Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
TEXTY


O ostravské klubové scéně bez fenoménu Stodolní

Začátek roku nebývá příliš silným obdobím pro nějaké velké projekty na klubové scéně. Ale přesto se na druhé straně událo pár věcí, které stojí za povšimnutí.

Například na poli hudebním už pár let funguje Hudební bazar, tentokrát na Sokolské. Naposledy v něm koncem roku vytryskl čerstvý pramen hudby skupiny Potok, která svou impresionistickou barevností v posledních měsících proniká stále dál. Po úspěchu na ostravském Fest vokálu vedle Jana Spáleného zazářil na společném koncertu s písničkářem Pepou Streichlem v Boomerangu a nyní má za sebou vystoupení s novou formací V.R.M. Venci Václavka, která se udála v Rožnově pod Radhoštěm. Mimo jiné kvality to bude i tím, že niterně podmanivý projev zpěvačky Mili Kutějové, spojený s její emotivně působivou muzikou a jejími texty, nechává prostor posluchačově fantazii a přitom proudí skrze jeho uši rovnou do duše a působí na ni jako „aqua vitae“. Je nesporné, že tento objev Hudebního bazaru plyne za sluncem.

S novým cyklem přišel do nového roku i klub Atlantik. Po letech, kdy upíral pozornost hlavně na amatérské divadlo, se znovu snaží stát i živnou půdou poezie, kde sází na stylizované večery autorských čtení (zatím) ostravských básníků. Nakolik se ukáže nosnou míra (opět zatím) jen jevištní stylizace, která staví na vytváření pro poezii nezvyklých, byť v prvních večerech poněkud formálně působících prostředích a situacích pro interprety, se teprve ukáže. Nejtěžším asi bude vytvořit k dekoracím i patřičnou atmosféru. Po březnovém rotopedu a medicinbalu, odkazujících díl Vida Ida (15. 3.) do posilovny, se tato možnost naskýtá 21. 5. v dílu Monika má poníka - a oni jsou schopni ho tam opravu dostat - kdy by účinkující měli svými projevy doplňovat různí domácí mazlíčci. Zatím je ale důležité, že v těchto pořadech je prostor opravdu pro každého, kdo tvoří, bez nějaké výrazné selekce. Tak se vedle těch, o kterých se už přece jen něco ví, mohou překvapivě objevit úplně nové osobnosti tvůrčí i interpretační.

Mezi další příjemné poznatky patří i to, že prostor antikvariátu Fiducia na Mlýnské se opět stává klubovým prostorem a překračuje tak dosavadní režii. Zvlášť potěší, že se jako jeden z mála přihlásil ke Dni Tibetu v rámci akce Ostravských sedm dnů Tibetu. Méně potěšující je, jak málo dalších ostravských klubů využilo této příležitosti k nějakému zajímavému pořadu. Kolik že jich v Ostravě je? Kolem čtyřicítky? Pořad o Tibetu připravil kromě Fiducie jen Boomerang, Atlantik, Černý pavouk a to je, kromě čajoven, které jsou svým způsobem kluby také, všechno. Nicméně je podle mne problém, že všechny jmenované se omezily pouze na cestopisné přednášky s diapozitivy, případně výstavu, což moc nesvědčí o jejich představivosti a dramaturgické fantazii. Ale díky jim aspoň za to. A vzhledem k tomu, že dva z nich jsou právě na Stodolní, pak je třeba ocenit, že i v tomto prostoru jsou místa, kde to ještě pořád s názvem klub myslí vážně.

Ale o „fenoménu“ Stodolní, zajímavých koncertech, které jsem tentokrát vynechal, protože jsem chtěl využít prostor pro představení spíš místních zajímavostí v Ostravě, a dalších věcech klubového života zase příště.

Miroslav Vlček


Deset

Celková koncepce výstavy Deset let KVT přibližovala hlavně tvorbu studentů katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity, a proto byla instalace rozvržena do dvou více méně ucelených částí, z nichž jedna byla věnována výhradně absolventům. Kurátorem výstavy se stal sochař Márius Kotrba, který se tímto zhostil velmi nelehkého úkolu vyhovět představám o vystavených kusech všech šesti zúčastněných ateliérů.

I přes očividnou kurátorovu snahu vybrat opravdu jen to nejdůležitější, působila instalace poněkud nahuštěně. Co nedokázalo pokazit přílišné množství, zvládl zcela bravurně pokazit Dům umění. Jediné, čím by ještě mohl z hlediska technického zajištění překvapit, by byl výpadek elektrického proudu. Video, na kterém se měly promítat absolventské animované filmy, bylo stabilně vypnuté a zaměstnanci ho zapínali pouze na požádání; z toho plyne, že kdo o tom nevěděl, nic neuviděl, kdo uviděl, zjistil, jak špatně lze vyladit obraz, když se chce. Díky tomuto soudím, že část návštěvníků, netroufám si posoudit jak velká, přišla o poměrně důležitou součást výstavy, a také o jedinou prezentaci ateliéru animované tvorby. Z obou částí expozice na tom byla poněkud lépe část absolventská, která přece jen, co do počtu vystavovaných děl, byla střízlivější.

Asi nejpřekvapivějším shledávám mladého sochaře Jaroslava Koléška a jeho instalaci „wölferrudel“, který se snad jako jediný z absolventů sochařského ateliéru dokázal oprostit od klasických sochařských forem, ale přitom si dokázal udržet určitou dokonalost tvaru. Téměř futuristická linie jeho instalace upoutávala svou jednoduchostí i pohybem.

Další velmi výraznou formou se představila umělecká skupina Kamera Skura, která již mnohokrát ukázala svou sounáležitost se špičkou současného mladého výtvarného umění a zde ji opět potvrdila. Její triptych „Hvězdy stříbrného plátna“ byl typickou ukázkou tvorby této trojice. Konceptuální projekt obsáhl několik plánů různých rozměrů myšlení člověka. První plán zpravidla člověka zarazil a připadal mu odpudivý. Druhý vyzdvihl vtipné stránky při provedení a teprve následující donutil člověka přemýšlet. Přitom tvůrci zdařile zachovali jasnou čitelnost svého záměru.

Aleš Hudeček, Marek Sibinský a Katarína Szányiová kvalitou své tvorby nezklamali, ale současně se zatím nevymanili z určité „regionálnosti“ nepodléhající současným trendům. Nejčerstvější absolventi byli zastoupeni například Šárkou Mikeskovou. Její „těleso“ z materiálu určeného pro venkovní instalaci bylo v uzavřené místnosti přinejmenším cítit.

Ze současných studentů stojí za zmínku snad Martin Egert a jeho instalace „Jak přežít“ a Daniel Bednář, který je přece jen určitým způsobem výraznějším zástupcem ateliéru malby. Videozáznam Petry Čiklové nevyzněl v celém rozsahu, protože (opět díky technickému zajištění) postrádal barvu, na které byl celý projekt postaven. Zbylá část vystavujících studentů zcela reálně zastupovala své ateliéry a jejich charakter.

Karolína Grymová
Autorka je studentka Ostravské univerzity

10 let katedry výtvarné tvorby, Dům umění v Ostravě, 22. 1. - 30. 3. 2002

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |