Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
RECENZE

Plavba v proudu slov Lydie Románské


Sbírka je rozdělena do šesti částí a také její tematika, ač paprskovitě rozprostřena, vychází z jednoho středu. Tím středem se stává vztah básníka k jazyku a láska ke slovu; ke slovu inspirujícímu, jenž jediné dokáže odkrývat i zahalovat smysl našich denních zkušeností a setkání.

V knize nesoucí občasné stopy halasovské poetiky a disonance se mísí zkušenosti spirituální a nadčasové s časovostí našich dní. Autorka užívá aposiopeze, elipsy (eliduje nejen tvary slovesa být, ale i tvary sloves plnovýznamových), v její syntaxi nalezneme bohatost inverzí, anafor a dalších básnických prostředků. Funguje tu zvláštní napětí mezi nedořečeností, otevřeností výpovědi a přiřazováním substantiv označujících věci z všedního života. Menší výskyt sloves způsobuje jakousi substancializaci a stabilitu poezie - autorka místy až příliš lehce nechává svou poezii postávat: „v hluku jmen, v řídkém zimním světle“. Napadá mě tu: Jak nezáviděníhodná je pozice básníka, který se o svá slova, podobně jako pastýř o své stádo, musí starat, naslouchat, ale musí je i (u)hlídat před šelmami, dravci a veškerým nebezpečenstvím. Nemají láska ke stádu a láska k jazyku své vnitřní hranice? Rozhodně tu však najdeme básně, které příliš nehovoří, spíše se pokorně sklánějí: „První sníh, všechno ve mně usedá, / všechno ve mně šťastně mlčí, / nehledám, rozpomínám se na sebe slovy přibližnými, / spěji k obrazu svému...“ Jak odlišnou polohu zaujmou verše na následující straně: „Hodinu před východem obloha bledne, / svítá letadlům i vranám, kravatám, / šátkům svázaným s kůží, sukním rozťatým k nebesům...“. Nenechává se tu básnířka příliš strhnout vlastními slovy? Není kouzlem každého jednotlivého slova opojena natolik, že se ztrácí intenzita výpovědi básnického celku? Snad se tu dostávají ke slovu starší autorčiny tendence k jakési „poetice všedního dne“, s nimiž putovala literaturou (mám na mysli sbírky z 80. let), a které zúročila, ale především vertikálně obohatila v Nedomykavosti času.

Často se ve sbírce hovoří o tom, jakým způsobem se poezie vytváří, nahlíží se pod pokličku tvorby: „klekám podruhé, volím, / slova v nečekaných valencích vrcholí.“ Slova reflektují a tematizují sama sebe. Nalezneme i v historii literatury nemálo příkladů podobného přístupu k básnění: od Morgensterna, přes dada, Chlebnikova, až třeba k osobité poezii Ivana Jelínka. (Ostatně, i Romanská sympaticky oživuje lettristickou poezii právě v Nedomykavosti času.) Můžeme však položit otázku, nakolik je nosné takové „dobývání“ do hlubin jazyka, do jeho „valencí“, do lingvistického ustrojení básně? Neztrácí se tu něco? Není báseň zatížena spíše prvkem analytickým, racionálním na úkor čehosi, co by se dalo nazvat větší citová angažovanost nebo vřelost? Nedělá nám pak láska ke slovu medvědí službu? Myslím, že sama básnířka o nebezpečí slov ví, bojí se jich, neví kudy jim uniknout, tuší, že zapletení se se slovy bývá fatické: „Víc mě neznečistí lejno z nebe než slova od vašeho stolu..“ Autorka nachází odpověď v přimknutí se ke koloběhu i paměti přírody („v genitáliích hlíny nestvůrně klíčí život...“ a jinde: „povaha oceánu, povaha latimerie mě učí;“). Vrcholy sbírky pak vidím v místech obdivuhodně spirituálně odlehčených, kdy se nebojácně uvolňujeme dílem od denních starostí, dílem i od samotné poezie: „Bože, to ticho od významů a jmen...“.

Autorčina poslední sbírka shrnuje i přesahuje její dosavadní východiska tvorby, proto ji můžeme směle postavit vedle dalšího z jejích básnických vrcholů - sbírky Nedomykavost času.


Oskar Mainx


Lydie Románská: Den latimerie, Host, Brno, 2002, 88 s., cena 115 Kč, náklad neuveden.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |