Ročník 4 / Číslo 3-4 / Vyšlo 23. prosince 2005
OTA FILIP

Ota Filip a poznámky k jeho
takzvaným ostravským románům


Vznik druhého "ostravského" románu Nanebevstoupení Lojzka Lopáčka je od 50. let spojen s druhým Filipovým konfliktem se státní mocí. 21. 8. 1969, na první výročí sovětské okupace Československa, sepsal Filip, toho času lektor ostravského nakladatelství Profil, anonymní protestní dopis v šestnácti kopiích, ve kterém vynadal jak úřadům, tak prezidentu Svobodovi kvůli stále přítomným sovětským vojákům. O týden později byl zatčen a v únoru roku 1970 byl za podvracení republiky odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců.

Po nástupu k výkonu trestu strávil autor nejprve čtyři měsíce v samovazbě, a protože nesměl psát, rozhodl se napsat nový román "v hlavě". Většinu trestu si Filip odpykal ve věznici Na Borech v Plzni a zbytek trestu v Heřmanicích u Moravské Ostravy. Borské vězení má v historii Filipovy rodiny smutnou tradici, protože zde pobýval jeho dědeček odsouzený pro velezradu v letech 1914-1915 a v 50. letech jeho otec Bohumil jako kolaborant a buržoazní, protistátní živel. Za zmínku stojí první ideologická kampaň, která se rozpoutala v dobovém tisku v době Filipova odsouzení. Za všechny citujeme z článku v deníku Nová svoboda: "Otto Filip byl odsouzen za trestnou činnost, které se dopustil porušením platných zákonů této země. Nebyl souzen za své politické přesvědčení, názory, diskuse nebo, jak tomu on sám říkal, intelektuálské polemiky. Byl souzen jako občan, pro kterého platí zákony bez rozdílů společenského postavení. Za tuto trestnou činnost by byl odsouzen stejně obuvník, jako herec, zemědělec nebo spisovatel." 1

K době Filipova uvěznění se vztahuje "obžaloba" Möllerova filmového dokumentu, která nás upozorňuje na "[...] eine Erklärung, in der sich Filip zur Mitarbeit beim tschechoslowakischen Nachrichtendienst StB verpflichtet." 2 V rozhovoru s Filipem pro Spiegel totiž redaktor Hans-Ulrich Stoldt tvrdí, že se údajně v prohlášení zavázal, že "[...] Informationen über kritische Intellektuelle und Künstler zu liefern." 3 Publicista Berthold Kohler ovšem kritizuje ve své recenzi na Möllerův film "[...] (verwirrenden) Aufbau der Dokumentation [...]" 4 a má "[...] den Eindruck, dass es dem Autor mehr auf die Dramaturgie der Anklage ankam als auf ein abgewogenes Urteil [...]" 5. Dále nás také Kohler upozorňuje na Möllerovu důvěryhodnost: "[...] (so gibt es etwa auf der ,eigenhändigen Verpflichtungserklärung´ Filips keine Unterschrift von ihm). Gerade Möller, der selbst vor ein paar Jahren auf einer in Prag veröffentlichten Liste mit den Namen angeblicher StB-Informanten stand, müßte um die Fragwürdigkeit von StB-Dokumenten wissen." 6

Filip vypráví ve výše uvedeném rozhovoru, že byl v borském vězení opakovaně vyslýchán a zastrašován dvěma příslušníky StB. Sám k tomu říká: "Sie verhörten mich täglich mehrere Stunden vor oder nach der schweren körperlichen Arbeit in der Keramikproduktion des Gefängnisses. Nachts durfte ich nur drei, höchstens fünf Stunden schlafen." 7 Tuto výpověď potvrzuje výrok publicisty a prozaika Ivana Kubíčka, který zná Filipa ještě z doby jeho pobytu v Ostravě a který si s ním vyměnil několik motáků: "Ota war sehr schlecht dran, das war schnell klar, [...] Und dann schrieb er mehrfach, es sei nicht mehr auszuhalten, er sei zusammengebrochen." 8

Během tiskové kampaně v roce 1998 hájí Filipa v Česku jen bývalí disidenti. Především tito lidé, kteří sami měli zkušenosti s režimem jako političtí vězni, ho mohli nejlépe pochopit. Jak český, tak i v německý tisk citoval Ludvíka Vaculíka a Petra Uhla. Stručně formuloval svůj postoj Vaculík: "Wir wissen, daß er in großer not war, und wer dieses nicht selber erlebt hat, kann niemandem vorschreiben, wie er in so einer Situation handeln sollte." 9

Román multietnicity

Hned po návratu po roce a půl, které Ota Filip strávil ve vězení, napsal během dvou měsíců svůj román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Jak sám ve své ostravské přednášce v roce 1997 tvrdí, cítil se pod časovým tlakem, protože mu stále hrozila domovní prohlídka. Tak dokončil autor knihu co nejrychleji a poslal ji přes západoněmecké velvyslanectví svému německému nakladateli.

Nejprve vyšlo roku 1973 v nakladatelství S. Fischer německé vydání pod titulem Die Himmelfahrt des Lojzek aus Schlesisch Ostrau, které pořídila Josefine Spitzer a české bylo vydáno ve čtyřech dílech roku 1974 v nakladatelství Index a ve stejném roce v edici Petlice. Poté si autor troufl psát dále, a tak vznikl román Zweikämpfe (Souboje). Tato kniha nemá žádný český titul, protože vyšla v českém vydání spolu s knihou Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy v jednom svazku pod stejným názvem. Kniha Zweikämpfe vyšla roku 1975 v nakladatelství S. Fischer opět v překladu Josefine Spitzer.

Ve druhém "ostravském" románu sahá Ota Filip ještě hlouběji do dějin a zabývá se životem ve Slezské Ostravě v letech 1928-1945. Pokud můžeme označit první Filipův román Cesta ke hřbitovu (1968) jako válečnou kroniku ostravské oblasti, je druhý velkou freskou, protože jeho další část německého vydání, Zweikämpfe, zahrnuje dobu do roku 1968. Pro knihu je příznačné, že německé vydání začíná seznamem osob jako v divadelní hře. K tomuto seznamu je ještě připojena sestava F. C. Schlesisch Ostrau am ersten Sonntag im September 1928 (F. C. Slezská Ostrava o první neděli v září 1928), kdy se Lojzek Lapáček, vypravěč, narodil. Tento nezvyklý úvod je nutný vzhledem k rozsahu románu, protože se zde tentokrát nejedná jen o kruh několika stálých hostů kavárny, ale o mnohovrstevné spektrum všech možných a "nemožných" reprezentantů celé ostravské společnosti. Hlavní hrdina Lojzek se pohybuje ve více sférách osobního a společenského života. Lojzkův otec, pekař a jednatel fotbalového mužstva, tlačí svého syna do role maskota fotbalistů, skrz jejichž mikrosvět chlapec od malička poznává i velký svět: Kocifaj - brankář, příslušník sekty "Svatého kříže"; Cach - obránce, řezník; Jurzena - 2. obránce - student práv, později žalobce; Gozco - střední záložník, havíř; Wiesenthal - 3. záložník, Žid, majitel kořalny U dubu; Krajiczek - útočník, intelektuál; Hyneš - střední útočník, penězokazec, věrný člen Komunistické strany; Mušial - střední útočník, vynálezce a vedoucí spiritistického kroužku "Apoštolové". Nemusíme vypočítávat celou jedenáctku, abychom zjistili, s jakými různými typy se malý Lojzek setkal.

Ve druhé kapitole se Lojzek představuje jako alkoholik, který se sám od sebe může dostat do létacího transu a poletovat nad Ostravou, a vše tak pozorovat z ptačí perspektivy. Lojzkovy létací sny představují jakýsi druh odstupu od událostí, které se odehrávají na Zemi, možnost lepšího rozlišení rozmanitých souvislostí a rozporů.

Tematicky je tato kniha velmi podobná prvnímu "ostravskému" románu. Avšak poté co v prvním románu Filip sledoval dobu druhé světové války, ve druhém se pokusil zkoumat podmínky předválečného období stejně jako důsledky, které podmínily poválečný vývoj. V popředí stojí, vzhledem ke geopolitické situaci, soužití Čechů, Poláků, Němců a Židů. Multikulturní pestrost se často stává ve 30. letech mezi Ostravany překážkou jejich dobrých osobních vztahů. V "malých" osobních konfliktech klíčí předpoklady pozdějších extrémních nacionalistických konfrontací. Autor často spojuje na obrazu svých postav vážné nebo tragické epizody s rámcem groteskní a absurdní perspektivy každodenní reality. Jako dobrý příklad by nám mohla posloužit historka fotbalisty a učitele Wenzela Deutschera. Díky kulise oblíbeného masového sportu se jeví postava nacistického kariéristy přinejmenším jako směšná figurka: "Wenzel Deutscher v té době už pomalu zanechával fotbalu, protože se rozhodl svůj další život zasvětit nikoliv planému pobíhání za merunou, ale velké věci vůdce německého lidu Adolfa Hitlera. Deutscher vstoupil do Sudetoněmecké strany, pořídil si krátké kalhoty a bílé punčochy, což mu moc slušelo, protože měl z fotbalu svalnaté nohy. [...] " 10

Pro Filipa je typické, že také v tomto románu střídá téměř v každé kapitole časové vrstvy, čímž získává stále se proměňující časový odstup, a tak nabízí čtenáři paralelní vývojové linie románových postav ve stínu rozhodujících dějinných obratů.

Ve druhé kapitole zmiňuje autor rok 1968, potom se dostává zpět do 30. let a tutéž kapitolu zakončuje rokem 1945, který spojuje se scénou odsunu Němců. Románoví hrdinové tak často působí jako bezmocné, pasivní loutky, nemilosrdně manipulované "osudovými ranami". Rychlá změna časové perspektivy ještě zesiluje chaotické zauzlení mnoha figur a jejich konfliktů v čase a prostoru. Stabilitu přisuzuje Filip jen reáliím, zde je to především město Ostrava a řeka Ostravice.

Slezská fotbalová jedenáctka nebo stále častější národnostní třenice mezi Čechy, Němci a Poláky nezasáhly Lojzka tak silně jako obsazení Ostravy německými jednotkami a jeho členství v Hitlerjugend. Počáteční "nevinné" šarvátky vedou později k začlenění mladistvých bez bezprostřední válečné zkušenosti do bojových jednotek. Německá armáda ustupuje před sovětskou směrem na Západ a nedospělí členové Hitlerjugend mají Rusy zastavit. Touto situací byl Lojzek přinucen vyrovnat se se svou identitou v bezprostřední blízkosti smrtelného nebezpečí. Je nasazen se svým velitelem skupiny Kurtem Wagnerem na slezské straně řeky Odry, aby s puškou v ruce zastavili ruské tanky: "[...] ale nejsem si vlastně zcela jist, zdali bys mě teď zastřelil, máš sice zase tvrdé oči, ale nejsem si tak docela jist, jestli za nimi nemáš už malinký zárodeček strachu. Počkám si, až se víc rozední. [...] Ale potom mi to nedalo a řekl jsem: - Nikde nemám ty své, nikam nepatřím, je mi úplně jedno, jaké tanky jedou kolem, já na ně budu střílet, ať jsou čí jsou." 11

Podobné dilema měli tzv. Prajzáci (hanlivá zkomolenina slova Prusové) - smíšené obyvatelstvo pohraniční oblasti Hlučínska, které dříve patřilo pruskému Slezsku, bylo po první světové válce přičleněno k Československu. Po Mnichovské dohodě bylo Hlučínsko, stejně jako ostatní Němci osídlené oblasti Československa, postoupeno Německu. Žili tam ovšem i Češi a Poláci a ti, kteří se přihlásili k německé národnosti, museli také vstoupit do Wehrmachtu. Z Hlučínska pocházel také Filipův otec Bohumil, který se roku 1939 prohlásil za Němce, a tak byl jeho syn, jako příslušník Hitlerjugend, postaven před problém své česko-německé identity.

Budovatelské časy

Mladý Lojzek dospívá v muže, stejně jako Jan v prvním "ostravském" románu, na konci války, když musí vlastně jako německý voják zažít "totální" válku. Mnoho lidí z jeho okolí přišlo za války o život a Němci byli odsunuti. F. C. Slezská Ostrava však žije dál, a tak je poválečné pokračování románu opět symbolicky uvedeno fotbalovým zápasem [česká verze pokračuje pod stejným titulem, německá vychází samostatně pod titulem Zweikämpfe (Souboje)]. Poválečné období staví Lojzka před novou situaci, kdy čeští komunisté, pod vedením sovětských poradců, získávají stále větší moc a po únoru 1948 začínají budovat totalitní režim. Hlavní hrdina se zamiluje do své budoucí ženy Anky, která však jako členka Českého svazu mládeže propadla jeho ideologii. Absurditu takzvané kolektivistické morálky, ovlivněné komunistickou ideologií poznáme na příkladu jedné socialistické brigády mladých budovatelů: "Velké bylo nadšení a vůbec všechno, co k němu náleží; velké byly i lásky vzadu za míchačkou na prázdných pytlech od cementu. Zdenka z Prahy a Ondrej z Košic se spolu pomilovali, a teď už se nedalo nic tajit, takže oba museli před svazácký výbor. Usnesení kolektivu znělo: Zdenka a Ondrej se do měsíce vezmou. To za prvé. Za druhé: Svatba bude vystrojena na náklad brigády. Za třetí: Všichni členové brigády odpracují jednu noční směnu navíc, jejíž výnos bude věnován na pohoštění svatebních hostů. Za čtvrté: Až se narodí dítě, převezme celá brigáda nad ním patronát. Bude-li to chlapec, dostane jméno Vladimír Iljič, bude-li to děvče, tak Stalina." 12

Lojzek je ve svém osobním životě vystavován neustávajícímu ohrožení deformující síly socialistické ideologie. Proto nenalézá ve vztahu ke své ženě bezpečí a klid, a proto často utíká do minulosti, která je však pro něho v mnoha ohledech také poměrně traumatická. Kritizuje ho nejen jeho "socialisticky" optimistická manželka, ale často také ve snech jeho babička, která jím tím, že mu dává za vzor jeho dědečka, chrabrého c. k. rytmistra Georga von Zabalského, pohrdá. Tímto je ovlivněn i jeho vztah k budoucnosti: "Co je to budoucnost, pomyslel jsem si, tohle neznám, rostu z minulosti, je to hloupé, ale je to tak." 13

Lojzek zažívá také v poválečné době podobné, zčásti identické životní epizody jako jeho autor. Z malého soukromého výrobce mazlavého mýdla se, díky doporučení politicky angažované Anky, stává redaktor Československého rozhlasu, ze kterého byla po únoru 1948 řada lidí propuštěna. Po "slibné" rozhlasové kariéře spojené se vstupem do Komunistické strany však přichází krize a Lojzek je díky manipulacím členů strany a kvůli svému "kapitalisticko-monarchisticko-militaristickému" dědečkovi nejprve vyloučen ze strany a pak také propuštěn z rozhlasové redakce. Dále může pracovat jen jako horník a po sedmi letech v dole může doufat ve zlepšení své situace.

Různými osudovými ranami unavenému Lojzkovi nezbývá, zvláště po okupaci Československa Sovětskou armádou roku 1968 prostor pro právě potěšitelné ohlédnutí: "Měl jsem strach, že až já jednou dojdu k chvíli, kdy sečtu své výsledky, tak asi nebudu mít dost odvahy vyslovit tohle jediné slovo, ale počnu si nalhávat, že všechno mé klopýtání, všechny mé omyly a každé z mých ztroskotání měly snad nějaký smysl, který nejsem schopen rozpoznat, ale ti, kteří přijdou po mně, mi přiznají velkou poctu, když řeknou, že jsem ve městě zanechal svůj otisk." 14

Problém identity

Jak hlavní hrdinové "ostravských" románů, tak ústřední postava knihy Blázen ve městě vykazují mnoho autobiografických rysů, přičemž "ostravští" hrdinové hledají svou jazykovou a národní identitu. "Blázen" naproti tomu zvažuje, zda se nebude cítit lépe jako "šílenec" ve vězení než jako "svobodný" a "rozumný" občan. Problém identity lze u Filipa považovat jednoznačně za leitmotiv všech jeho děl, protože jej prožíval nejen jako dítě, ale i v 70. letech jako emigrant. Tomuto tématu se věnuje také ve fejetonu z roku 1994, ve kterém formuluje své pojetí identity svým osobitým přístupem: "Přiznám se: Kdyby se mě v roce 1930, kdy jsem se narodil, Stvořitel zeptal, chci-li být zrozen jako Slezan v Československu, a jestli si jako rodnou řeč hodlám zvolit češtinu, tak bych po trpkých zkušenostech s vlastí ve vlasti do roku 1974 odpověděl: Bože, neuváděj mě do života na Slezské Ostravě, ale slituj se nade mnou a přiveď mě na svět v italském Toskánsku nebo v americké Kalifornii, v nejhorším případě v tom strašně nudném Švýcarsku, a kdyby to jinak nešlo, tak třeba v té protivné Vídni." 15

Mira Beham charakterizuje Filipa ve svém komentáři k jeho publicistickém svazku Die stillen Toten unterm Klee následovně: "Ob er es zugibt oder nicht - Ota Filip ist ein Vermittler zwischen den Welten, und darin eben doch zwei Heimaten verhaftet. Der - durchaus gesunde - Mangel an Nostalgie läßt sich erklären durch die schmerzvollen Wunden und Enttäuschungen, die ihm sein 'Vaterland' zugefügt hat. Deshalb will er jetzt, da er die Möglichkeit hätte, nicht zurückkehren, und deshalb auch bleibt er ein unerbittlicher Kritiker der Zustände in seiner Heimat." 16

Roku 1974 se Filip z Československa vystěhoval. Rok předtím chtěl Hans Peter Riese dokonce v Ostravě natočit o Filipovi film, ale StB mu v tom zabránila. Riese a jeho žena jako pracovníci televizní stanice ARD se pokusili s autorem natočit dokument o tom, jak se coby zakázaný autor a disident momentálně živí rozvážkou mléka, a představit také jeho literární činnost. Pro srovnání ocitujeme opět dobovou reflexi události z oficiálního tisku: "[...] A tak se 24. srpna 1973 v Ostravě vesele filmovalo. Pan Filip si obstaral staré roztrhané šaty, aby vypadal jako žebrák, a v potu tváře předváděl groteskním způsobem, jak rozváží po Ostravě mléko. [...] Odpoledne se pak nechal pan Filip filmovat v ještě roztrhanějším oděvu u jedné ostravské haldy, jak předčítá z nějaké knížky. Díky bdělosti našich pracujících zde skončila celá provokace a účinkující a filmaři byli zadrženi, neboť bylo zjištěno, že nemají povolení pro tuto činnost." 17

Pro Filipa tato událost znamenala další pronásledování, které vyvrcholilo o Velikonocích 1974 výzvou k vystěhování se na Západ. Na pasovém oddělení mu vyčetli, že mu v NSR vyšly dva romány, což mohlo znamenat žalobu pro devizový podvod a zároveň pro podvracení socialistické republiky. Filip vlastně vůbec nechtěl opustit Československo, ale po konzultaci s tehdejším obhájcem disidentů Pavlem Rychetským, který mu potvrdil nebezpečí odsouzení nejméně k šestiletému vězení, své mínění změnil. Jako rozhodující argument pro vycestování uvádí možnost jeho dětí studovat na Západě na vysoké škole, což bylo v tehdejším Československu kvůli jejich otci nemožné. Filip 10. 7. 1974 vycestoval se svou rodinou do NSR. Usadil se v Mnichově, kde mu jeho nakladatel obstaral byt, a tak mohl okamžitě začít psát do novin. Žena a děti to měly na začátku těžké, protože neuměly německy. Filip vzpomíná na tuto dobu v rozhovoru v roce 2000: "[...] Ty první tři roky byly pro nás těžké. Ale měl jsem honoráře za knížky a mohli jsme si vybavit byt a celkem slušně existovat." 18 V Mnichově začíná Filip pracovat jako lektor v nakladatelství S. Fischer. Píše pravidelně pro Frankfurter Allgemeine a pro Die Welt, později pak pro Die Zeit.

Své dva "ostravské" romány označuje Ota Filip za způsob rozloučení se se svým rodným městem. O prvním z textů se vyjádřil v roce 1967 v článku pro Novou svobodu: "Dnes už vím, že Ostrava mi dala na cestu do života trvalá poznamenání (a možná i předurčení), s nimiž se musím vyrovnat. Snažil jsem se o to v knize Cesta ke hřbitovu. Asi půl roku si však myslím, že jsem v knize neřekl všechno, jak jsem chtěl, a že jsem jen cosi nadřekl. Budu muset asi napsat ještě jednu knihu o Ostravě. Měl bych na sebe ještě povědět, že jsem posedlý 'historizujícím fantasmem'." 19

Na závěr přinášíme jako drobnou kuriozitu úryvek z lektorského posudku na druhý "ostravský" román z nakladatelství Československý spisovatel: "Vážený soudruhu, přečetli jsme Váš rukopis 'Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka' a sdělujeme Vám s politováním, že se nehodí k uveřejnění pro velkou kompoziční roztříštěnost a mělkou kresbu postav." 20

POZNÁMKY

1 Radvanský, F.: Farizej - Redaktor a spisovatel Otto Filip v zrcadle nedávné minulosti. In: Nová svoboda 7. 3. 1970, 4-5.
2 STOLDT, Hans-Ulrich: Die Plage der Vergangenheit. (čes. Rána minulosti.) (překl. aut.) In: Der Spiegel 3 (1998), 160-161, zde 160. "[...] prohlášení, ve kterém se Filip zavazuje ke spolupráci s československou zpravodajskou službou StB." (překl. aut.)
3 STOLDT, Hans-Ulrich: Man widersteht dem Druck nicht. (čes. Člověk nevydrží ten nátlak). In: tamtéž, 161-163, zde 161. "bude dodávat informace o kritických intelektuálech a umělcích." (překl. aut.)
4 KOHLER, Berthold: Alte rechnungen. (čes. Staré účty). In: Frankfurter Allgemeine Zeitung 12. 1. 1998, 34. "(matoucí) strukturu dokumentu" (překl. aut.).
5 KOHLER, tamtéž. "dojem, že autorovi šlo více o dramaturgii žaloby než o vyrovnaný rozsudek [...]" (překl. aut.).
6 tamtéž, "(například na Filipově ‚vlastnoručně vyhotoveném závazku ke spolupráci' není žádný podpis). Právě Möller, který se sám před několika lety objevil na seznamu uveřejněném v Praze se jmény údajných informátorů StB, musel vědět o sporné důvěryhodnosti dokumentů StB." (překl. aut.).
7 STOLDT, Hans-Ulrich: (viz. pozn. 3): "Vyslýchali mě denně několik hodin před nebo po těžké fyzické práci ve vězeňské výrobně keramiky. V noci jsem mohl spát jen tři, nejvýše pět hodin." (překl. aut.).
8 STOLDT, Hans-Ulrich: (viz. pozn. 3), zde 161. "Ota byl na tom velmi špatně, to bylo brzy jasné, [...] A pak opakovaně psal, že se to nedá vydržet, že se zhroutil." (překl. aut.).
9 tamtéž, "Víme, že byl ve velké nouzi, kdo to sám nezažil, nemůže nikomu předepisovat, jak by jednal v takové situaci." (překl. aut.).
10 FILIP, Ota: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Praha 1994, s. 22.
11 FILIP, Ota: tamtéž, 193.
12 FILIP, Ota: tamtéž, 402.
13 FILIP, Ota: tamtéž, 336.
14 Tamtéž, s. 546.
15 O du mein liebes fremdsprachiges Land. In: Das Plateau 1.12. 1994.
16 "Ať to přizná nebo ne - Ota Filip je zprostředkovatelem mezi světy, čímž je uvězněn ve dvou domovinách. Ten - veskrze zdravý - nedostatek nostalgie je možno vysvětlit bolestnými ranami a zklamáními, které mu připravila jeho 'vlast'. Proto se teď nechce - i když má tu možnost - vrátit a proto také zůstává neúprosným kritikem poměrů ve své domovině." (překl. aut.). BEHAM, Mira: Die geistige Doppelidentität bei Ota Filip. In: Fremde Augenblicke. Mehrkulturelle Literatur in Deutschland. Bonn 1996, 91-93.
17 Šumavský, V.: Jak skončila v Ostravě antisocialistická provokace. In: Nová svoboda 12. 9. 1973. Scény ze zabaveného Rieseho filmu se pak objevily ve filmovém dokumentu Spálená křídla, který odvysílala Československá televize 25. 9. 1973, jak uvádí článek Provokatéři ze smetiště v deníku Rudé Právo ze stejného dne.
18 BALAŠTÍK, Miroslav - Ota Filip: Musel jsem "odžít" jiný život... In: HOST 7 (2000) Miroslav BALAŠTÍK (ed..), 5-10, zde 7.
19 Filip, O.: Vrátil jsem se po čtvrté. In: Nová svoboda 29. 12. 1967.
20 Dopis 25. 11. 1971 z Prahy, z nakladatelství Československý spisovatel - podpis je nečitelný.


Jan Kubica       


Jan Kubica (*1966), absolvoval obor germanistika - anglistika na FF UP. Jeho disertační práce z roku 2004 nese název Ota Filip. Eine Monographie a měla by vyjít v české a rozšířené verzi v nakladatelství Větrné mlýny příští rok.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |