Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
FILOZOFIE

Antikrist

předběžný nárys potrubí těla

II.


Skryté barbarovo popírání utrpení (fyzického i psychického) doznalo opětného obrození stvrzením procesu neukončeného pohlcování. Neskonalé utrpení (ať psychické či fyzické) je maskováno okamžiky zaplnění a nevědomou přípravou na zauzlení (střev). Nesplnitelná naděje na posmrtný život je nahrazena vizí přítomného či budoucího stavu trvalé zaplněnosti, podobně jako se dostává do popředí apoteóza strojového, mechanického charakteru soulože a nevybité sexuality, vytvářející novodobý orgiastický kult. Toto je účinná fašizace industriální tektoniky a novodobá monumentalizace krachu mystické komunikace. Neboť slovy autora Antikrista jako „se potřebuje sankce, - je třeba moci, která hodnotu propůjčuje“.

Tvorba nového, industriálního typu příživníka a nástupce kněze - byrokrata či profesora „činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péči o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života... zásadně bezcenným, protihodnotným“. Avšak patový stav je pěstěn z obou stran: křeče konzumní jednotky a jejího dokonalého ideálu projektují vnitřně zahnilé a ucpané trubice do vnější hromadné struktury, která novými technologiemi a ekonomickou silou napomáhá k sériové produkci využitelné živé „buněčné hmoty“. Víra v tuto „jedinou pravdu“ se stala praktickým prostředkem manipulace a technologizace v éře mechanického přesunu. Stát, soudní řád atd. žije ze záznamu v rejstříku trestů, nebo přidává dodatečný sankční charakter všem shromažďovaným informacím o jedinci.

„Bůh“, podobně jako institucionální úředník, autoritativní otec nebo matka, tyran a další promíjí tomu, kdo se kaje. Tudíž jsou „hříchy“, „přestupky“ či „trestné činy“ něčím nepostradatelným: jsou to vlastní páky moci. Proto je drezúra úlisnosti praktikována od nejútlejšího mládí. Záměrně, ale nevědomě totiž pěstuje druhotně vzniklou „instinktivní nenávist k realitě: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti“ podněcované hlavně v nejranějším stadiu fyziologického vývinu - v dětství. Vypěstěný typus je tudíž základem zdánlivě snadného chodu masové společnosti a její stereotypie - pásové výroby. Autoritativní matka či otec nebo tyranizující učitel (jakožto instituce) představují nejhromadnější prostředky zvyšování neúměrného tlaku potrubí, tj. jsou hlavními zdroji psychofyzického teroru vůči nové postindustriální jednotce. A úniku z této cesty jakoby není.

Tyto jednotky (i ty nejméně autoritativní) nevědomě a nezáměrně pěstují již zmíněnou druhotně vzniklou formu instinktivní nenávisti k realitě, která ve svém důsledku usnadňuje rozsáhlejší formu pohlcování (jako dříve byla předpokladem soustrasti s utrpením), jemuž nebrání dokonce už žádný prvek morality (jak tomu bylo u náboženských systémů). „Instinktivní vyloučení veškeré nechuti, všeho nepřátelství, všech hranic a distancí v citu“ kvůli vizi stavu zaplněnosti: skrytá nenávist k bídě svého těla, potlačení „nelibosti... neodporovat už nikomu, ani zlu, ani zlému“. Dokonalým prostorem průběžného umrtvování těla proto stále zůstává především způsob výchovy nezletilců v rodinách, školách aj., v nichž se taví budoucí masová „moderní jednotka“. Služba stávajícímu řádu formou upadnutí do náboženství nebo do pohlcování (tedy konzumu) je reakcí přizpůsobené a odindividualizované struktury. Během vývoje nevědomého zauzlovávání se tak vytvořil kánon, který napomáhá a udržuje rozličné formy demence, tedy neprostoupenosti.

Možnosti dalšího vývinu dosavadní archaické struktury ale skončily, nepozorovaně nastal čas pronikání do skryté stavby těla tak, aby se neobrátila vniveč „moudrost světská“. „Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem“. Je totiž nutné vidět „za svaté knihy, za fyziologickou sešlost“ živé „buněčné hmoty“ industriálního věku. Je nutné pohlédnout za „nejhlubší chytrosti sebezáchování“, které záměrně odsouvají do „morálně“ zakázané oblasti akt sebevraždy ve světě potlačených instinktivních nenávistí.

Vědomí smyslu vztažené ke skutečnostem, které mají „základy k práci na tisíciletí“ a jež „zachovají předpoklady učené kultury“ nepozbývá opodstatnění ani v realitě totální vztaženosti industriální jednotky k principu pohlcování. Nové skutečnosti vytvářející se v skrytu a odstupu od neprostupných střev upřednostňují „všechny vědecké metody“, „nevyrovnatelné umění, jak správně číst - tento předpoklad tradice kultury, jednoty vědy... smysl pro fakta... svobodný pohled skutečnosti v tvář... trpělivost a vážnost v nejmenších věcech“. Racionální věda není v opozici proti „skutečnému vnímání“ světa, protože rozšiřuje schopnosti zakoušení, odpovídání a akce psychofyzické postindustriální jednotky, nikoli její bezmocnost vůči abstraktní mase poznatků. Celková „poctivost poznání“ získá „nadto dobrý a jemný takt a vkus“, nebude především otupující a odcizující drezúrou mozku. Osvobozování nevědomých aktů těla povede k jinému typu bezprostřednosti, neboť „popíráme, že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě“.

Nyní však vyrostla poskvrna horší té „nesmrtelné“. Její působení popírá veškerou realitu: pohlcení „odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo - proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samému životu... A je-li, jak praví Nietzsche, „křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého“, čím asi může být potrubní defekace směřující ke skryté hromadné koprofagii?

Všechny hodnoty přehodnotit!

ANTIKRISTOVY VIZE

Každá akce těla člověka je akce jeho potrubí, je to způsob spojení „světa“ těl skrze jeho potrubí. Tělo se může definovat jako jistá (fyzická i mentální) úroveň vnitřní prostoupenosti, jako hranice mezi vnitřním a vnějším potrubím těla a zároveň jako úroveň prostoupenosti vnějších a vnitřních trubic. Této definici se nevymyká ani anorganická látka, protože i ona má „potrubní“ spojení, jež vytváří s jinými. Ale trubice představuje úchvatný prvek prostoupenosti - praktické „komunikace“, vazby těl. Každé tělo je zároveň vyšší nebo nižší úrovní prostoupenosti trubice, konstrukce mechanického stroje je výtvor a aplikace umělé, tuhé, nedokonalé a mrtvé trubice. I nejméně prostoupená živá trubice předčí úrovní prostoupenosti („jemnosti“, „taktu“) anorganickou trubici nebo umělou trubici stroje. Například prostoupenost těla améby je proto dokonalejší a citlivější než prostoupenost těla počítače. Z toho důvodu zkoumání prostoupenosti potrubí živých těl má větší význam pro zvyšování prostoupenosti potrubí těla člověka.

MÝTUS O PROSVĚTLENOSTI A SEXUÁLNOSTI LIDSKÝCH SÍDLIŠŤ

Města jsou projekcí vnitřních trubic těla člověka mimo jeho hranici. Základní individualizovanou jednotkou těla města je dům, jehož spojené „trubice těla“ domu vysvítají ve skutečném potrubí domu, které se napojují na vnější trubice města.

Každé pojetí města jako urbanického celku počítá vždy s prostoupenosti potrubí, protože v opačném případě hrozí možnost „zácpy“. Zvyšující se tlak dopravních „tepen“ předpovídá budoucí infarktní stav měst, tj. hrozbu upadlosti a posléze zauzlenosti města.

Architektura je jedinečná možnost navrhovat projekce prostoupeného vnitřního i vnějšího potrubí těla domu. Má šanci citlivě a s taktem napomoci vyvracet jistou upadlost lidského těla, která přežívá téměř nezničitelně od té chvíle, kdy povstala touha budovat úzké a temné ulice s místy nepochopitelného strachu a bez zeleně, čímž byla podpořena iracionální touha po temném a „bezpečném“ úkrytu těla.*

Nesmysl turismu jako prostředku závislém na ucpanosti potrubí těla vysvítá nejzřetelněji v tom, že někdo je ochoten obdivovat veskrze záhadnou, kamennou a temnou stavbu, jež má v sobě podzemní sklepy, špinavé kouty a osamělé potemnělé uličky. Dětská touha po úkrytu těla (kvůli tlaku k zauzlenosti a neprostoupenosti sexuální trubice), ale samozřejmě i praktické důvody donutily člověka vstoupit do jeskyní. Ale tato potřeba po úkrytu těla (objevující se stále v jistém věku u dětí!) setrvává stále v obdivu k místům, které v žádném případě nemají být viděny jako skvost architektury, ale právě jako projev projekce zauzleného potrubí těla člověka do architektury těla domu.**

Vize propojenosti domu a přírody, představa propojenosti těla člověka a jeho okolí nadále zůstává nedořešenou otázkou. Veškeré náběhy ke skutečně adekvátnímu a racionálnímu uchopení moderního urbanismu ztroskotaly na zauzlenosti potrubí těla - na zřetelném odmítání významu propojenosti potrubí těl. Tak do této doby uchopení funkčního významu světla v domech stále ztroskotává nejen na skrytě nevědomé touze po temném úkrytu těla, ale především na dosavadní praxi stavby domů, která opomíjí význam prosvětlenosti domu. Ideál dneška - rodinný dům. Stavba, jíž bylo „vzorem a východiskem šlechtické sídlo, palác, zámek“ (K. Teige) a v níž se především psychicky konzervuje prvek temnoty a pěstuje se tzv. rodinný dynastismus. A tento „ideál“ spolu s uměle vyhnanými cenami „těla“ domu a míst kolem nich podporuje ucpávání potrubí těla člověka, ale i těla města. Proto také myšlenka železobetonových domů obklopených stromy a především dostatečně prosvětlených, vzdálených od dopravních tepen a zároveň vycházejících vstříc potřebám masovosti, v níž jsme se ocitli, nemohla dojít vyslyšení. Místo toho se budovaly a stále budují ve městech prostory obklíčené ze všech stran blízkými komunikacemi, betonovými či asfaltovými plochami apod., podporující ucpanost a zauzlenost potrubí těla člověka. Jakoby vědomě jasnozřivá akce fašistoidního charakteru vyprojektovala, zkalila a oddálila možnost položit základy „práce na tisíciletí“ (Nietzsche) v architektuře, již tušili ve svých vizích představitelé modernismu.

Pojetí architektury však nevychází příliš vstříc ani požadavkům na prostoupené „sexuální potrubí těla člověka“. Od počátku „lidských sídlišť“ chybí jasná projekce této trubice do těla domu. Prostor psychofyzického prolínání těl, „spojení dvou trubic“, tento navýsost důležitý prostředek setkávání a přátelství jako kdyby neměl právo na existenci. Ložnice se projektují především jako místa spánku, ale vůbec se nevnímají jako prostor jedinečného okamžiku psychofyzické prostoupenosti trubic. Pokoj určený vyloženě k milování prostě chybí (nemluvě o pokoji zasvěceném pouze duchu). Kolem a uvnitř těla domu nevznikají zákoutí vhodné k milostnému spojení, okamžitému vyslyšení potřeb „těla“, které trvale touží po prostoupenosti s jinou „trubicí těla“.

A ze všeho nejhůře jsou na tom děti. Nemají uvnitř, ale ani vně těla domu prostor k poznávání „trubice prostoupenosti“ a dozor dospělých nad jejich těly často oddaluje chvíle poznávání, natožpak uskutečňování „prostupování těla“, které je tak ojedinělou, takřka strašidelnou záležitostí mezi nimi. Posléze se uskutečnění odsouvá do tajemné oblasti nevyřčeného a ukrývaného, nebo dokonce zakázaného.

Realizaci prostoupenosti proto může pomoci nové pojetí architektury, které vyjde vstříc „sexuálnímu potrubí těla“ člověka. Taková architektura snad bude myslet víc na děti, na jejich potřebu fyzické a psychické nezávislosti na tělech rodičů, jež se může pěstovat zvláštními a charakteristickými dětskými domy*** stavěnými nejen pro výuku, ale také pro účely poznávání těla.****

Kdyby ale nehrozila stálá hrozba sexuálního násilí ze strany dospělých, projektují totiž zauzlené trubice do těla dětí a zamezují jim setkávání a poznávání svého těla, prostory „spojování potrubí těla“ (dětí) by nemusely mít prvořadou důležitost, protože by byly dostatečně vynahrazeny zákoutím lesů, parků, dětských pokojů a podobně. Jestliže potrubí těla domu odpovídá na potřeby jiných trubic (trávící nebo defekační), pak musí konečně vycházet vstříc i sexuální.

Jakákoliv architektura vize propojeného těla domu by tudíž neměla opomíjet objev významu sexuálnosti a prosvětlenosti „těla domu“. A to tedy nejen u vnitřních trubic těla domu, ale také i vnějších.

Jiří Macháček

* Srovnej ugaritské mýty o plodnosti, spor božského architekta o okno v Baalově paláci a „trest“ za tuto novinku: Baalův odpůrce Mot - tj. Smrt - proniká do jeho paláce právě oknem. Nebo také text A. Vidlera a jeho poznámku o moderní architektuře, že „Ville Verte a Maison Domino posloužily nejen lékařům, ale i psychoanalytikům“.

**Kostely vybudované na otevřených pohanských hájích oddělily svými zdmi potrubí těla člověka a okolní přírody, totéž lze říci o budovách, v nichž bují plíseň, zůstává vlhko a denní svit jen matně proniká skrze úzká okna.

***Srovnej architekturu mateřských, základních, středních aj. škol, která připomíná především místo, kde se uskutečňuje vojenská drezúra.

****Srovnej instituční dům „bukumatula“ Trobriandrů, v němž matriarchální typ společnosti mnohem racionálněji nechával prostupovat sexuální trubici dětí a mladistvých.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |