Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
ARCHITEKTURA

Úsvit v době soumraku


Každý, komu je umění blízké, je potěšen, když vidí, že se ve veřejném prostoru města objevilo nové umělecké dílo. Navíc s veřejnou podporou a za součinnosti různých osobností a institucí. K výběru plastiky Úsvit sochaře Lukáše Rittsteina se vyslovovala jednak grantová komise města Ostravy, možné umístění navrhoval Útvar hlavního architekta a své do toho řekli i památkáři, protože vybrané lokality se nacházely v městské památkové zóně Moravská Ostrava. Co je však na celém příběhu sochy zajímavé a proč se k němu vracím? Především je nepominutelnou skutečností, že sochu, plastiku, reliéf, instalaci ve veřejném prostoru neformuje jen samotné umělecké gesto, ale výrazně i jeho zasazení do určitého místa, konkrétní situace. Další souvislosti představuje významová rovina díla a skutečnost, že určité obsahy, v dané době zásadnější, mohou být vytlačovány do nevědomí, zatímco jiné, v dané chvíli nepodstatné, jsou akcentovány s podezřelou razancí.

Sotva byla socha odhalena, objevila se na internetových stránkách Ostrava Blog řada převážně záporných ohlasů. Samozřejmě, že takový výstup je pokřivený. Je to dáno specifickou skladbou čtenářů internetových blogů - a ohlasů veskrze anonymních, a proto v názorech odvážných nebo až vulgárních, ale v konečném výsledku zbabělých právě pro onu snadnou a za nic neručící anonymitu. Dále rozhoduje, jakou formou je zpráva podána a jak komentována. S převážnou většinou diskusních příspěvků k dané plastice na zmíněných stránkách tak nelze souhlasit, protože diskutující vycházejí ze svých apriorních a často velmi omezených stanovisek. Obvykle nic nevědí o dění ve městě (že byla soutěž na řešení sochy, že nejde o první takovou realizaci apod.), o umění ani nemluvě. Šovinistické poznámky, proč tu nemohl udělat sochu nějaký ostravský autor (tj. proč byl osloven sochař pražský - sic!) nebo proč se nejedná o realistické dílo "všem jasné", navíc zavánějí tupým provincialismem a diletantismem. Rittsteinova plastika je podle mého pozoruhodná, ač by jí mohla být vytknuta materiálová nesourodost, značná rustikalita v provedení nebo pomíjivá nablýskanost a současně materiálová křehkost a lacinost. Její pohled i vzhled ovšem říká o současnosti mnohem víc než kdejaké upovídané, zdánlivě (vnějškově) realistické dílo.

Socha sama však podle svého velkého vzoru - Sfingy v egyptské Gíze - klade řadu jiných otázek, jejichž položení může být cestou, jak nasměrovat další veřejnou diskusi. Důležitým problémem je totiž výběr místa, zkrátka otázka "Kam s ní?" V našem případě byla socha vložena do dávno hotového prostoru. Ten byl ve 20. letech 20. století definován průhledem z Nádražní třídy v pohledové ose směrem k Domu umění Uměleckou ulicí, uvozenou palácem Elektra a bývalým palácem Melantrich. Průhled ukončuje budova galerie z režného cihelného zdiva, kterou zná v Ostravě každý, kdo se jen trochu zajímá o dění v umělecké sféře. Dům od pražských autorů Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse z let 1923 - 1926 snese srovnání s nejvýznačnějšími stavebními díly své doby a představuje jednu z nejlepších uměleckých galerií 20. století přinejmenším ve středoevropském měřítku. Ostrava nemá tolik vyhraněně a do detailu dovedených staveb, jimiž by se mohla prezentovat. Proto by role této budovy ve městě měla být posilována. Jenže současný stav směřuje k opaku. Ukazuje, že vnímání architektonických a urbanistických vazeb pokleslo na velmi nízkou úroveň, byť existují instituce a ve městě působí řada lidí, kteří se architektuře a urbanismu věnují profesně.

Ale jako by až na výjimky nebyli, jinak by nemohli takové frapantní porušení základních urbanistických principů tolerovat. Do průhledu Uměleckou ulicí se totiž podařilo "nacpat" kdeco. Nejprve to byla zastávka tramvaje téměř přes celou šířku Umělecké ulice. Ta uřezala notný kus průhledu. Přitom citlivé a samozřejmě s ohledem na zachování uličního profilu složitější řešení objektu zastávky mohlo iniciovat hledání opravdu tvůrčího a pro centrum města přínosnějšího řešení. Po zastávce následoval bazének s občas tryskající vodou a kamenem obložené "betonové" lavičky před průčelím obou paláců. Ty sice pohledově nezaclánějí, ale parazitují na osové kompozici. Zároveň svým materiálovým a řemeslným provedením (viz betonová zámková dlažba, postmoderní kovová svítidla, kamenem obložené robustní lavičky) vytvářejí pokleslý protiklad k eleganci nedaleké galerie. Nyní k tomu přibyl zpoza zastávky a fontánky směrem do Nádražní ulici vykukující a lezoucí Rittsteinův Úsvit. A to vše na jedné ose vstupního rizalitu Domu umění. Samotný dům za touto roztodivnou skrumáží mizí i ve dne, natož v noci. To se celý objekt utápí ve tmě, a přitom v centru, a nejen tam, nasvětlujeme kdejakou banálnost. Během noci tak za Úsvitem propuká v plné nádheře netvrdší periferie. Jako by nám tento okraj v centru a řešení celého prostoru symbolicky přehrávaly jakousi "frontu" na umění a to, že se svými požadavky na řešení estetických otázek stojíme na chvostu společnosti a že máme čekat, až na nás nebo na umění (možná někdy) dojde řada.

Chaotický a neutěšený celek dovršuje příšerný prostor přímo před galerií, zapráskaný parkovištěm s lesem značek, určujících kde kdo má jaké parkovací stání. Plechový "les" jak z divokého Západu tvoří soše Úsvit příhodné pozadí. Přitom zde - podél celého hlavního průčelí galerie - by mohlo vzniknout náměstí, jakási piazzeta, věnovaná instalacím, sochám a jinému typu umění ve spojení s odpočinkovou zónou. Vždyť úroveň galerií, muzeí, knihoven, jejich umístění a bezprostřední okolí ukazuje nejen kulturní, ale i ekonomický a politický význam jednotlivých měst. Světové metropole i mnohem menší města se předhánějí v tom, kdo lepší a zajímavější stavbou splní požadavky vzdělanostní společnosti, a tím se mimo jiné lépe zapíše do turistických průvodců. Zdánlivě snobský hon za palmou vítězství odkazuje nejen k ekonomické síle daného sídla, ale především k síle ducha a k hodnotovým kritériím, dominujícím dané společnosti. Z toho přitom generuje i ekonomika, která nikdy nebyla a není ničím, co by vznikalo a existovalo samo o sobě.

Proto se otázka jediné sochy stává otázkou obecnějšího rázu. Umíme vůbec vybrat a umístit výtvarné dílo ve městě? Nejsou tyto pokusy podvázány nezájmem rozhodujících osobností a institucí o výtvarnou podobu města? Má pracovat sochař jako individualita bez vztahu k místu, nebo je místo tím, co určí, zda umělecké dílo přežije, nebo se stane jen dočasným znamením na mapě? A jaký je vůbec vztah architektury a ostatních uměleckých oborů v dnešní digitalizované době? Zkrátka socha zůstává problémem moderní doby, tak jako byla problémem před sto lety nebo v nedávné minulosti. Dnes je to především složitost širších vazeb a neschopnost nebo neochota je řešit. Rittsteinova socha před ostravskou veřejnost tudíž klade dva okruhy úkolů. V obecné rovině je třeba dál pracovat na uměleckém obrazu města, nesnížit se pod dosaženou úroveň, naopak umět vybírat dobrá umělecká díla a učit se propojovat je s místem, tj. uvažovat v souvislostech. Současně jde o úkol konkrétní - kultivovat prostor před Domem umění (ulici Uměleckou a Jurečkovu) tak, aby opravdu odpovídal významu místa, architektury objektu i instituce a představoval další pozitivní záchytný bod na mentální mapě Ostravy.

Při odhalení sochy primátor Aleš Zedník promluvil v tom smyslu, že Rittsteinův Úsvit ukazuje na budoucnost Ostravy. Vzpomněl jsem si na novinové články o sousoší od Konráda Babraje z Památníku hrdinů v Komenského sadech. Když byl památník dokončen v dubnu 1947, taky se v komunistickém tisku psalo, že zobrazený rudoarmějec ukazuje ostravskému dělníkovi svým gestem nejen zachráněné město, ale i budoucnost českého národa. Dnes už víme lépe, jakou bezprostřední budoucnost gesto naznačovalo. Vidím-li tedy zrcadlové brýle Úsvitu a slyším odevšad o nějakém Big Brother/ovi, očekávaném investorovi, ekonomice na prvním a jediném místě, penězích a zase penězích, vypadá to, že naše doba směřuje k sofistikovanějšímu režimu s demokratickým hávem. Inspiraci každý najde třeba v románu My od Jevgenije Zamjatina, v knihách George Orwella nebo v dílech Raye Bradburyho.

Z výhledu na Úsvit a z jeho zrcadlového kukuče promlouvá skutečnost, že opravdové umění hovoří řečí v době vzniku ihned nerozpoznatelnou a současně necenzurovatelnou. Zatímco primátor ve svém projevu u příležitosti odhalení sochy vyzvedával v Rittsteinově Úsvitu významy symbolizující pozitivní energický přerod Ostravy ve velkoměsto 21. století, zrcadlové brýle molocha ve spojení s koženým primátorským kabátem odkazovaly v tutéž chvíli na skutečnou podstatu naší současnosti a bezprostřední budoucnosti.


Martin Strakoš       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |