Ročník 1 / Číslo 2 | Vyšlo 10. května 2002
SERIÁL

Die Tagesbücher des Altes Urhorn 2

(Čechiše Paroch)


No, už jsem v Německu asi tři měsíce a za tu dobu jsem alespoň pochopil, že v názvu „Ten deníky Starému Paroha“ něco nehraje, a tak jsem to trochu opravil, ale zase ne tak moc, aby nebylo co dělat příště...

Jiné opravy jsou zásadnější, které nás čekají, tak např. generální oprava vztahu k výtvarnému umění v Kraji moravskoslezském. Tady budu lapidární, pouze srovnám, co mají všude v Evropě (resp. v Německu) a co máme my (a to přesto, že řadový Němec je na tom, co do zájmu o moderní umění, stejně jako řadový Čech, tzn. bledě):

1. U Němců: Kunstlerbund (něco jako zastřešující hnutí, sdružující spolky i výtvarné skupiny). U nás: Unie výtvarného umění (nefunkční, považovaná za relikt komunismu).

2. U Němců: Kunstverrein (umělecký spolek v každém městě nebo oblasti, člen celostátního Kunstlerbundu). U nás: Pouze v Praze spolky jako SVU Mánes, SGU Hollar.

3. U Němců: Kunstverrein galerie (soukromá galerie patřící spolku, dotovaná státem a místní samosprávou, s dalšími příjmy z čl. příspěvků a vstupného, vybírá vstupné cca 5 euro, a to i na vernisáži). U nás: Spolková galerie (neexistuje, kdysi to byl např. Dům umění v Ostravě, Dům umění v Hodoníně, Mánes v Praze).

4. U Němců: Státní muzeum (různé druhy muzejních institucí pro historické i současné umění, zpravidla sbírkotvorné, to je v každém větším městě). U nás: česká Národní galerie v Praze a Moravská galerie v Brně, ostatní byly zrušeny a převedeny pod kraj.

5. U Němců: Stipendia pro umělce (desítky pro domácí i zahraniční umělce, v trvání od jednoho měsíce do dvou let). U nás: Jediné dvouměsíční stipendium poskytuje Nadace a Společnost pro současné umění v Praze (v Čimelicích), ale to prý končí, zrovna tak skončilo sympozium Hermit v Plasech.

6. U Němců: Sympozia a letní akademie (desítky). U nás: Dvě-tři sochařská a jedno malířské v Kutné Hoře, a ještě jedno týdenní grafické v Ostravě.

7. U Němců: Podpůrná stipendia a hrazení pobytu v zahraničí (desítky). U nás: Nic.

8. U Němců: Úlevy na daních a odvodech na sociální a zdravotní pojištění. U nás: Nic, dosud neexistuje status profesionálního umělce, pouze v kategorii fyzická osoba jako ostatní podnikatelé, snad jen v některých místech slevy na nájem ateliéru ve vlastnictví města.

9. U Němců: Výstavba ateliérů, nebo jejich přestavba z jiných budov, např. bývalých továrních nebo skladových prostor, zakládání a podpora multimediálních center pro výtvarné umělce a mládež (internet, natočení a střih videa, pořízení vlastních audiovizuálních programů, WEB prezentací a animací), poskytnutí frekvence a vybavení pro studentská rádia (v každém městě). U nás: Dosud nic (přístup na internet pouze v knihovnách a školách, ne však vždy pro mládež bezplatně).

10. U Němců: Ceny a soutěže pro umělce (v mnoha městech i menších - několik desítek), nákupy do obecních a státních sbírek a inventářů - mimo muzea (stovky). U nás: Ceny a soutěže (jedna, nebo dvě), nákupy chaotické, subjektivní, řádově několik kusů ročně na celou ČR.

11. U Němců: Složení komisí, které přidělují finance na nákup a podporu výtvarného umění je tvořeno z řad odborníků nezávislých na politických stranách. U nás: Komise tvořeny z členů nebo příznivců politických stran, a tak politika proniká a ovlivňuje veškerý i profesionální život v ČR. To je také možno považovat za relikt komunistické minulosti.

12. A ještě by se toho našlo více... U nás i u nich.

Neodpustím si ještě komentář těch několika srovnávacích bodů, které jsem nastínil. Jako vzor jsem bral Německo, které je nám nejblíže a o němž mám informace, protože jsem zde na ročním stipendiu. Je tady asi desetkrát více lidí než u nás, proto srovnání není možno brát co do kvantity, ale kvality, to znamená, neptáme se pro kolik občanů instituce fungují, ale zdali fungují, popř. zdali vůbec existují. A to v deseti případech z jedenácti nemůžeme potvrdit. Namísto vzniku nových institucí se pouze mění názvy, čili známé škatule hejbejte se, např. kdysi spolková galerie Dům umění v Ostravě se stala státním muzeem SGVU a nyní je krajskou institucí. KGVU. Nic nového nepřibylo, pouze to mění ochranné zabarvení.

Po roce 1989 vzniklo několik soukromých galerií, trh s uměním se však, až na několikaletý a přechodný boom v Praze na počátku 90. let minulého století, nepodařilo vytvořit. A tak je současné vizuální umění více než kdy jindy závislé na pomoci institucí k tomu určených. Státních, jelikož vzniku soukromých altruistických společností stát a naši volení zástupci příliš nepřáli. Neznám žádný zákon, který by např. poskytoval úlevu na daních pro sponzory kultury apod. Přechodné období 1989-2000 zachraňovalo Sorosovo centrum pro současné umění, financované ze Sorosovy nadace v USA. To ukončilo činnost a přesunulo se dále na východ. Visegrádská čtyřka se chystá ke vstupu do EU a měla by mít své „kapitoly výtvarného umění“ kompatibilní, což, jak vidno, je zatím fikce. Chtěl bych mít současné starosti německých umělců, kdy se v odborném tisku rozpoutala debata zda a kolik platit výtvarným umělcům na honorářích při výstavách v galeriích. Je zajímavé, že Zdeněk Felix, ředitel muzea Deichtorhallen v Hamburgu, pravil, že honorář umělce korumpuje a že mu stačí prestiž výstavy v dobré galerii, která zvedá cenu „jeho výrobků“ na trhu umění. No, vidím, že ani tady to nemají umělci lehké, zejména když jim káže vodu a pije víno bývalý český kunsthistorik.

Doufám, že čeští kunstbyrokrati a „pragmatičtí“ politici se odeberou do propadliště dějin dříve než my. Mám jeden tip, který by jim tam mohl pomoci. V podstatě si svou jámu vykopali sami: tím, že zpolitizovali po vzoru komunistů veškerý život v zemi, takže normální člověk nemůže pracovat, aniž by mu v tom nepřekážela nějaká podle politického klíče vybraná komise. A tak nezbude těm normálním lidem, kterých je chválabohu stále většina, než založit politickou stranu normálních poctivých lidí, vyhrát volby a všechno definitivně odpolitizovat a uvést do přirozeného řádu věcí.

Tak to by bylo pro dnešek všechno, doufám, že to bylo závažnější a méně zábavné, než mé úvodní tlachání v minulém čísle tohoto Macháčkova prdimluvu, tak pro něj nedůstojné umístění v úvodní části časopisu, jak pravil Novinový Recenzent XY.

A protože jsou místa, kde se mají umělci ještě mnohem hůře než u nás, závěrem dám bajku, kterou si tam v oněch východních krajích pro útěchu vypravují.

SKAZKA O MATERI

U materi synok byl durenj, v inomarki dasche saditsja bojalsja. Govorit, poganoje sije est izobretajnije, zamordujut, govorit, zazombirujut i nije pomjanete kak durnja to zvali. Matj poslje takich vyskazyvanij otschenj smuscholisja i nastavljali syna v povedenii praviljnom. Syn vypolnjal ukazanija materi na zavtra, no vsje nevpopal: milicejskogo draznil kak sobaku, a bomzju (mafianovi) klanjalsja kak svjaschenniku. Matj ot nego vsja izvjelasja i bezchala v les, a on zalez k njej v mjeschok. Matj v lesu ispugalasj i zalezla na jelj (= jedli). Pod jelju „bratva“ (bratrstvo = banditi) delila nagrablennoe.

Durenj stal v meschke prositj matj pustitj jego v tualet (hajzl, záchod). Matj tak ispugalasj, tschto vyronila meschok. Meschok poletel v niz. „Bratva“ ubezchala, a jim ostalos vsje nagrablennoje. I bylo tam, dva puda serebrom i celaja korobka „zeljonnych“, doljarov...

Jiří Surůvka

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |