pokračování výtvarného podání, jež mu zajistilo významné postavení v novoklasickém proudu dvacátých let. Mezi témto výtvarným proudem a sociálním realismem padesátých let je jediný rozdíl v tom, že novoklasicismus vznikl z dobré vůle umělců, zatímco soc-realismus byl požadavkem komunistického diktátu. Umělecké zásady však byly stejné: návrat k realistickému přepisu přírody a lidí.

Po počátečním ubytování v hotelu byl Kubínovi a jeho francouzské manželce přidělen byt v paneláku ve Vršovicích bez ateliéru, na který měl nárok každý ochotný malíř podřizující se požadovanému podání oslavujícího budování socialistickému řádu a jeho velkých osobností. I tomu se Kubín přizpůsobil, bohužel nepodařenými obrazy partyzánů, bojovníků za mír, nedošel očekávaného uznání. Kubín podlehl komunistické propagandě, věřil bezvýhradně ve správnost a spravedlnost komunistického režimu a byl rozzloben, že malíř Jan Zrzavý, jehož navštívil ve Vodňanech "dal jinak najevo, že poslouchá lži z ciziny, že v nejbližší době bude převrat" (2. 7. 1952).

Navštívil jsem Kubína, abych od něho získal nějaký obraz a protože moje finanční situace byla velmi nevalná, dotazoval jsem se, zda by mi jej poskytl na splátky. Kubín ochotně svolil, a když byl v letních měsících v Boskovicích, posílal jsem mu splátky poštou. A tak v jednom dopise si pochvaluje, jak jsem přesný. Jenže Kubínovy ochoty zneužívali různí podvodníci a ve svém každodeníku si zapisuje: "...přijel (do Boskovic) pražský redaktor S. Chtěl koupit ode mne obraz a protože on už koupil tři a já neviděl ani krejcar od něho, tedy jsem mu nic nedal" (1957).

Protože Kubín bydlel nedaleko mě, často se zastavoval na "kus řeči", s naší malou Šárkou společně kreslili. Když přijel z Boskovic do Prahy vyřizovat nějaké záležitosti, byl jsem mu společníkem a večer, když jsem se chtěl loučit, najednou se rozpovídal a já se domu dostal až po půlnoci. Pro mne to bylo vysoce poučné, protože své výklady především o kompozici, zlatém řezu, mystickém pětiúhelníku a podobně doprovázel kreslenými schématy a řekl, že za ním chodí jeden historik umění připravující knihu o kompozici a "tahá z něho rozumy... ale já mu nic neřekl a neřeknu". Přinášel jsem mu reprodukce jeho obrazů a on s blahovolným úsměvem doplňoval, opravoval, vysvětloval a reprodukce si nechával, aby podle nich dělal kopie. Sledoval můj zájem s velkou pozorností a do svého každodeníku si zapisuje "pan Siblík je všestranně dokumentován a stále sbírá informace. Takové dokumentování působí divně a v jeho přítomnosti čekám vždy, s čím mne překvapí". Přesto mi dal svolení, abych mohl nahlédnout do jeho korespondence s Karáskem ze Lvovic a já se obracel s dotazy na různé osobnosti, jak na nakladatele jeho grafických listů (Sagot-le Garrec), tak i na syna Baslera, neboť Kubín mi vyprávěl, jak došlo k setkání s tímto obchodníkem s obrazy. Na první výstavě kresb a maleb v pařížské galerii (1918) vzbudil Kubín zájem zástupců jedné velké galerie a ti se rozhodovali nabídnou Kubínovi smlouvu. Všudypřítomný Basler to vyslechl a předběhl je tím, že ještě v noci se rozeběhl ke Kubínovi a využil jeho neinformovanosti o chystaném záměru velké galeri a nabídl Kubínovi smlouvu. Kubín podepsal, a tak se stal Basler jediným zástupcem Kubínova díla. V podstatě Kubín nemusel litovat, protože Basler nešetřil námahu na propagaci jeho díla (viz Malířské dílo, str. 17).

Giorgio de Chirico (Mémoires, Milano-Paris 1962) vzpomíná na Baslera, který "byl podle pařížské praxe marchand en chambre, neměl vlastní galerii. Nikdo nechtěl věřit, že Kubín-Coubine je velký malíř a Basler byl všem na posměch". Toto zlehčování bylo výsledkem toho, že ho nezastupovala renomovaná galerie, ale pouze přehlížený "podomní obchodník", to však nemohlo ovlivnit mimořádný zájem uměnímilovné veřejnosti a dnes z odstupu můžeme zjistit, že v tomto výtvarném proudu dvacátých let zaujímá Kubín nezastupitelné místo. Publikoval jsem různé články o Kubínovi a připravoval především soupis grafického díla, o němž mi hodně vyprávěl, že toho "nadělal sám už neví kolik a že to nikdo nedá dohromady". Škoda, že se nedožil vydání Soupisu grafického díla, aby posoudil, jak se mi to podařilo. Nepřátelská hysterie, která se rozpoutala po mém článku a grafice (viz úvod) nabyla vystupňovanou intenzitu vydáním brožury Ilustrace Otakara Kubína (1962), dokonce tajemník ministra vnitra, který se stal důvěrným přítelem umělce, žádal O. Kubína, aby se proti vydání této publikace ohradil. Když mi O. Kubín rozpačitě naznačoval tento požadavek, žádal jsem ho, aby mi řekl, co je v té brožuře nesprávného, co ho uráží, co zkresluje jeho umělecký profil. Kubín celý rudý něco koktal a nakonec řekl, že jsem neměl psát o jeho válečné bídě, neboť "takový ton dělá u čtenářů soustrast". Jak byla pro Kubína tato záležitost trapná, svědčí, že v jeho každodeníku, kde si denně zapisoval i ty nejmenší bezvýznamné události, není o tomto srazu nejmenší zmínka. Pro kroužek bývalých a nových přátel, mezi něž se J. Siblík nezařadil, bylo vše, co J. Siblík dělal, špatné, kritizované, odsuzované a zlehčované. Tak na večírku, který na počest umělce uspořádal grafik J. A. Švengsbír (ve Filart Klubu), zářil Kubín uspokojením, vedl přátelské hovory s návštěvníky, hlavně s malířem Moravcem a do svého každodeníku si zapsal, že "prof Siblík dlouho mluvil a bylo především psychologické" (?), ale pak byl poučen o politickém faux-pas, protože večírek byl v místnostech, kde se před válkou scházel Jan Masaryk se svými přáteli. Nepřátelský postoj odborné kritiky se přenášel i do post-komunistického státu a tak čtyřsvazková publikace vrcholné vědecké instituce České akademie věd "Dějiny moderního umění" (1998) neví, přesněji nechce nic vědět o monografiích J. Siblíka, tak jako "nadčasový" Tomanův Slovník, který pouze zaznamenává, že velkou monografii připravuje dr F (2000).

Když se Kubín vrátil do Francie, a tím z dosahu svých našeptávačů, psal mi dlouhé dopisy přátelským tónem, jako když se nic mezi námi nestalo. Měsíc před jeho smrtí jsem byl v Avignonu a rád bych ho navštívil, jenž platnost mé výjezdní doložky končila a já musel rychle do Prahy, abych neměl potíže s úřady a napříště nemusel už vůbec dostat povolení k výjezdu.

Pro Otakara Kubína-Coubine bylo malování smyslem jeho života a nebylo pro něho dne podle latinského přísloví sine linea. V zimních měsících maloval v Praze vzpomínky na milovanou Provence a zátiší, letní měsíce trávil v Boskovicích, kde měl k dispozici pohodlné ubytrování v Residenci, jednoposchoďové stavbě s mansardovou střechou na cestě z města ke hradu, který maloval v početných záběrech. Městskou zástavbu Kubín nikdy nemaloval a jestliže mluvíme o moravských krajinách tohoto údobí 50. let, pak toto slovo je nadsázkou, protože to byl pouze úzký geografický pruh boskovické brázdy, s vesničkami ukrytými v zeleni nebo v údolí s opuštěnými polními cestami k nim. Nepotkáváme na nich žádného vesničana, který by šel opracovávat tato chudá políčka, svojí přítomností nás neruší ani zabučení pasoucí se kravičky nebo štěkot hlídajícího psíka; krajina je ponořena do hlubokého téměř bukolického ticha a nehybnosti jako pod zmrazujícím dotekem kouzelného proutku Šípkové Růženky. Malíř prochází krajinou se svým malířským stojanem v nevelkém okruhu důvěrně známého kousku přírody, nehledá odlišnost, ale především příbuznost motivů. Jistým způsobem také minulost vynořujícími se vzpomínkami a připomínkami. Je to jakési proustovské hledání ztraceného času.

Tyto krajinné záběry jsou projevem malířovy lásky k ní, výpovědi v asketické střídmosti záběru i podání. Na našem putování rodnou krajinou umělce nepotkáváme ani živáčka, můžeme pouze zaznamenat stopy lidské práce, jak ji prokazuje pole dozrávajícího nebo pokoseného obilí skládaného ve snopech do panáků. Tento motiv se umělci vryl do paměti v jeho dětství a neztratil svoji působnost ani v těchto pozdních letech jeho umělecké i lidské zralosti. Věrnost jednomu místu je charakteristický znak klasicismu a O. Kubín splňuje slova Rembrandta "ve své krajině najdeš tolik krás, že ti bude život krátký, než abys ji pochopil." Krajina O. Kubína není nikdy žánrovým obrázkem naplněným zajímavýma poutavým dějem, dramatickým vzruchem, je oproštěna od jakéhokoliv zmatku. Klidně plynoucí pravidelný rytmus vtiskuje jeho obrazům dojem statičnosti, avšak není to mrtvá nehybnost, ale pouze zpomalený rytmický tok obrazových prvků. Souborný barevný tón je laděn mísením pestrých barev do bělobou vyjasněného zesvětleného barevného akordu.

V devadesátých letech 20. století se dostal Kubín do středu zájmů a prodejní galerie se předháněly, aby získaly obraz ze slavné provensálské periody do té doby u nás málo známé a u nás jen málo početné, než aby dokumentovaly jeho význam v poválečném proudu nazvaném novoklasicismus. Hodně rozporný dojem vyvolávaly některé obrazy tohoto údobí, ale o tom víc v Malířském díle O. Kubína-Coubina. Vzpomínky na Prováns doléhaly stále silněji (podle jeho zápisu "sny mě stále navrácejí do Simiane"), tak se umělec navrací (1964) tam, kde svítí slunce a hřeje radostně, aby tu dokončil svůj život (1969).


Jiří Siblík       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |