Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
PRÓZA

Skulinou v ledu

Jan Balabán


Na stolku u telefonu nějaké hrozné účty, pár věcí, které si nikdo nepamatuje, oharek a zmuchlaný polibek.

Má ve zvyku, když dokončí líčení svých rtů, políbit bílý papír snad proto, aby setřela ten prvotní vulgární lesk. A potom papírek většinou vyhodí mezi jiné odpadky do černého plastikového pytle pod kuchyňskou linkou.

Dnes ho nechá ležet na stolku u telefonu jako takový vzkaz. Ale zmuchlá ho, pokrčí své rty, jako by ji někdo udeřil do úst pěstí. Tak ať si to najde. A nebo na to vůbec nemyslí, ale účinek je stejný. On to najde a hledí na tu pusu a bolí ho srdce.

Taková hrůza. Vánoce. Pokoje paměti se ježí stromy s ozdobami. Kde všude už jsme byli, kde všude už jsme Vánoce slavili. Jen jedno místo by mělo být. Všechna ostatní jsou falešná, Ježíšku panáčku! Jen jedno jediné místečko, pod stromem, kde dívka porodí syna a postará se o něj. Nechají ji ve sněhu i s placentou, a stejně to dobře dopadne, s pupeční šňůrou podvázanou tkaničkou z boty. Oroduj za nás, afgánská madono. Za naše zmuchlané polibky, za naše hrozné nákupy pod tíhou přebytečných luxů přebytečného osvětlení. Kéž by bylo v hypermarketu šero. Náhle by v té tmě vypadal jako noční hory, ve kterých se může narodit syn člověka. Ale ne, transformátory napájejí osvětlovací tělesa příšerným světlem, které hory přebíjí, které nevrhá stíny. Kde není nic, tam se rodí peníze.

Vezme její vzkaz do ruky a běží za ní, ještě slyší její kroky na schodech, vyběhne do sněhu jen tak v kabátě na holém těle. Takto se nemůžeme rozejít. Vidí její černou špičatou čepici, jak ve víru sněhových vloček mizí směrem k tramvaji. Běží za ní a nezavázané tkaničky v botách šlehají sníh. Už to jede. Už jde na ostrůvek, u něhož zastavil těžký vůz. Dobíhá ji v poslední chvíli, zakřičí její jméno, ale už ji nezabrání nastoupit. Ona se zařadí mezi ostatní cestující a on by si chtěl zavázat ty boty a myslet na to, kolikrát jsme se už někam zařadili. Komnaty paměti se ježí námi zařazenými cizími. Našimi polibky vyhozenými do černého pytle, do záchodu, do hajzlu líbáno. Tolik zlého mezi námi a nejzlejší Vánoce.

Stojí na ostrůvku u těžkého zamrzlého vozu a už nemůže dovnitř. Tak to v životě chodí, někdy musí být nastupování učiněn konec. Teď je učiněn. Okna tramvaje jsou pokryta ledovými květy, před kterými je on sám se vzpomínkou na všechna rozkvetlá okna, když byl ještě malý chlapec a „snil o tom, že bude někým jiným“. Ona je uvnitř s nalíčenými rty a černou špičatou čepicí. Budiž požehnána vlna na její hlavě. Budiž požehnána vlna, která se patou opírá o Irsko a svými prsy doléhá na břeh v Halifaxu. Tak velký je svět. Svět vlněných rukavic. Svět syna člověka na prsech ženy v Bílých Karpatech.

A tu se v ledových květech rozestoupí skulina. Nějaký proud teplého vzduchu ji tam dělá. Něco tam vane od motoru. A ten stoupavý proud ruší ledové květy a najednou je tu průhledné sklo. A za tím sklem je jediné oko. Její oko. Pusu není vidět. Zmuchlala jsi svůj polibek, ale najednou si vidíme do oka. Mezerou v ledu těsně před odjezdem konečně spolu, na okamžik udaný jinými. Teď zazvonili. Teď se vůz pokrytý ledem dává do pohybu. A teď tvé jediné oko klesá, tvé levé oko klesá dolů skulinou v ledu a nahoře nad ním se objeví tvé oko pravé. Oběma očima v té mezeře mezi ledovými květy. Jako arabská žena v burce musela jsi položit hlavu na podnos důvěry. Tvé oči jedno nad druhým, vlaješ jako Giacometti.

V tom zlomku sekundy, než odjedete, jsou Vánoce.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |