Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
TEMNÁ MÍSTA

Moravská Ostrava jako útočiště
uprchlíků z let 1938/1939


Osudy pomnichovských uprchlíků tvoří smutnou kapitolu moderních českých dějin, v obecném povědomí ovšem doposud zastíněnou dramatickými událostmi, jež vedly k zániku první Československé republiky a následné německé okupaci. Poté, kdy bylo Československo mnichovským diktátem přinuceno v říjnu 1938 odstoupit své pohraniční území Německu a pak také Polsku, došlo k nečekaně silným přesunům obyvatel z obsazovaných území směrem do českého a moravského vnitrozemí. Jedním z nejvýznamnějších útočišť uprchlíků se přitom stala Moravská Ostrava, neboť se musela na přelomu let 1938-1939 postarat o téměř dvacet tisíc vysídlenců.


Skupina uprchlíků fotografovaná během vánoc 1938. repro: Archív města Ostravy
Skupina uprchlíků fotografovaná během vánoc 1938


Začátkem října 1938, po provedení německého a polského záboru, se Ostrava proměnila v opravdové pohraniční město, ze tří stran obležené nepřátelskými státy. S českým územím zůstala spojena jen úzkým pásem na jihu, kde jediné železniční spojení zajišťovala trať směrem na Frýdek. Atmosféra mezi obyvatelstvem byla v prvních říjnových dnech roku 1938 krajně napjatá, vázlo zásobování, lidé propadli divoké nákupní horečce, komunikace uvnitř města byly přetíženy, chyběly aktuální informace, místní deníky v těchto chvílích vycházely v omezeném nákladu, odmlčel se i ostravský rozhlas, jehož vysílací stanice ve Svinově se ocitla v německém záboru, a mezi lidmi se rychlostí blesku šířily nejrůznější dezinformace a fámy o možné německé okupaci. Další prvky znepokojení do myšlení Ostravanů vnášeli první přicházející uprchlíci, kteří v Ostravě hledali útočiště poté, co dobrovolně nebo pod tlakem opustili své domovy v zabraném území. Silné přesuny civilního obyvatelstva z okupovaného území do Moravské Ostravy záhy vážně destabilizovaly poměry ve městě – tisíce uprchlíků naprosto změnily situaci na trhu práce, způsobily bytovou krizi a i v dalších sférách každodenního života výrazně poznamenaly životě obyvatel města. Na počátku října 1938 přijížděli uprchlíci do Ostravy především vlaky. Na přívozském nádraží připravili pracovníci Červeného kříže nevyspalým a vystrašeným lidem občerstvení, lékařskou pomoc i provizorní stravování. Pro lepší informovanost bezradných přijíždějících zřídil později ostravský okresní úřad v nádražní hale kancelář, kde mohli uprchlíci získat základní instrukce, na jaké úřady se mají ve městě obrátit, a byli zběžně informováni o možnostech pobytu v Moravské Ostravě.

Mnoho uprchlíků z Těšínska přijíždělo do města soupravami Ostravsko-karvinské lokální dráhy. Na dnešním Smetanově náměstí, kde byla konečná stanice, se každý den už od rána shromažďovali příbuzní vysídlených lidí, kteří si mezi sebou vyměňovali zážitky, vzrušeně diskutovali a předávali si potřebné informace. Smetanovo náměstí se tak stalo jakousi lidovou »informační kanceláří«, právě tady se noví uprchlíci mohli dozvědět, kde a u jakých úřadů se mají v Ostravě hlásit. Ve snaze předejít zmatkům a nekontrolovatelnému pohybu přicházejících osob vydalo ostravské policejní ředitelství na příkaz ministerstva vnitra vyhlášku, podle níž se každý nový uprchlík musel do 24 hodin po svém příchodu do Moravské Ostravy přihlásit do policejní evidence. Jedině tak byl jeho další pobyt na území druhé republiky legalizován. Až do prosince 1938 se pak na policejním ředitelství přihlašovalo každý den 80-100 nových uprchlíků, na Vánoce 1938 a v lednu 1939 se jejich počet ještě zvýšil, denně se přihlašovalo až 150 vyhnaných osob, především z okupované části Těšínska. Od února 1939 se sice počty přicházejících uprchlíků snižovaly, přesto v malých skupinkách přicházeli vysídlení lidé do Ostravy i nadále, a to i po vytvoření protektorátu. Celkově se v Moravské Ostravě od října 1938 do června 1939 přihlásilo 24 811 uprchlíků, z nichž 19 897 dostalo povolení k pobytu ve městě. Drtivou většinu mezi nimi tvořili Češi (97%). Osoby jiných národností policie většinou vracela zpět do zabraného území nebo je posílala z Ostravy dále do vnitrozemí, hlavně do Svatobořic a do Chropyně, kde vznikly velké sběrné uprchlické tábory.

Je nutné zdůraznit, že ačkoliv Ostrava nebyla na tak drtivý nápor uprchlíků vůbec připravena, podařilo se zdejším úřadům ve spolupráci s dobročinnými organizacemi vytvořit poměrně dobře fungující záchranný systém. Jeho základem se stal Pomocný výbor pro péči o uprchlíky při Okresním úřadě v Moravské Ostravě, sestavený z představitelů státních institucí a charitativních organizací, z nichž důležitou roli sehrál Čs. Červený kříž s Okresní péčí o mládež. Tyto organizace pro začátek poskytly kvalifikovaný personál a ubytovny s veškerým zařízením, a tak se uprchlíci, kteří v Ostravě neměli žádné příbuzné ani známé, mohli po splnění přihlašovací povinnosti přechodně uchýlit do těchto zařízení.

V polovině října 1938 existovalo v Moravské Ostravě 5 hromadných ubytoven pro uprchlíky. Jednalo se o azyl Červeného kříže na náměstí Republiky, tzv. »Ochranovnu« Okresní péče o mládež na dnešní ulici Českobratrské v prostoru mezi Nádražní ulicí a obchodním centrem Bauhaus, kasárnu Národní gardy na dnešní Bieblově ulici, Domov dělníků na Ibsenově ulici v Přívoze a útulek vybudovaný v polské škole na dnešní ulici Strmé v Mariánských Horách. Kapacita těchto objektů ale vzhledem k neustále přicházejícím uprchlíkům brzy přestávala stačit. Ostravské úřady proto narychlo zřizovaly azyly další, nejčastěji ve školních budovách, tělocvičnách, mateřských školkách a dělnických ubytovnách. Celkem vzniklo na území Moravské Ostravy do konce února 1939 sedmnáct uprchlických táborů. Kromě centra se tyto azyly nacházely především v městských čtvrtích Přívoz, Vítkovice a Mariánské Hory. K výše jmenovaným můžeme ještě přidat ubytovny vytvořené např. v Polském domě, tzv. »škole s hodinami« na Nádražní třídě, v Katolickém domě v Přívoze na dnešní Wintrově ulici či hornické kasárně u jámy Šalomoun na dnes již neexistující ul. Divi-šově ve Vítkovicích. Velmi skromně vybavené ubytovny poskytovaly opravdu jen to nejnutnější k běžnému životu. Byly permanentně přeplněny stovkami uprchlíků, lidé v nich neměli téměř žádné soukromí, a tak není divu, že záhy docházelo ke konfliktům s personálem i mezi azylanty samotnými, horké hlavy musela nejednou krotit přivolaná policejní hlídka. Vzhledem k stálému nedostatku místa muselo být několik desítek rodin ubytováno v odstavených vagónech na nádraží v Přívoze.

Vedle nouzového ubytování se naléhavou otázkou stalo rovněž stravování nemajetných uprchlíků. Jídlo zajišťoval vysídlencům nejprve Červený kříž, od poloviny října 1938 zařídil okresní úřad hromadné stravování v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže (dnešní budova rektorátu Ostravské univerzity na Dvořákově ulici), v Sociálním domě spolku Dobromila na Poděbradově ulici (bývalý Rothschildův sirotčinec) a v Sociálním domě Ludmila na dnešní Hrabákově ul. (dnes sídlo České pojišťovny). Komplikace se stravováním velkého množství uprchlíků se  podařilo vyřešit koncem října 1938; tehdy se úřady dohodly s vedením Vítkovických železáren a sociálně slabí azylanti pak mohli chodit na obědy a večeře do vítkovických závodních jídelen v Lesíku na Kotkově ulici. Do vzdálených útulků se jídlo dováželo nákladními auty Červeného kříže.

Úřady ovšem musely zajistit vyhnancům také další věci každodenní potřeby – prádlo, oblečení, obuv, lékařskou péči atd. Mnozí uprchlíci totiž museli okupované území opustit narychlo, často jen v tom, co právě měli na sobě, a tak byli v Ostravě zcela odkázáni na pomoc jiných lidí. Uprchlický problém finančně nesmírně zatížil státní rozpočet i fondy dobročinných organizací. Sluší se připomenout, že na uprchlíky nezapomínali prostí Ostravané ani tehdejší celebrity, když ve prospěch lidí bez domova odevzdávali šaty, potraviny, přikrývky, hračky i nemalé finanční částky. Přesto bylo východisko z tohoto problému jediné – najít vyhnaným lidem práci, bydlení a postupně je integrovat do každodenního života pomnichovské republiky. Bohužel právě tyto úkoly se přes veškerou státní pomoc a vydatné finanční injekce ostravským úřadům a dobročinným organizacím nepodařilo během krátké doby existence druhé republiky uspokojivě vyřešit. Po obsazení zbytku republiky Německem se tímto problémem musela zabývat německá okupační správa, která se snažila ráznými a často nevybíravými prostředky otázku českých uprchlíků jednou provždy uzavřít. Na pozemcích mezi Mariánskými Horami a Vítkovicemi na dnešní ulici 1. máje bylo v letech 1939-1941 postaveno 26 domů pro azylanty, válečná konjunktura ostravského průmyslu pohltila všechny doposud volné pracovní síly, uprchlíci zařazení do pracovního procesu, bohužel ne vždy podle dosaženého vzdělání a kvalifikace, se stali soběstačnými a nemuseli být podporováni ze státních prostředků. Sami uprchlíci tento stav ovšem za vyřešený nepokládali, nicméně se s ním v té chvíli museli smířit. Teprve po skončení druhé světové války se mohli mnozí vrátit z Ostravy zpět do míst, která na podzim roku 1938 museli tak náhle opustit.

Prameny a literatura:

  • Zemský archiv v Opavě (Fond Policejní ředitelství Moravská Ostrava; Fond Úřadovna Ústavu pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální a zdravotní správy v Morav-ské Ostravě)
  • Archiv města Ostravy (Fond Okresní úřad Moravská Ostrava; Fond Čs. Červený kříž Moravská Ostrava)
  • České slovo, Lidové noviny, Moravskoslez-ský deník 1938-1939
  • Šíma, Jar.: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945. Praha 1945.
  • Dějiny Ostravy, Ostrava 1993

Aleš Homan        

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |