Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
PROTIMLUVY

Krev, gayové i O-stra-var


Od vydání prvního čísla Protimluvu uplynula relativně dlouhá doba. Za dva měsíce se na ostravské divadelní scéně objevilo tolik nového, že je nemožné podat o tom souvislou zprávu. Přesto se zde (v této osmitýdenní éře hojnosti) rýsuje několik témat, které na první pohled nelze zamlčet.

TOUHA

Touha být aktuální, zatnout do živého, do toho, co je vlastní dnešnímu okamžiku života, objevit energii - krev (na rozdíl od impotentního pohlazení a dudlíku zapomenutí). Divadlo v Ostravě si více uvědomuje sebereflexi reality - zrcadlí vydřený život v dnešní rozklížené jistotě.

Klasik v pornoshopu, Prezidentky - fekální majáles, (mimochodem, králem loňského majálesu byl Richard Krajčo, který hraje Hamleta ve stejnojmenné inscenaci, jejíž derniéru zrovna spláchla jímka času), Neidentifikovatelné ostatky a skutečná podstata lásky, Nevinní jsou nevinní, nová verze Mladé gardy, dokonce i světová klasika: Rozmarné léto (krev v zákulisí), Krvavá svatba, Život je sen (výjimečná splátka české kultuře). V těchto inscenacích uváděných na malé i velké scéně je ponejvíce patrna touha posunout zasněného diváka k aktuálnímu.

Ve většině jmenovaných zaznívá kontroverzní tón. Že by scény vsadily na snadno slyšitelnou kakofonii provokace? Kdepak, anebo jen do určité míry. Kontroverzní je součástí taktiky, která možná předznamenává změny. Ty však stejně jako v politice, tak na profesionální scéně není tak jednoduché naráz prosadit. Klasik v pornoshopu od bývalého hippíka Turriniho (inscenace Národního divadla Moravskoslezského na scéně zkušebny v Divadle A. Dvořáka), provokuje jen okrajově - scénou, která má autentický tvar sexshopu. Ano, i zde je možno řešit žhavé filozofické otázky o smyslu bytí (upozornění, že hra není vhodná pro diváky do 18 let a také pro těhotné ženy, však vyznívá jako trapné klišé).

SRAČKY

Sračky, sračky a zase sračky, takové prostředky pro změnu hrají úlohu v Prezidentkách, kde se v podtitulu objevil raději delikátnější příměr „fekální“ (inscenováno Divadelní společností Petra Bezruče ve sklepení zvaném nikoliv Septik ale Márnice). Antidramatická satira o sugestivním líčení představ senilní generace vypadá provokativně. Kupodivu v ní však byla zastřena kontroverzní skutečnost, že se jedná o komentář mládí k náhrobku stáří (je to jen Márnice). Přemrštěné herectví, důraz na touhu po vyniknutí i při rýpání se v ucpaných záchodech z představení dělá podivně obscénní grotesku.

NEVINNÍ

Nevinní jsou nevinní je poněkud zvláštní zvíře. Touto inscenací o sobě dalo vědět (a pokouší se mezi čtyři prof. činohry vklínit) nové divadlo Sbohem nevinnosti. (Předsevzetí nelehké, po slibném rozjezdu hapruje převodovka - z vedení s. r. o. odchází dramaturgyně Petra Kohutová.) Podle ohlasů z druhé ruky však nabízí i tato inscenace něco in. U publika probouzí chuť na mladé maso a dokonce prý obsahuje poctu Tarantinovi (takových už zařvalo). A opět se hraje jen v Márnici (tentokráte pronajaté).

OSTATKY

Ostatky, Klimsza mezi diváky, publikum. Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky, pro mne po dlouhé době autentický divadelní zážitek, a také touha vrátit se na výchozí bod, s očekávánám, jestli to nebyl jen přelud. Kontroverzní hra kanadského dramatika Brada Frasera, aktivisty hnutí gayů v autorské inscenaci uměleckého „presidenta“ Bezručů Janusze Klimszy (realizováno v Komorní scéně Aréna). Režírováno opět nikoliv kontroverzně, ale s velkým smyslem pro neorealistickou poetiku, symboly a naraci á la existenciální thriller. Výrazně nadprůměrný výkon (nejen Marka Cisovského v expresivní roli nešťastného maniaka Bernieho - schváceného a věčně zakrváceného), většiny herců a především silné téma o hledání lidství u takzvané čtyřprocentní populace. Každá role něco konkrétního a podstatného sděluje, člověk by řekl, že se Aréna začala vyčerpávat. Kdepak. (Že by Ostatky byly silnější, než makovicový vývar V.I.P Childern?)

Vícevrstevná práce režiséra s prostorem Arény vyžaduje náročnější soustředění ze strany diváků, časový sled jednotlivých akcí může rozhodit sebemenší pípnutí navíc. Rozhodně stojí za to vidět inscenaci několikrát, protože jednotlivý náboj představení se míjí (režisér dává přednost klasickému růstu napětí, ale konečné slovo má složení publika, když se napojí, nevěříte svým uším). Janusz Klimsza se i tak pokouší jako „všudypřítomný“ divák (deus ex machina?) dohlédnout na správné vyznění inscenace, přesná skladba publika by mu však teoreticky měla zůstat neznáma. (Z Mladé gardy inscenované u Bezručů byly nevhodné pasáže již odstředěny.)

XXXHXXOXXOXX

Láska mezi kapkami krve, počítá s rušivým elementem diváka (trochu i alibi). Výjimka mezi profesionálními pokusy o kontroverzní téma na malém jevišti - jeden celý předlouhý večer o třech chodech a filmové jednohubce (uf, zase Márnice). Autorský festiválek sestávající z tvorby amatérů xxxhxxoxxoxx. Jednoduchý princip nedorozumění převedený na konfrontaci iluzivního a antiiluzivního divadla. Jo, to bylo hodně kontroverzní a přinejmenším aktuální jako z kanálů internetu, a přitom s hlavou a patou. Drsný vtip, sado-maso, pissing, spanking, (skl)erotičtí duchové, matky umírající v plodové vodě. Bis zasahuje, Přepadení jako jako. Najvrt aneb Ten telefon cinkal jako vlak. Skutečně výjimka, která se zde asi hned tak znovu neobjeví.

ZKAŽENÍ

Ostravar, festival vzniklý ani ne tak pro diváka, jako spíše pro vnitřní potřebu ostravských profesionálních činoher. Kdo by v dnešní době odmítl tak pohodlné získání informací, kdy (zjednodušeně řečeno) stačí jednou za rok navštívit divadelní město, kde vám za pět dnů před očima proběhne celosezónní práce... (již se pořádají zájezdy na Stodolní, to je také celorepublikový kulturní fenomén).

Falešný obraz divadla, vidění aktuální inscenace s ročním zpožděním (ostatky z Ostatků) - hlavně že se točí, je jedno jak, ale točí.

Alespoň pokrytí informačního dluhu, semináře, které jsou vnitřní záležitostí dvou rozdílných profesí (navíc teoretické - kritik a praktické - tvůrci inscenace), a to nejpodstatnější, hraní pro diváka o divákovi se vytrácí.

Není to publikum jen alibi? Nemělo by divadlo financované z rozpočtu města více hrát o vkus publika, než se řídit jeho vkusem (když posuneme každý rok laťku o centimetr výš, snad se to neposere). Je to o osobnostech, které si umí uhájit svou pozici (v době, kdy mají všichni pravdu a čisté prsty).

Martin Jiroušek

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |