Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
PŘESAHY

Několik osudů slezských jezuitů
v novém světě 17. a 18. stol.


Historie je jako kniha, jejíž kapitoly jsou pestré a poutavé, jednou bolestné, jindy zábavné, nikdy však fádní a šedivé. Je to čtení poučné. Lidskému rodu je však, bohužel, zřejmě dáno do vínku, že se nikdy nepoučí, snad to ani nechce. Mnohé stránky z knihy dějin jsou nám známy více, jiné méně a je nemálo těch, k nimž jsme se ještě ani nedočetli anebo jsou jejich řádky velmi těžko čitelné.

Jednou z málo známých, a přitom nesmírně zajímavých kapitol dějin historických vztahů českých zemí a okolního více či méně vzdáleného světa představuje působení členů české provincie Tovaryšstva Ježíšova na západní polokouli v 17. a 18. století. Obraz jezuity má v našem prostředí dodnes mnohdy velmi zkreslené obrysy a jeho protagonista je stále ještě často vnímán jako modelový prototyp ničitele české kultury. Přitom je běžně známou skutečností, že právě příslušníci tohoto – na vzdělání tak dbajícího řádu – sehráli nezanedbatelnou a neopomenutelnou úlohu nejen v obecně kulturním dění, ale také v dějinách celé řady vědních a technických oborů, a to jak v samotné Evropě, tak namnoze i mimo ni.

Velmi příznačně v tomto kontextu vyznívá i výrok jedné z nejvýraznějších postav české vědy a kultury 17. století – Jana Amose Komenského, který byl vždy stavěn do  pozice nesmiřitelného protipólu všeho jezuitského. Komenský, jenž v mnoha ohledech prokázal vynikající znalost děl předních jezuitských autorů, se v jednom okamžiku, kdy uvažuje o budoucí obnově českého školství zničeného třicetiletou válkou, vyjadřuje zcela jednoznačně: „Týmž způsobem k jezuitům jen přátelsky se míti, a poněvadž oni do všeho světa přístup mají, je získati hleděti. Získáme-li je, svět získáme – Sic my sami, kde lidí nabereme.“

Uvedenou myšlenku nacházíme v Komen-ského rukopisném pracovním náčrtníku Clamores Eliae (Eliášovy výkřiky).

Na druhé straně ovšem jezuité používali Komenského učebnic k výuce, hlavně jazykové, ve svých vzdělávacích zařízeních, tedy prakticky po celém světě. Za mnohé alespoň jeden příklad – Komenského knihu Janua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená) vytištěnou v Amsterodamu v roce 1643 jsem našel v rukopisném seznamu knih z 18. století bývalé jezuitské koleje svatého Petra a svatého Pavla (Colegio Mayor de San Pedro y San Pablo) v městě Mexiku. Od osmdesátých let 17. století do roku 1767 působilo v rozlehlých oblastech Ameriky, od Dolní Kalifornie až po Chile, kolem půldruhého sta rodáků z našich zemí. Pracovali zde ovšem nejen misionáři, ale také laičtí bratři, a to jako architekti, kartografové, lékaři, lékárníci apod. Kromě pevninské Ameriky se někteří z nich dostali i na ostrovní državy Španělů Filipíny a Mariany. Mnozí z našich rodáků prosluli ve svých nových vlastech v mnoha oborech lidské činnosti a jejich dílo se stalo pevnou součástí kulturního dědictví těchto oblastí.

Z uvedeného celkového počtu jich pětadvacet pocházelo z různých oblastí Slezska, od Opavy až po Vratislav. Několik z nich, o nichž se podařilo získat více informací, se pokusím stručně představit.

Obecně lze říci, že máme velmi málo dochovaných portrétů českých, moravských a slez-ských jezuitů, proto je pro nás tak zajímavé, když narazíme v Generálním archivu Indií ve španělské Seville na pasové dokumenty, které provázely všechny cestovatele do zámořských držav Španělska. O jednom ze Slezanů, Karlu Neumayerovi (1707-1764), se tam dočteme tuto základní informaci: „Páter Carlos Neumayer, kněz, osmadvacetiletý, rodák z Vratislavi, z téže diecéze v Německu, vysoký, bílý, kaštanových vlasů, tmavých malých očí, jizvy po neštovicích...“ Neumayer působil na různých místech Dolní Kalifornie. Svá teologická studia dokončil až v mexickém San Andrésu. Na sklonku života se stal superiorem v Ona-pa a pak v misii Todos los Santos, kde žil až do konce svého života (1764).

Když jsem v roce 2000 putoval napříč mexickou Dolní Kalifornií, právě po stopách svých rodáků ze 17. a 18. století, navštívil jsem i městečko Todos los Santos, na jehož vzniku a rozvoji se Neumayer podílel. Dodnes je to milé a utěšené místo, svěží oáza ve vyprahlé kalifornské poušti.

Stejně jako Neumayerovi, tak i jeho krajanovi Jindřichu Kürtzelovi, později přezdívanému svatý Jindřich, chyběl při příjezdu do Nového světa, konkrétně Mexika, jeden rok studia teologie. Proto se s ním nejdříve setkáváme v roce 1751 v koleji sv. Ducha (Colegio del Espíritu Santo) v mexické Pueble. Už od následujícího roku působil na sonorských misiích, ale o jeho životě nemáme příliš informací. Byl jedním z těch, kteří nepřežili útrapy násilného vypovězení jezuitů ze španělských držav v roce 1767. Zemřel v Ahuacatlánu v srpnu 1768.

Doposud známé prameny k jeho životu lze doplnit několika dalšími dokumenty, které jsem nalezl v mexickém Národním generálním archivu v letech 1987 a 1990.

O rozvoj sonorských misií se velmi zasloužil P. Jan Nentvig, který od roku 1750 působil v mexické Horní Pimérii (oblasti obývané Indiány Pima), nejdříve v misii San Javier del Bac, kam jej velmi brzy následoval jeho krajan a spolucestující František Pauer. Do roku 1767 vystřídal Nentvig několik působišť. Svými současníky byl uznáván jako zkušený kartograf. Je autorem několika map Sonory a Pimeríe. O tom, že v této oblasti byl žádaným odborníkem, svědčí i jeho dopis-zpráva provinciálovi Franciskovi Cevallosovi z 16. července 1764, dochovaná v mexickém Národním archivu: „Nejvznešenější Otče Francisco Cevallosi!

Právě jsem odpověděl na jeden dopis Nej-vznešenějšího pana místokrále ze dne 19. května, v němž mne jeho Excelence žádá o mapu této provincie, jedinou, která mi zůstala, stejná, jakou jsem poslal vznešenému panu Tiendovi de Cuervo, ačkoliv tato ještě nebyla zcela dokončena, jako ona předcházející; ale protože si ji jeho Exce-lence žádala v tak krátké době, musel jsem ji poslat tak, jak byla, abych ji ještě nepokaňkal, což by se mohlo stát s tak slabým zrakem, jaký mám a bez brýlí...“ Právě takové osobní poznámky, jako je ta, kterou uvádí Nentvig v závěru svého dopisu, nám lidi jako on na jedné straně nesmírně přibližují a na straně druhé ukazují na nelehkou situaci, v níž se často nacházeli. Nentvigovi je také připisováno španělsky psané dílo Popis zeměpisných, přírodních a dalších zvláštností provincie Sonory... z roku 1764, v němž se kromě jiného zabývá jazykem, zvyky a obřady dvou nejvýznačnějších sonorských indiánských kmenů Opatů a Pimů. Dodnes přežili v nepatrném množství jen druzí z nich na území mexického státu Chihuahua. Nentvig věnuje pozornost i Apačům, kteří Sonoru sužovali svými nájezdy až do 19. století. Proslulé válečníky nazývá vcelku výstižně bičem Sonory.

V praktickém životě prokázal Nentvig i vlast-nosti dobrého hospodáře. Podle svědectví dobových dokumentů nebyla jeho misie nikdy zadlužena.

Další misionář ze Slezska – Antonín Jent- schke (1724-1768) se objevuje v zajímavém španělském dokumentu z roku 1754. Jedná se o statistický přehled, který vypočítává jezuity určené v tomto roce k cestě na misie jihoamerické provincie Quito. Jak vyplývá z dalších dokumentů, Jentschke tam úspěšně dorazil a působil v Quitu 14 let (1754-1768). Po návratu do české provincie žil v Brně, Znojmě, Chebu, Litomě-řicích a v Praze, kde také zemřel. Základní údaje zmíněného pramene se týkají hlavně cesty a jsou uvedeny v následujícím pořadí:

  1. Jméno pátera
  2. Místo jeho odchodu (z mateřské provincie)
  3. Datum odchodu
  4. Vzdálenost do Cádizu v leguích čili španělských mílích
  5. Celkový počet dní od chvíle, kdy vyrazil na cestu, až k okamžiku nalodění

Z jedenácti členů České provincie TJ, kteří vstoupili na paluby královských fregat Victoria (Vítězství) a Flecha (Šíp) a pod vedením kapitána Dona Luise de Córdoba vypluli směrem k přístavu Cartagena de Indias 25. července 1754, uvádím tedy  údaje Jentschkeho:

  1. P. Antonín Jentschke
  2. Brno, Česká provincie / 3. 12. října 1753
  3. 602 / 5. 256

Pokud jde o průběh cesty, lze jej rekonstruovat následujícím způsobem. Členové české provincie řádu, určení k misijnímu působení v zámoří, se vypravovali na dalekou pouť obvykle z Prahy nebo Brna. Pěšky museli projít Rakouskem a severní Itálií až do Janova. Odtud na palubě janovských nebo španělských lodí po moři do Španělska. V prvním období do Sevilly, později do Cádizu. V Seville (obvykle v koleji San Hermenegildo) strávili rok až dva čekáním na příhodnou loď, která by je dopravila do zámoří. Čas to nebyl v žádném případě ztracený, učili se španělskému jazyku a získávali informace o Novém světě. Ze Sevilly nebo Cádizu pak pluly lodi nejdříve na Kubu, kde se cesty mnohých krajanů rozdělily. Někteří putovali do Střední, další do Jižní Ameriky a nebo na tichomořské ostrovy. Celou jejich cestu provázelo nebezpečí. Objevovalo se už ve Středozemním moři; tam jej představovali muslimští piráti napadající křesťanské lodi ze svých základen v Tunisu a Alžíru.

Popis jednoho takového útoku nám zachoval mělnický rodák Václav Eymer (1661-1723): „Později setkala se naše loď se třemi loďmi tureckými, které nejdříve, aby nás oklamaly, vyvěsily vlajky anglické: plnými plachtami plulo (toto loďstvo) proti nám, než když jsme je pozdravili z našich děl, dali se nepřátelé asi po jednohodinovém boji na útěk; spatřivši to, volali všichni: Ať žije svatý František Xaverský!“ A Italové, ba i kacířští Holanďané přibíhali k nám a s plesáním líbali nám ruce." (Překlad Zdeněk Kalista) Prakticky již od počátku 18. století se postupně zvýrazňují stále jasněji dvě skutečnosti, které nakonec vedly k pádu jezuitského řádu (i když jen dočasného) na konci téhož věku. Oba jevy jsou v zásadě protikladné. Jestliže na evropském kontinentě se začala s neúprosnou logikou projevovat stagnace ve vývoji řádu jako takového, především však v jeho politickém působení a úpadku kdysi tak vynikajícího školství, v Novém světě došlo k procesu naprosto opačnému. Rozkvět jezuitských misií v rozlehlých oblastech amerického kontinentu a na tichomořských ostrovech, jejich duchovní svébytnost a ekonomická nezávislost vyvolaly silnou vlnu nepřátelství v politických kruzích koloniálních metropolí Portugalska a Španělska, která nakonec jezuity smetla.

Jejich vypovězení z portugalských (1759) a španělských (1767) zámořských držav vyvolalo sérii nepokojů a povstání především indiánského obyvatelstva, jež byla tvrdě potlačena a jejich vůdci bez milosti popraveni. Dá se říci, že vypovězení členů jezuitského řádu z Latinské Ameriky lze chápat jako jednu z prvních předzvěstí rozpadu španělského zámořského impéria. Většina jezuitů totiž byla místního původu, a tak kreol, mestic, ale také indián – spojený svazkem krve, přátelství a vděčnosti s vypovězenými – začal uvažovat o tom, jak je nelogické a nepochopitelné, že podivný vzdálený král bezprávně pronásleduje lidi z jeho země. Výkřiky Smrt vládě! a Smrt Gachupínům!*, které bylo možno slyšet při vzpourách v letech 1767-1768, byly potlačeny terorem. Ale stejná slova se s daleko větším důrazem rozléhala o čtyřicet let později a tehdy již znamenala pád španělského panství v Latinské Americe. A k němu svým způsobem také přispěli jezuité, mnohdy naši krajané.


*Gachupín – hanlivé označení Španěla


Oldřich Kašpar        

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |