Ročník 7 / Číslo 4 / prosinec 2008

Bruselský styl na Ostravsku III.

Poznámky k architektuře a umění 50. a 60. let 20. století
u příležitosti 50. výročí výstavy EXPO 58 v Bruselu


Záhy po našem úspěchu na EXPO 58 v Bruselu a explozi designu, výtvarných děl a architektury àla „brusel“ se dostavily všechny průvodní jevy módy. Formy s ní spojené byly exploatovány do té míry, že se z nich stala manýra, že zlidověly a že tvoří průvodní znamení doby, dobových interiérů, staveb, časopisů, knih i tehdy všudypřítomné agitace a kutilství.


1. Karikatura „1948-1968“ ze sborníku ostravského Stavoprojektu, 1968.

Každý z nás si vzpomene nebo ještě někde nachází ploty svařované z ocelových prutů do trojúhelníkových mříží, zahradní terasy a stezky vyskládané po vzoru tzv. benátské dlažby, schodišťová okna z dekorativně uplatněných barevných luxferových kostek, průběžné balkony s kovovým a skleněným zábradlím, kruhová kajutová okénka, šikmá hliníková madla, zvlněné podhledy, pastelově barevné obklady z umakartu, všudypřítomné rodinné domky zvané „šumperáky“.

Na to již počátkem 60. let reagovala část tehdejší odborné veřejnosti odmítáním. Na jedné straně to byla stará generace umělců, spojených s meziválečnou avantgardou. Její představitelé nadále prosazovali hledání typicky socialistického stylu, na rozdíl od počátku 50. let již ne historizujícího, ale rozhodně odlišného od západních uměleckých, architektonických a designérských vzorů. Nastupující generace se však zajímala právě o západní umění a architekturu a snažila se poznat západoevropskou, americkou a skandinávskou tvorbu prostřednictvím dostupných knih a časopisů. Kritiku ze strany starých formuloval například architekt Jiří Kroha na konferenci o umělecké kritice v únoru 1961, kdy konstatoval, že: „… bohužel naši někteří mladí architekti poněkud neodpovědně a netvůrčím způsobem napodobují právě buržoasní svět tam, kde by měli ukázat nejen svébytnou vyspělost, ale i nový rozvíjející se vkus našeho lidu.“ Navzdory takovým názorům, konvenujícím ofi ciální linii komunistické strany, se bruselský styl šířil. Ale zřejmá střízlivost převážné části české architektury byla pojistkou před označováním takových prací jako příliš individualistických, jak se psalo ještě v druhé polovině 50. let v československém odborném tisku o pozdním díle Le Corbusiera. Situace však byla složitější. Část mladé generace nehodlala slepě přejímat jakékoli vzory. Po svém kriticky přemýšlela o tom, co se odehrává ve sféře průmyslového návrhářství, v utváření interiérů a v soudobé architektuře.

2. Jerzy Jarnuszkiewicz, plastika z I. sympozia prostorových forem v Ostravě, 1967 (zničeno). 3. Rudolf Valenta, bez názvu, I. sympozium prostorových forem v Ostravě, 1967. 4. Štefan Belohradský, Zázračný strom, I. sympozium prostorových forem v Ostravě, 1967

Tuto pozici reprezentují například názory architekta Jaroslava Kadlece, který na nstránkách časopisu Architektura ČSSR uveřejnil v roce 1962 článek „Architektura nebo móda?“, v němž se kriticky vyjadřoval k utváření tehdejších interiérů. Mimo jiné napsal: „Jakoby dezorientace, zaviněná vulgárním chápáním metody socialistického realismu v architektuře v době nedávné, ve své podstatě zůstala. I EXPO 58 má svůj podíl. Naše úspěchy na této výstavě byly nesporné a byly již dostatečně zhodnoceny. A vše nové, co bylo jen trochu nezvyklé, co mnohdy nemělo s výtvarnými hodnotami nic společného, bylo hodnoceno jako „brusel“. Každá stěna jinak barevná byla „brusel“, zrovna tak jako závěsná exportní svítidla ve výlohách prodejen masného průmyslu. Na výstavách a trzích se objevovaly vulgárně pochopené architektonické tvary pavilonů nebo jejich detaily z EXPO 58. Vše, co bylo nápadné, co na sebe příliš upozorňovalo svým tvarem nebo barvou v textilu, skle, keramice, interiérových zařízeních, to vše se s touto výstavou ztotožňovalo a široké masy laiků byly ponechány v domnění, že opravdu se jim předkládají tytéž hodnoty, které nám zajistily světový úspěch.“

Tato a podobné kritiky si na mušku nebraly ani tak samotnou podstatu pozdního internacionálního stylu, jako spíš jeho rozmělňování, rozpaky a tvůrčí nejistotu v hledání výrazu uměleckých děl a architektury po éře sorely. Do jisté míry to bylo výsledkem nivelizace českého prostředí, obav z odvážných řešení, diktátu technologie a snah omezovat možnosti architektonické tvorby důrazem na pouhou užitkovost bytové výstavby. Tyto negativní tendence bylyna kulturní periferii, kam Ostravsko náleželo, ještě zřejmější. Vždyť ještě roku 1968 se v jubilejním sborníku ostravského Stavoprojektu objevila kreslená karikatura, zobrazující tápajícího architekta mezi dvěma krajnostmi: na jedné straně historismem stalinského typu, na druhé straně modernismem àla Le Corbusier s heliporty, zmíněnými v prvním odstavci prvního dílu našeho seriálu o bruselském stylu. Utopické sny z konce 50. let však dostaly v průběhu následujícího desetiletí mnohem reálnější podobu.

V 60. letech se umělecká scéna na Ostravsku rozrůzňovala mimo jiné i navázáním na modernismus, tak jako se část společnosti znovu více otevírala nejrůznějším nnázorovým proudům. Dokladem toho byl i vznik několika tvůrčích skupin, z nichž skupina výtvarníků Kontrast, založená roku 1964, sdružovala modernisticky orientované autory. Mezi její členy patřili Jiří Babíček, Svatoslav Böhm, Oto Ciencala, Eduard Ovčáček, Miloš Urbásek a další. Program založili na snaze zachytit kontrasty života, propojit opojení technickým optimismem s každodenními událostmi, neboť si uvědomovali, že skutečnost, jak poněkud nadneseně vyjádřili: „Spojuje den analfabetův se dnem kybernetického stroje, pot oráčův s kosmickou rychlostí rakety.“ Literární a názorové pohyby doby, proměny fotografi e, grafi ky i typografi e odpovídající bruselskému stylu dobře odráží ostravský literární časopis Červený květ, byť na začátku osciloval mezi stalinismem a mírně obrozeným „reálným socialismem“.

5. Jo Oda, bez názvu, I. sympozium prostorových forem v Ostravě, 1967 (zničeno). 6. Josef Havlíček – Jan Palkovský, návrh sochařské galerie z I. sympozia prostorových forem v Ostravě, 1967 (nerealizováno).

Utopie a s ní i slíbená společnost bez tříd a sociálních bariér nadále mizela v budoucnosti – nejčastěji do roku 2000. Hranice ideových kompromisů se v 60. letech jen zvolna prolamovala, přesto v druhé polovině 60. let výše zmíněná karikatura vypadala jako zpráva z minulosti, ačkoli převážná část hlasatelů stalinské sorely byla nadále na čelných místech státního a podnikového aparátu. Mimochodem utopické spoléhání na technologicky a společensky pozitivní budoucnost a z toho plynoucí opovržení minulostí se v dané době nezměnilo. Následkem toho se značné části sídel stávaly obětí demolic. V Ostravě si namátkou uveďme Slezskou Ostravu nebo Přívoz.

O možnostech pozdně modernisticky orientovaného výtvarného umění té doby vypovídají významné aktivity na poli sochařství. V letech 1967 a 1969 se v Ostravě uskutečnily dva ročníky sympozia prostorových forem, během nichž sezvaní zdejší i zahraniční sochaři a architekti vytvářeli v halách Vítkovických železáren umělecká díla z oceli a litiny. Tato setkání měla přispět k vytvoření uměleckých děl, náležejících k nejrůznějším neoavantgardním liniím pozdně moderní tvorby, výrazně odlišné od státně dirigovaného ofi ciálního umění.

Sochařská díla byla podle koncepce, vypracované tehdejším Útvarem hlavního architekta, umísťována do Komenského sadů v centru města. Cílem bylo vytvořit sochařský park, doplněný, jak se počítalo, v blízké budoucnosti budovou galerie. Jeden z jejích návrhů v průběhu prvního sympozia vytvořil architekt Bronislav Firla a rakouský architekt a sochař Barnabas von Sartory. Využili ocelové konstrukce k vytvoření prostorové a hmotově členité struktury, s uplatněním prvků bruselského stylu v podobě členění stěn prolamováním, s řešením střechy ve formě světlíků s lichoběžníkovými tvary a s celkovým pojetím stavby jako struktury levitující nad terénem. I další návrhy, jako byla studie ostravského Josefa Havlíčka, využívaly bruselského tvarosloví, ovšem v redukovaném pojetí.

I některá sochařská díla sympozia se více méně odvíjela od výraziva bruselského stylu. Ne nadarmo to nepřímo kritizoval ve svém hodnotícím článku o sympoziích z roku 1970 Ivan M. Jirous. Jako méně hodnotné označil například ty práce, které se soustředily na geometrickou hru struktur. V tom bychom mohli spatřovat podobnost s bruselským stylem, ač to označení autor neužíval. Například dílo Jerzyho Jarnuszkiewicze označil za práci schopného aranžéra. A opravdu v jeho práci sehrávalo důležitější roli grafické utváření siluety objektu na pozadí parku a nedalekého sídliště, zatímco plastické kvality se ztrácely ve změti linií a rozmělněných ploch. Kladněji, ovšem s jistým odstupem, se vyjádřil o díle japonského sochaře Jo Ody, soustředěného tehdy také na výzkum geometricky striktního sochařského díla. Nejvýše hodnotil díla, překračující tento omezený rámec směrem k organickému utváření sochařského objektu, v případě Aleše Veselého a ve fi gurální kompozici Karla Nepraše. Právě tato sochařská tvorba naznačovala cestu od dekorativismu, bruselského přemítání nad abstrakcí či stylizovanou fi gurativností směrem k postmoderní transformaci.

7. Bronislav Firla – Barnabas von Sartory, návrh sochařské galerie z I. sympozia prostorových forem v Ostravě, model, 1967 (nerealizováno). 8. Lázeňský „brusel“: Karlova studánka, Jelení kašna.

Příznačně to byly ročníky na dlouhou dobu poslední. Sympozia totiž znamenala nebezpečí příliš svobodné a otevřené výměny uměleckých impulzů a mnohem svobodnějšího vyjadřování, než bylo na Ostravsku běžné. V ofi ciozním prostředí se za normalizace opět nosilo řečnění o socialistickém realismu, přičemž pojem sám byl ověřená bezobsažnost sama.

Normalizace mimo jiné znamenala i konec bruselského stylu, československé verze pozdního internacionálního stylu v umění a architektuře. Nadále se sice objevovaly příklady naplňující některé z defi nic bruselského stylového kánonu. Z ostravských příkladů uveďme budovu Hlavního nádraží v Přívoze od brněnských architektů Lubora Laciny a Vlasty Douši, dokončenou až v roce 1974. Podobnou ukázkou je kancelářský a obytný dům Čedok Ostrava v dnešní Nádražní ulici od ostravského Josefa Havlíčka, navržený v druhé polovině 60. let, ale dostavěný až v roce 1975. Stavba s proskleným parterem, pasáží a pilovitě formovaným průčelím bytové části, řešené jako skladba mezonetových bytů, se již zapisovala do města odlišné éry. Tvůrčí potenciál stylu se vyčerpal a stále slábnoucí ohlasy byly udržovány při životě jen tím, že zdecimovaná společnost nebyla schopna a tvůrčí osobnosti v ní uzavřenéneměly příliš možností rozvíjet to, co v západní společnosti prostupovalo umění i architekturu od první poloviny 70. let – a tím byla postmoderna. O ní a jejich osudech na Ostravsku si napíšeme více v následujícím ročníku Protimluvu.

9. Komunální „brusel“: Opava, železobetonová mříž nad vchodem bytového domu. 10. Mobiliář „brusel“: Krnov, železobetonová plastika – prolézačka. 11. Karel Nepraš: Rodina odchází na výlet, II. sympozium prostorových forem v Ostravě, 1969 - 1970 (zničeno).

Prameny a literatura:

František Cubr – Josef Hrubý – Zdeněk Pokorný, Československý pavilón a exposice na světové výstavě v Bruselu. Architektura ČSR XVII, 1958, s. 664–670.

Jan Kotík, Architektura EXPO 58. Výtvarná práce VI, 1958, č. 15, s. 12.

Lev Lauerman, Jednotlivé pavilóny. Architektura ČSR XVII, 1958, s. 685–703.

Ferdinand Milučký, Expo 58 Brusel. Nástup nových tendencií v architektúre. Výtvarný život IV, 1959, č. 2, s. 63–67.

Jiří Kroha, Společná konference o současných úkolech socialistické umělecké kritiky… In: Umění a kritika. Sborník dokumentů z celostátní konference o současných úkolech socialistické umělecké kritiky. Praha 1961, 384 s, zde s. 300–305.

Jindřich Santar, Světová výstava v Bruselu Expo 58. Praha 1961.

Jaroslav Kadlec, Architektura nebo móda?. Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 6, s. 362.

Otakar Nový – Jiří Šetlík, Cubr, Hrubý, Pokorný. Praha 1962.

Otakar Nový – Čeněk Vorel, Poruba po deseti letech. Architektura ČSSR XXI, 1962, s. 646–658.

Jiří Klen – Oldřich Pražák, Výstavba Karviné. Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 468-481.

Zdeněk Špaček, Výstavba Havířova. Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 159–170.

Architektura v Severomoravském kraji. Krajský projektový ústav Ostrava, 1965.

Udo Kultermann, Současná světová architektura. Praha 1966.

Radim Prokop, Havířov – město pozoruhodného vývoje. K 10. výročí nejmladšího hornického města na Ostravsku. Havířov 1966.

Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě u příležitosti 20 let svého trvání. Ostrava 1968.

Miloš Bartoň, Kov a nové prostorové formy. Architektura ČSSR XXVII, 1968, s. 175–178.

Bichler – Klimeš – Kuba. Výstava architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957–1967. Katalog, Svaz architektů ČSSR v Ostravě a Dům umění v Ostravě, Ostrava 1968.

Ivan M. Jirous, Sochy pro budoucí město (1970). In: Magorův zápisník. Praha 1997, s. 67–72.

Miroslav Řepa, Světové výstavy EXPO. Československo a Česká republika na světových výstavách po roce 1945. Pardubice 2005.

Rostislav Švácha – Marie Platovská (eds.), Dějiny českého výtvarného umění VI. (1958 – 2000) /1. Praha 2007.

Oldřich Ševčík – Ondřej Beneš, Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha 2008.

Daniela Kramerová – Vanda Skálová (eds.), Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Katalog výstavy, Arbor vitae, Praha 2008.


Bruselský styl na Ostravsku I.
Bruselský styl na Ostravsku II.
Bruselský styl na Ostravsku III


Martin Strakoš       

Původ fotografií: Archiv města Ostravy (2), Galerie výtvarného umění v Ostravě (3, 4, 5, 6, 11), autor (8, 9, 10 a repro – 1 a 7)

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2019 Jaroslav Němec |