Ročník 1 / Číslo 3 | Vyšlo 7. července 2002
Téma

Brněnské knihovny, domy s tajemstvím – versus ty ostravské


„Zde listuji hodinu v jedné knize, hodinu v druhé, bez pořádku a bez plánu, nesouvisle, brzo sním, brzo zapisuji a v chůzi diktuji tyto mané výmysly.“

Montaigne

Knihovny každého města představují pozoruhodný a jedinečný labyrint. Jakmile ho prozkoumáte, víte o charakteru sídla víc, než se na první pohled může zdát. Proto se pokusím v tomto článku přiblížit tři nové brněnské knihovny, a pro nás, odkázané na ostravská provizoria - viz vědeckou knihovnu a knihovnu městskou - ukázat, že, jak napsal s básnickou nadsázkou Jiří Mahen: „Hledíce do budoucnosti, prohlašujeme zcela sebevědomě: nejzdatnější úředníci, nejzručnější dělníci, nejvěhlasnější státníci, nejvýmluvnější řečníci, nejctihodnější kněží, nejschopnější učitelé, matky nejvíce milující, nejlidštější filosofové, nejodvážnější stavitelé, nejsyntetičtějsi pracovníci budou odchovanci veřejných knihoven a čítáren.“ V tomto smyslu se současná ostravská elita, zdá se, vůbec o knihovny nestará, anebo se stará velmi macešsky, a kdybychom měli vycházet z Mahenova konstatování, pak se zdá, že do knihoven členové našeho establishmentu snad ani nechodili a že si příliš nepřipouštějí, v jak mizerných a ubohých podmínkách tyto instituce působí.

Psát o knihovnách je zrádná věc. Tajemství knih svádí spatřovat v těchto budovách namísto kilometrů knih spletité příběhy, navzdory tunám papíru záchvěvy lidského intelektu a fantazie. Chtě nechtě jsme poznamenáni obrazem knihoven v intencích Viktora Huga, který přirovnal vrstvící se knižní kulturu k Babylonské věži. Umberto Eco ve svém románu Jméno růže vtělil tajemství knih do obrazu temného a smrtelného labyrintu věže - knihovny. Soubor knih a s nimi spojené místo můžeme také chápat jako vizi nekonečnosti, známou z Borgesovy povídky Babylonská knihovna. Knihovna tak představuje jedno z ústředních míst lidského světa, kde se lidské bytí střetává a potýká s obtížně uchopitelným a trvalým tajemstvím.

Role knihoven se ovšem nikdy neomezovala na funkci skladiště nosičů informací a na vzdělávací roli. Knihovny již od starověku, jak dokládá ve svých Deseti knihách o architektuře Vitruvius, hrály důležitou úlohu v oblasti architektonické kultury a reprezentace, ať už v měřítku státu, města nebo soukromé osoby. Zvláště u významných měst nebo osob veřejně činných se předpokládalo, že knihovny budou představovat důstojné místo důležitých jednání a hádání se o smyslu čehokoli. Také Alberti ve svých Deseti knihách o stavitelství se zmiňuje o knihovnách. Byť se věnoval především jejich architektonickému ztvárnění, sám přiznává, že: „...ozdobou knihoven bude v první řadě velmi veliký počet nejvzácnějších knih, shromážděných obzvláště i z dávné učené starověkosti. Ozdobou také budou matematické přístroje...“

Z toho vyplývá dvojí poučení: knihovny jednoznačně dokládají kulturní a hospodářskou vyspělost místa a svědčí o úrovni místní architektonické a obecně kultury jako celku. Zároveň jsou ceněny nejen jako schrána knižního fondu, ale i jako místo, kde se přemýšlí. Albertiho matematické přístroje si tak můžeme v dnešní řeči vyložit jako počítače, hudební a obrazové nosiče a na ně odkazující přístroje, zkrátka prostředky zpřístupňující média všeho druhu.

Zlom v budování knihoven nastal v souvislosti s demokratizací společnosti na počátku samostatné Československé republiky přijetím Zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919. Zákon byl jedna věc, zřizování nových knihoven a výstavba budov ovšem věc druhá. K reprezentativním novostavbám patřila například pražská novoklasicistní budova městské knihovny s primátorskou rezidencí ve stylu art deco od architekta Františka Roitha z let 1924 -1929. Zato Národní knihovna v Praze se musela spokojit s částečnou adaptací Klementina, provedenou ve 20. letech minulého století podle kvalitního modemistického projektu Ladislava Machoně. Tehdejší Moravská Ostrava získala prostory pro moderní knihovnu v rámci novostavby Moravskoostravské městské spořitelny na dnešním náměstí E. Beneše (nyní budova České spořitelny) z let 1927 -1929, vystavěné podle projektu architekta Karla Kotase. Bohužel po zestátnění spořitelen a jejich znovuzkapitalizování počátkem 90. let minulého století necítil nynější vlastník budovy povinnost trpět knihovnu pod svou střechou a prostěji vykázal pryč. Získané prostory pak Česká spořitelna barbarsky přestavěla, interiéry včetně figurálních leptaných oken hlavního sálu zničila a upravila je ve stylu nejpokleslejšího procovského kýče. lnu gründerská doba... A ostravská vědecká knihovna? Ta neměla ani ono vysněné sídlo, neboť od založení v roce 1950 sídlí v provizoriu - tedy v severním křídle ostravské Nové radnice, na pěkném místě, avšak ve stísněných prostorách...

A Brno? To si na skutečně moderní budovy pro zdejší knihovny také muselo počkat. V roce 1932 proběhla sice architektonická soutěž na budovu Zemské univerzitní knihovny, v níž zvítězil návrh architekta Bohuslava Fuchse, k výstavbě objektu však nedošlo. Jedna ze zmíněných novostaveb náleží Moravské zemské knihovně, jež vznikla v roce 1993 přejmenováním brněnské Státní vědecké knihovny. Tato instituce slučuje v sobě fondy Univerzitní, Technické a Pedagogické knihovny o téměř čtyřech milionech svazků, do minulého roku roztroušených na různých místech města. Druhá knihovna, která se dočkala novostavby, je knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. A třetím příkladem současné knihovny je nově opravený a dostavěný objekt barokního paláce v centru Brna pro městskou Knihovnu Jiřího Mahena, původně nazývanou Veřejná knihovna města Brna a založenou v roce 1921.

Loni dokončená stavba Moravské zemské knihovny se nachází na nároží Kounicovy a Hrnčířské ulice. Je umístěna v heterogenním prostředí moderní, architektonicky a urbanisticky dosud nedokončené městské části Brna. V linii Kounicovy ulice knihovna sousedí s funkcionalistickým objektem Zemského vojenského velitelství od B. Fuchse, známého v Brně pod názvem Rohlík. Ze západní strany parcelu vymezuje masivní hmota zadního křídla tradičněji pojaté Právnické fakulty Masarykovy univerzity od A. Dryáka. A dálkovou dominantu lokality představují tři věžové hranolové domy se skleněnými transparentními fasádami administrativního areálu v prostoru náměstí manželů Curieových, vybudované v 70. letech podle projektu inspirovaného tvorbou Miese van der Rohe.

Samotnému projektu budovy předcházela architektonicko - urbanistická soutěž, vypsaná v roce 1994. Kromě jiných se jí zúčastnili např. brněnští architekti Petr Hrůša - Petr Pelčák či Aleš Burian - Gustav Křivinka. Porota nakonec udělila I. cenu návrhu pražských architektů Tomáše Adámka a Petra Benedikta, kterým bylo poté svěřeno vypracování definitivního projektu (viz Architekt č. 19 / 1995).

Autoři se pokusili organicky zprohýbané a postmoderně kolážovité utváření stavby založit, jak sami poznamenávají: „...na jednoduché symbolice solidního, nezničitelného, tak trochu tajemného zdroje a z něj vyvěrajících proudů informací. Tyto proudy se klikatí tak jako cesta za poznáním, která není vždy přímá.“ Charakter novostavby tak sestává ze čtyř odlišně řešených částí. Ústřední roli sehrávají dvě strohé věže knižních skladů na západní straně a dvě křídla, přičemž jižní, esovitě prohnuté křídlo do ulice, určujícím způsobem utváří dvojitá solární fasáda se slunolamy. Toto řešení svou vrstevnatostí dodává průčelí hloubku a zároveň částečnou transparentnost. Naopak severní průčelí je uzavřenější, s úzkými vertikálními okny, doplněnými omítanými a dřevem obloženými partiemi. Až příliš bohatý výtvarný akcent omítka - dřevo - sklo je u severního průčelí severního křídla doplněn ještě pilíři z pohledového betonu. Pohledový beton se měl uplatnit také v interiérech, nestalo se tak a je v našem prostředí typické, že pravdivost a syrovost materiálů až příliš často ustupuje zápecnické domáckosti. Vstupní východní průčelí se mi z tohoto pohledu jeví jako nejspornější, zkrátka příliš uzavřené, otočené k ulici zády, jako by mu chybělo prostorotvárné napětí, jež by vtahovalo okolojdoucí dovnitř. Problematičnost postmodernistické koláže jako architektonické metody se zde ukazuje nejlépe.

Uvnitř budovy najdeme vedle prostoru s vnitřním atriem typickou půjčovnu a nad ní terasovitě členěné studovny s volným výběrem. V přízemí se ještě nachází sál, bufet a knihkupectví. Jen ta klikatá cesta za poznáním se odrazila až příliš doslovně v utváření budovy. Čtenář totiž není samotným utvářením prostoru veden od obecného k dílčímu (vstup - vestibul - půjčovna - studovny), nýbrž se musí proplétat hierarchicky tj. velikostně neodlišenými místnostmi (vestibul - půjčovna, vestibul - studovny), přičemž vestibul a světlík se příliš neuplatňují v potřebné orientaci návštěvníků a v dispozičním řešení budovy. Vstup není výrazněji prostorově odlišen např. výškou stropu a rozměrem dveří. Stejně nevýrazně působí na chodbě v II. patře osazená kontrola čtenářů.

Druhým příkladem novostavby je minimalistická, v letošní Grand Prix Obce architektů oceněná novostavba knihovny filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tento pozoruhodný objekt se nachází uvnitř bloku, utvářeného meziválečnou, tradicionalisticky pojatou fakultní budovou v ulici Arne Nováka. Brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař ke stávající masivní budově připojili minimalisticky transparentní hranol s prosklenou fasádou, opatřenou zvenčí vertikálními dřevěnými lamelami. Budova, která se připojuje k původnímu objektu krčkem, obsahujícím schodiště, představuje velký regál na knihy, vyznačující se strohými interiéry a jednoduchým a přitom monumentálním exteriérem. Uvnitř je v nebývalé míře použit pohledový beton (protikladně ve vztahu k budově Moravské zemské knihovny), a to zvláště v komunikačním krčku, kde samonosné železobetonové schodiště, vložené do kruhového světlíku, představuje výrazný výtvarný motiv, připomínající práci s geometrií, jakou známe z tvorby francouzských revolučních architektů 18. století.

V samotné knihovně se šedým nábytkem a stropem představují krom oranžového koberce důležitý výtvarný akcent samotné knihy, které podle architektů mají svými hřbety rozehrávat záměrně barevně neutrální interiér. Tato minimalistická, opravdu vytříbená stavba, s důrazem na pravdivost materiálu (pohledový beton), jednotnou estetiku vně i uvnitř a výtvarně propracované prvky (dřevěná fasáda, schodiště v exteriéru i v interiéru, barevné ladění), má vysoké ambice. Otázkou je, zdali převažující konzervativní laická i odborná veřejnost bude schopna tuto výzvu při- jmout. Když porovnám tuto stavbu s dostavbou univerzitní knihovny Ostravské univerzity, je, podle mého zřejmé, která škola má v oblasti vzdělání a kultury mnohem výše nastavenou laťku. Toto srovnání nestaví Ostravskou univerzitu zrovna do lichotivého světla.

Také naše třetí závěrečné zastavení nehovoří ve prospěch Ostravy. Zatímco ostravská hlavní centrála městské knihovny se tísní v odpudivém provizoriu pasáže u Sýkorova mostu, hlavní stan brněnské městské knihovny se nachází v barokním Schrattenbachově paláci, původem z 30. let 18. století, který byl v letech 1999 - 2001 opraven a dostavěn podle projektu brněnského ateliéru D. R. N. H. v. o., jehož členy jsou architekti Antonín Novák, Petr Valenta a Radovan Smejkal.

Jejich pojetí vycházelo z dialogu barokní stavby s technicistně propracovanou vestavbou „skloocelové dvorany“ v pojetí high - tech do původního lichoběžníkového dvora paláce. Komunikace určily i nutné doplňky historické památky. V horizontální rovině to jsou v úrovni I. a II. patra ocelové pavlače se skleněným zábradlím. Vertikální prvek představuje hranolový panoramatický výtah, který slouží jak tělesně postiženým, tak i ostatním návštěvníkům, kteří mohou použít i původní schodiště paláce. Dvoranu zastřešuje prosklený jehlan nové střechy. Funkčně náleží přízemí dvora centrálním službám knihovny (půjčovna knih, registrace, šatna ap.), ostatní provozy se nacházejí v podlažích původní historické budovy, přičemž jednotlivé sály doplňuje výtvarně jednoduchý soudobý nábytek, odpovídající svým vzhledem strohé kráse technicistní dvorany. Ta má ještě jednu přednost. Ačkoli její výraz je plně současný, nepopírá starší stavební historii budovy, ta je totiž i ve dvoře patrná v zachování původních oken a dveří s profilovanými rámy, šambránami a římsami. Také v původních palácových sálech se setkáme se štukovými stropy a parketovými podlahami, což se nevylučuje vůbec s použitým soudobým nábytkem. Zde je třeba opět připomenout, že minimalistická architektura je založena na detailu a že právě v propracování detailu se pozná, zda se jedná o architektonicky hodnotné dílo nebo plagiát.

Na závěr připodotknutí. Brno není jen městem, v jehož centru se nachází obludný a velmi ostudný příklad architektonického kýče v podobě supermegamixu zvaného Špalíček. Výše zmíněné příklady knihoven ukazují tamní architektonickou scénu z té pozitivní stránky. Zároveň se dá říci, že Brno ukazuje Ostravě záda. Přitom ostravští představitelé tak rádi hovoří o tom, jak je Ostrava v popředí, jak je přitažlivá pro investory a jak po dobudování dálnice rozkvete. My, kteří tyto iluze s nimi nesdílíme, jim musíme připomínat, že město nereprezentují jen obchodníci, finančníci, podnikatelé a jejich firmy. Město utvářejí i veřejné, demokraticky budované instituce, otevřené pro všechny obyvatele daného sídla a jeho okolí bez rozdílu. S odvoláním na Mahenův citát v úvodu článku je třeba zdůraznit, že podnětné myšlenky, důležité vědecké práce a zajímavá umělecká díla vznikají tam, kde je pro ně prostor a kde je přetlak využitelných informací. Pokud budou ostravské knihovny v tak katastrofálním stavu jako dosud, je nutno předpokládat, že útěk potenciální elity nastupujících generací bude pokračovat. Brněnské knihovny nám ukazují, že knihovna není jen shromaždištěm knih a útulkem podivínů, nýbrž že může představovat i výrazný společenský a zároveň architektonický vklad do struktury města. Zkrátka řešení odlišné od ostravských provizorií je reálné a možné už dnes.


Martin Strakoš

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |