Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
RECENZE

Opary (z) lyriky


Z nejnovější produkce brněnského nakladatelství Host jsem vybral tři sbírky básní tří autorek. Bez předsudku, že existuje nějaká ženská poezie, jen poezie psaná ženami. Tedy pokud je to poezie.

Lydie Romanská vydává svou desátou knížku. Nejde v ní ani tak o jednotlivé básně, neboť ty volně splývají do šesti větších pásem a tato pásma zase vplývají do jakési celkové skladby. Ona jednotnost a společný rod všech textů je největší předností celé sbírky. Vůbec - určité splývání jako by bylo ústředním pohybem veršů a základním přístupem autorčiným ke skutečnosti. Snaha splynouti se smyslem přírodního dění, se svým bližním i se svým milým a následně i snaha vplynout do tajemství Božího záměru, do tajemství veškeré existence. Jenomže se tak děje nějak hotově, všechno to odhodlání je zvoleno už předem a je příliš rychle naplňováno. Básně nezačínají od počátku, jako by nerostly z prožitku, který jim předcházel, jsou více určitými zprávami o završení. Pojmy jako Bůh a věčnost, zoufalství a duše jsou blízko po ruce, a tak se to jimi v básních hemží - ale jsou to právě jen neotevřené pojmy, které tak ztrácejí svůj život a přesvědčivost, přestávají vzrušovat. A nad tím vším se vznáší jemný, ale téměř neproniknutelný opar tradiční lyrické kultivovanosti, dekorace, rádoby křehkých, něžných pohledů na moře a trávu, na stromy a ptáky a slunce a nebe a trávu a moře...

Diana Tuyet-Lan Nguyen vydává svou třetí knížku, přičemž ta první byla její jen z poloviny, neboť druhou část napsal Jiří Veselský. Texty v nové sbírce jsou psány ve slovenštině a označeny názvy Den 1 až Den 53, ale spíše než nějakým básnickým deníkem jsou pokusem o prohlédnutí vlastního životního údělu, uvědomovaného si v různých situacích, na různých místech a cestách. Všudypřítomná je v tomto údělu samota a bolest stejně jako odhodlání vystoupit životu v ústrety, tušení o významech vášnivě prožitých okamžiků i posvěcující hodnotě Boha, který se také v těchto básních zjevuje přímo a jmenovitě. Ale rovněž tady se tak nějak spěšně hauzíruje s bytím a nebytím, s nekonečnem a dalšími velkými pojmy, i tady je vzácný skutečně svíravý obraz, nejednoznačný a krásný, pojmově nezařaditelný. A nad tím vším se vznáší především ten jemný, ale těžko proniknutelný opar lyrické kultivovanosti, rádoby aranže, křehkých a něžných detailů křídel a kříže, ptáků a stromů a ticha a trojteček...

Jitka Stehlíková vydává svou čtvrtou knížku. Bůh či biblický motiv je zmíněn snad v každé básni minimálně jednou. Daleko spíše je zde však přítomen jako jistá intonace celých textů, jako určitý poslední adresát autorčiných slov. Přes onu doslovnost a jmenovitost, vždy podezřelou tam, kde se jedná povahou o tajemství, mají básně chvílemi skutečný charakter modlitby a její naléhavost, která „zúčastňuje“ čtenáře. Pro ni je ochoten pak ledasco jinak rušivého pominout, například onen opar lyrické kultivovanosti, který se vznáší jemně a těžko proniknutelně i nad těmito verši.


Petr Hruška


Lydie Romanská: Den latimerie. Host, Brno 2002; Diana Tuyet-Lan Nguyen: Liana času. Host, Brno 2002; Jitka Světlíková: Tančit na zvony. Host, Brno 2002.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |