Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
STUDIE

Těšínský exulant Kašpar Motěšický


Těšín byl v epoše renesance a baroka jedním z nejvýraznějších středisek duchovního života evangelíků v habsburské monarchii. Celé těšínské knížectví bylo v době, kdy bylo v rukou Piastovců, především knížectvím luteránů. Není divu, že z tohoto území pocházelo několik evangelických spisovatelů, jejichž jazykem mohla být - vzhledem k velmi různorodé národnostní situaci tehdejšího Těšínska - němčina, čeština a polština (a byla jím v některých případech přirozeně i latina). Zvláště v 17. a 18. století je toto území spojeno s několika českými autory duchovní poezie, modliteb, kázání, rozjímání apod.; přestože rekatolizace po roce 1620 přicházela do Slezska postupně a nikdy zde nepotlačila reformační hnutí úplně (slezským protestantům byly brzy povoleny tzv. chrámy milosti), každého z těchto literátů potkal svízelný osud exulantů rozptýlených na Slovensku, v Lužici nebo v Sasku. Jde převážně o osobnosti, které dosud unikaly větší pozornosti literární a kulturní historie, což ovšem neplatí o Jiřím Třanovském, jenž se stal (především ve 30. letech 20. století) až kultovně uctívaným symbolem česko - slovenské „jednoty a svornosti“, ale o většině dalších, z nichž nyní upozorníme na Kašpara Motěšického.

Motěšický, narozený roku 1651 v Těšíně, pocházel z rodiny protestantských kněží působících v horním Slezsku. Jeho děd byl seniorem luterských kazatelů na Těšínsku. Po Bílé Hoře působila rodina Motěšických na území dnešního polského Slezska, sám Kašpar Motěšický byl knězem českých exulantů, nejprve v Adelsdorfě (nedaleko Lehnice) a od roku 1675 až do své smrti (1689) pak působil u velké české komunity v lužické Žitavě, jež byla pod ochranou saského kurfiřta. Patřil k troufalým mužům české emigrace, jež se nevzdávali tajných misií na česká území a pronikali často až do Prahy, kde využívali především okolních vinic (jak nám ostatně sugestivně a autenticky vykreslil už Jirásek v Temnu). Historikové české emigrace líčí, jak právě Motěšický byl obviněn pražským magistrátem z toho, že káže ve sklepích, přisluhuje večeři Páně a vede tajné evangelické schůze v hospodě ve Strašnicích.

Mezi jeho literární tvorbou je velmi početně zastoupena produkce kazatelská, Motěšický přeložil z němčiny postilu, sám napsal soubor šestadvaceti kajícných kázání Suscitabulum poenitentiae, Budič pokání (předmluvu k tomuto dílu vydal M. Sládek v antologii z barokní prózy Vítr jest život člověka), známe též jednu jeho pohřební řeč. Bezesporu nejzajímavější Motěšického prací je Ruční knížka, jež vyšla poprvé v roce 1687, ale pak ještě mnohokrát i posmrtně (v roce 1708 se stala prvním tiskem Václava Klejcha, nakladatele proslulých žitavských „špalíčků“, „nejsmělejšího a nejchytřejšího ze všech“ exulantů). Motěšického kniha, sdružující v jednom svazku modlitby a písně určené pro každodenní duchovní život nejširších vrstev, byla intenzivně pašována do českých zemí, máme důkazy o její široké oblibě (dnešní literární historií je označována jako „bestseller“ pobělohorské literatury) a také o jejím nebývalém rozšíření mezi evangelíky ve Slezsku a na severní Moravě.

Mezi písněmi Ruční knížky je několik překladů z němčiny a textů přejatých ze starších exulantských zpěvníků (např. z Cithary Sanctorum zmíněného Jiřího Třanovského), ostatní patří k původním výtvorům Motěšického. Z nich otiskujeme Písničku tužebnou v melancholí a zármutku postaveného křesťana, která je stylizována jako úzkostná osobní výpověď člověka, jemuž není dopřána radost a který proto netrpělivě očekává Boží pomoc (a snad o ní začíná i pochybovat). Podobně jako v Komenského útěšných spisech navštíví pochybovače hlas, jenž oponuje a utěšuje rozvrácenou duši. Píseň je - jak to bývá u evangelických básníků běžné - ovlivněna motivy i slohem starozákonních žalmů (srov. „přischly kosti k kůži mé“). Modlitební texty, s největší pravděpodobností původní Motěšického cyklus, se kromě obvyklého zaměření na základní období církevního roku a jednotlivé denní doby orientují výrazně na privátní sféru člověka, na prožívanou každodennost. Nechybí ani modlitby reflektující situace nejrůznějších stavů a profesí, spojených většinou se středními a nižšími vrstvami. Typickou je v tomto směru Modlitba kupce neb handlíře, která demonstruje, jak důsledně v každé situaci luteráni spoléhali na Boží milost (jedině Bůh může umožnit, abych nešidil a obchodoval čestně!). Zdá se, že tato krátká modlitba by mohla být s velkým prospěchem užívána současnými obchodníky („Uchovej mě také od zlořečeného lakomství a žádosti peněz...“). Modlitba právě věřícího křesťana zůstávajícího v krajině modlářské je ukázkou jiného typu prozaických textů Motěšického knihy. Míří bezprostředně na situaci utajených českých evangelíků, jež zůstali v rekatolizovaných Čechách (v salaších modlářů). Tento literárně propracovaný text, zaplněný expresivní prorockou dikcí, je naléhavou prosbou o záchranu před obžernými psi (katolickým kněžstvem) a vyvedení z království Antikrista.

Jan Malura

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |