Ročník 7 / Číslo 3 / Vyšlo 10. října 2008
a r ch i t e k t u r a

Bruselský styl na Ostravsku II.

Poznámky k architektuře a umění 50. a 60. let 20. století u příležitosti 50. výročí výstavy EXPO 58 v Bruselu


Vlna inovací po československém úspěchu v Bruselu se nevyčerpala pouze ve velkých městech. Postupně, ale neodvolatelně zasáhla i střední a malá města, státní podniky, zemědělská družstva, horské chaty a hotely i rodinné bydlení. Týkala se samozřejmě i uměleckých děl a jejich začlenění do exteriéru či interiéru našich sídel.


V II. polovině 50. let se totiž české i slovenské umění odpoutávalo od dogmat socialistického realismu, opouštělo popisné zobrazování skutečnosti a mířilo k její volnější stylizaci, v nejodvážnějších dílech navazující na avantgardní abstraktní umělecké výboje první poloviny 20. století. To se projevilo následně i v uměleckých zakázkách, které se staly povinnou součástí veřejných investic. Tím byla zajištěna práce pro členy různých uměleckých svazů. V některých případech tak vznikla opravdu cenná umělecká díla.

Při utváření sochařských děl, mozaik, malby či jejich kombinací se podobně jako v architektuře uplatnily nové principy. Namísto symetrie, typické pro tradicionalisticky pojatá díla sorely, se častěji prosazovala asymetrie, doprovázená v detailu i v kompozici diagonálami, spirálami, elipsovitými tvary či křivkami. Realisticky pojatými fi gurálními díly stále více pronikala na povrch geometrická abstrakce, zdůrazňovala se barevnost, fantazijnost tvarů, a to i vyloženě v dekorativně zamýšlených, nijak myšlenkově náročných realizacích, zdobících kulturní domy, obchodní centra nebo typizované obytné domy. Nebývalý rozvoj prodělaly některé materiály – především sklo a keramika. Z nich vytvořené artefakty se staly častým doprovodem interiérových úprav nejrůznějšího charakteru.

Příkladným architektonickým dílem memoriálního charakteru v pojetí bruselského stylu se stal Památník I. československé letecké divize v SSSR, vybudovaný a odhalený roku 1960 v tehdejším sadu F. E. Dzeržinského (dnes Sad čs. letců) při ulici 30. dubna v centru Ostravy. Jeho autorem byl architekt Radúz Rozhon. Ten posadil na rozměrný spirálovitý podstavec, vyjadřující dynamiku letu, bitevní letoun Iljušin Il 10, umístěný na tehdy typické podpoře ve tvaru V. Památník navazoval svou odvážnou kompozicí na snahu avantgardy statickým uměleckým dílem vyjádřit dynamiku moderní doby, zachytit tak pohyb a vytvořit jednoznačný symbol úspěchů nového (čti moderního) člověka a s ním spojené techniky. Památník byl naneštěstí rozebrán počátkem 90. let, protože město nehodlalo fi nancovat jeho údržbu. Podstavec zbořili a letadlo bylo předáno do Leteckého muzea v Praze-Kbelích.

1. Radúz Rozhon, ostravský Památník I. čs. smíšené letecké divize v SSSR, 1960. 2. Oto Ciencala, Památník obětí stávky v květnu 1894 u Dolu Trojice ve Slezské Ostravě, 1966. 3. Vladislav Gajda, architektonická spolupráce Ivo Klimeš, ostravský Památník revolučních bojů, 1951-1965.

Druhý takový příklad architektonickosochařského díla memoriálního určení existuje dosud. Jde o památník z roku 1966 od sochaře Oty Ciencaly s abstraktní plastikou na paměť obětí hornické stávky z května 1894 u dolu Trojice ve Slezské Ostravě. Terasa s památníkem v podobě tří betonových pylonů, spojených kovovou plastikou symbolizující trnovou korunu, se nachází u Těšínské ulice. Umístění označuje přibližně místo, kde k uvedené tragédii došlo.

Tato tragická stávka se stala námětem dalšího uměleckého díla, odhaleného v roce 1965 na Náměstí E. Beneše v centru Ostravy. Památník revolučních bojů (dobový ofi ciální název) v podobě sousoší tří horníků od ostravského sochaře Vladislava Gajdy se figurálním pojetím hlásí ještě do předchozího desetiletí. Nebylo divu, soutěž na dané dílo vyhrál autor ve spolupráci s architekty J. Bláhou a B. Kiehrem již roku 1953, ale realizace se protáhla až do poloviny šedesátých let. Architektonické začlenění památníku do travnaté plochy náměstí nakonec vyřešil Ivo Klimeš. Ani forma samotného sousoší neušla proměně směrem k výtvarně stylizovanějšímu vyjádření. Postavy jsou jednodušeji modelovány, forma má nezastíraný geometrický základ, patrný ve tvarování drapérie, v uplatnění diagonál a trojúhelníkových kompozičních schémat. Ty odpovídaly více „bruselské“ stylizaci, byť celkový charakter díla zůstal poplatný přechodovým pracím mezi tradicionalismem sorely a novou moderností, jak vyžadoval ofi ciálnía oslavný ráz, vyjádřený nejlépe samotným názvem památníku.

O několik bloků dál vznikla v druhé polovině 60. let příkladná realizace, kombinující architekturu, obalenou skleněným závěsovým pláštěm, s mnohem svobodněji pojatým sochařským dílem. Na sídlišti Jindřiška se stavěl v letech 1965–1968 experimentální výškový bodový obytný dům podle návrhu architekta Jana Slezáka, doplněný v nástupním prostoru fi gurou ležící ženy od sochaře Miloslava Chlupáče. Vertikálu tehdy nejvyššího domu ve městě tak doplnila horizontála děleného kamenného bloku. V současnosti se objevují úvahy o demolici staticky a konstrukčně narušené budovy. To by však nemělo znamenat zánik cenného uměleckého díla, které by mělo zůstat součástí veřejného prostoru Ostravy.

Jak už na začátku článku zaznělo, bruselský styl se neomezoval na velká města. Ohlédneme-li se po tehdejším Severomoravském kraji, najdeme celou řadu ukázkových příkladů. Opava procházela v 60. letech výraznou přestavbou. Budovalo se nejen na okrajích, ale i přímo ve válkou a asanací zničeném centru. Koncem 60. let architekt Josef Krischke navrhl pro tamní Horní náměstí stroze pojatý blok obchodů a restaurací zvaný Slezanka, na což navázala úprava celého Horního náměstí, včetně nové kašny s dominantou kamenné koule podle návrhu architekta Ivo Klimeše. Symbolický kosmický „přesah“ této úpravy, zvýrazněný nedávno vytvořeným a na místě prezentovaným modelem sluneční soustavy, v němž kamenné těleso kašny představuje slunce, dokládá rozšířené uvažování z počátků éry dobývání vesmíru. V souvislosti s úvahami o přestavbě nebo demolici Slezanky může i celek náměstí přibýt ke zničeným dobovým architektonicko-uměleckým souborům.

4. Hutní projekt Praha, pobočka Frýdek-Místek, krytý bazén v Opavě, 1965-1968. 5. Miroslav Gola, sportovní hala v Karviné, 1962-1965 (?). 6. Josef Hrejsemnou – Václav Uruba, víceúčelová sportovní hala v Havířově, 1965-1969.

Z opavských „bruselských“ staveb stojí za větší pozornost především plavecký bazén z let 1965–1968 podle návrhu frýdecko- místecké pobočky Hutního projektu Praha, spojený hmotově s Domem pracujících. Ten svou vertikální deskovou hmotou dominuje křižovatce Zámeckého okruhu a Praskovy ulice. V utváření haly bazénu se projevila inspirace motivem pilovitě sestavených ocelových podpor, zřetelný odkaz na hlavní průčelí vítkovického železničního nádraží Josefa Dandy. I pilovitá atika opavského bazénu se objevila v jiné o několik let starší stavbě téhož desetiletí. Obdobný tvar totiž dominuje hmotě karvinské víceúčelové sportovní haly z poloviny 60. let, navržené Miroslavem Golou z ostravského Stavoprojektu. Architektonický výraz této haly, nalézající se přímo na okraji historického jádra Fryštátu, však není založen pouze na hře atikové linie, nýbrž vychází z plastického utváření hmoty objektu, rytmicky dynamizované pilovitým zprohýbáním, výtvarně akcentujícím hmotu střídáním světla a stínu.

I mezi bytovou výstavbou se objevovaly tvůrčí příklady nad rámec typizovaných vzorů – jedním z nich je soubor věžových bytových domů v Opavě mezi ulicemi Krnovská a Jaselská na půdorysu ve tvaru Y od architektů Jaroslava Chvátala a Karla Stromského z let 1968–1971. A když ne obytné domy, objevovaly se tu a tam alespoň „bruselem“ poznamenané architektonické solitéry v podobě veřejných staveb. Takovou je například nedávno rekonstruovaný Společenský dům v Bruntále od architektů Karla Typovského a Miloše Suchánka z let 1964–1968, vlastně přestavba hostince a pozdějšího Dělnického domu, pocházejícího z 19. století. Výraz bruselského stylu v případě horských pohostinských zařízení dobře dokládá bufet Na Hvězdě mezi Malou Morávkou a Karlovou Studánkou. V posledně jmenované obci najdete u jedné z nejstarších budov – empírového Knížecího domu – i „bruselskou“ kašnu s eliptickým bazénem a s kamennou, „mírně“ schematicky, po vzoru porcelánových kýčů stylizovanou sochou jelena v říji, umístěnou na mozaikou obloženém podstavci. Vůbec úprava tamního parku, včetně benátské dlažby cestiček a odpočinkových zákoutí, představuje jeden z mála osobitě výtvarně koncipovaných průniků soudobého výrazu do prostředí známých historických lázní. Doznívání „horské“ podoby bruselského stylu dokládá K. Typovským navržené nedaleké rekreační středisko Pozemních staveb Olomouc (nyní hotel Neptun) v Malé Morávce z let 1968–1978.

Ráz architektonicky pojatých veřejných staveb se projevil i v obchodních a společenských centrech porubského satelitu od architekta Evžena Kuby (IV. obvod, V. obvod, VII. obvod - Zuzana, Vltava) z II. poloviny 60. let. Autor v případě těchto areálů vytvořil různé varianty hranolových, v průčelích výrazně prosklených objektů, inspirovaných především skandinávskými sídlišti a tamním řešením obchodních a společenských center.

V průběhu 60. let do české architektury a umění ze Západu pronikaly novější tendence a mísily se s tvaroslovím bruselského stylu. Nové výrazové možnosti se dílčím způsobem uplatnily i v architektonických dílech, která jsme si představili jako příklady bruselského stylu. V předchozím díle se psalo o havířovském železničním nádraží z let 1964–1969 od architekta Josefa Hrejsemnou jako o jednom z vrcholných příkladů. Nádraží s dynamickým hmotovým i dispozičním řešením předvádí různorodé uplatnění kompozice na principu křivky či V. K tomu se přidává v přednádražním prostoru plastika z železobetonu od sochaře Václava Uruby. Její abstraktní forma a expresivní výraz ponechávají na divákově fantazii, zda jde o zachycení fi gury v pohybu, nebo o vyjádření nějaké jiné formy života. Socha dává prostoru měřítko a současně svým surovým materiálem naznačuje výrazové možnosti, vycházející ze západoevropského brutalismu.

Dvojice Josef Hrejsemnou a Václav Uruba svou inspiraci brutalismem ještě výrazněji vyjádřila v hlavním průčelí havířovské víceúčelové sportovní haly z let 1965–1969, pojednané jako velký betonový abstraktní reliéf. Nezůstalo pouze u díla těchto autorů, brutalismus se objevil i jinde. Například ve Výškovické ulici ostravského sídliště v Zábřehu nad Odrou vznikl ve druhé polovině 60. let nápaditě vyřešený obchodní objekt Kotva od architektů Bronislava Firly a Jiřího Smejkala s výtvarně pojednanými betonovými zdmi v duchu brutalismu, obrácenými do živé obchodní ulice, jakési předzvěsti dnešních nákupních pasáží. Tato část ostravského Jižního města vůbec patří k podařeným příkladům architektonicko-urbanisticky hodnotnějších sídlišť s „bruselskými“ motivy a prvky. Bruselské tvarosloví a ohlas brutalismu lze vystopovat i v areálu centrálního ostravského hřbitova ve Slezské Ostravě, na němž architekt Ivo Klimeš pracoval přibližně od roku 1960 spolu se sochařem V. Gajdou a dalšími umělci. V těchto dvou příkladech se architekti drželi převážně oproštěných forem, takže expresivita, typická pro bruselský styl, se projevila pouze v dílčích motivech, v jednotlivých stavbách či uměleckých dílech nebo v detailu. Ještě výrazněji je to patrné u sochařských děl vzniklých v průběhu dvou ostravských sympozií prostorových forem, konaných v letech 1967 a 1969. Tehdy se na Ostravsku projevily aktuální umělecké tendence nejvýrazněji. Ale to již přesahuje rámec námi sledovaného tématu.

Bruselský styl, regionálně a časově vymezené pojmenování pro pozdní internacionální styl v architektuře a pro některé linie moderního umění konce 50. a 60. let minulého století, vedl i na Ostravsku k obnovení étosu modernosti. Některé zdejší příklady tohoto specifi ckého stylu zanikly. Týká se to především interiérů prodejen, restaurací a bufetů, ale i některých uměleckých děl a rozměrnějších objektů, jak to dokládá ostravský Památník I. čs. letecké divize v SSSR nebo některé nveřejné budovy, jak bylo naznačeno v předchozím díle. Přitom dobře zachované, eventuálně před zničením zachráněné příklady „bruselu“ přispívají k bohatší slohové skladbě našeho prostředí, a tím i k udržení svědectví, respektive historického dokladu o důležité etapě našich novodobých dějin.

7. Bronislav Firla – Jiří Smejkal, obchodní objekt Kotva v Ostravě – Zábřehu, 1966-1969. 8. Ivo Klimeš, spolupráce Vladislav Gajda a další, krematorium a vstupní část centrálního hřbitova ve Slezské Ostravě, 1960-1969.


Bruselský styl na Ostravsku I.
Bruselský styl na Ostravsku II.
Bruselský styl na Ostravsku III.


Martin Strakoš       


Zdroj snímků: 1, 2 Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Ostravě / 3, 5 Roman Polášek / 4 Martin Strakoš / 6 Slezské zemské muzeum v Opavě / 7, 8 Snímky Archiv města Ostravy

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2018 Jaroslav Němec |