Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
ARCHITEKTURA

Co a jak se dozvědět o české
architektuře současnosti?


Pokud chcete zjistit, jaképak zajímavé stavby v českém prostředí vznikly po roce 1989, máte několik příležitostí. Jako první se nabízejí odborná architektonická periodika. V současnosti to jsou pražské časopisy Architekt, Stavba, Forum architektury a stavitelství a Zlatý řez, v Brně pak vychází revue ERA. V článku však chci podrobněji komentovat úroveň knižní produkce.

Pražské nakladatelství Prostor vydává již několik let publikace zaměřené na českou architekturu po roce 1989. Prvním počinem byl svazek historiků architektury Pavla Halíka a Petra Kratochvíla Česká architektura 1989-1999 (Prostor, Praha 1999). Po obsahové stránce se autoři snažili „...vystihnout to, co snad i budoucí historici architektury budou pokládat za skutečný přínos dnešní doby". Zároveň se nepouštěli do analýzy veškeré stavební produkce, protože „až příliš mnoho stran by muselo být věnováno kritice architektury pokleslé, pro níž se nové možnosti staly spíše svodem k přehnané okázalosti a lacinému napo- dobování zkomercializovaných vzorů".

Chápání architektury jako "existenciální opory" ve smyslu názorů filozofa Christiana Norberga Schulze, jehož knihu Genius loci autoři přeložili počátkem 90. let, je patrné zvláště u obou textů v úvodní části knihy. Pavel Halík v Hledání architektonické kultury definuje zdroje obnovy architektury jako  umělecké disciplíny a její kulturní role v II. polovině 80. let a po sametové revoluci. K důležitým změnám řadí zkušenost s novým liberalismem, navázání těsných styků se zahraničím, stylový pluralismus a znovuoživení výstavní a publikační činnosti v Praze a Brně. Příspěvek Petra Kratochvíla s názvem Tendence současné české architektury je naopak věnován stylové analýze nejvýznamnějších staveb v termínech architektonických směrů 70. až 90. let. To umožnilo autorovi rozlišit, při vědomí relativnosti zvoleného přístupu, čtyři směry v domácí tvorbě: – postmoderní; – novou modernu (v rámci ní zařazuje jak minimalismus, tak i projevy organické architektury); – high-tech a dekonstruktivismus. Oba autoři tak dokládají, že česká architektura se v 90. letech soustředila na osvojení a rozvinutí stylů, které byly ve světě rozpracovány dříve a v dokonalejší podobě.

Druhá část ve formě katalogu 34 objektů, jednotlivě komentovaných samými autory knihy, ukazuje to nejlepší z uplynulého desetiletí. Jsou zde zastoupena díla architektů Josefa Pleskota, Romana Kouckého, Aleše Buriana a Gustava Křivinky, Petra Hrůši a Petra Pelčáka, Ladislava Lábuse, Josefa Kiszky, Vlada Miluniće, Evy Jiřičné, Jana Línka, Jana Kaplického, Emila Přikryla ad. Sjednocující hodnoty jinak pluralitní praxe po roce 1989 tudíž autoři publikace nacházeli v estetickém vnímání a užití technologických forem, v dobře odvedeném řemesle, ve vysoké kulturnosti díla a v konceptu, vycházejícícím z daného prostředí.

Úspěch zmíněné knihy umožnil nakladatelství Prostor vydání první ročenky Česká architektura 1999-2000 (Praha 2000). Tento svazek sestavil a předmluvou opatřil brněnský architekt a člen sdružení Obecní dům Petr Pelčák. Vydavatel se přitom rozhodl stanovit výběru striktnější hranice. Do knihy tak  nebyly zařazeny práce českých architektů ze zahraničí a stavby cizinců, i když právě poměřování s díly nejlepších architektů z ciziny má pro zrání naší architektury nezastupitelný význam.

Změnou prošel i katalog, neboť textový doprovod u všech třiceti vybraných staveb tvoří na rozdíl od nezávislých a různě pojatých komentářů v předešlé knize upravené autorské zprávy projektantů, uvádějící sice základní fakta o prostorových, konstrukčních a materiálových vlastnostech díla, ale jen výjimečně charakterizující stylový a společenský rozměr dané stavby, genezi projektu nebo inspirační zdroje prezentovaného řešení. Roli úvodu ročenky sehrála esejistická předmluva 1999-2000 Architektura na hraně od Petra Pelčáka, v níž autor rekapituloval, tentokrát v obecné rovině, dění v české architektuře od 80. let. Nejprve se zmínil o „paradoxu diskontinuity“ v české architektuře po roce 1989, neboť dle jeho názoru česká architektura v období normalizace až na výjimky přestala existovat. Přesto pro 80. léta vymezuje v našem prostředí zajímavý fenomén – postmodernismus jako nonkonformní architektonický postoj proti normalizační exploataci pozdního internacionálního stylu. Pelčákova dedukce, že tento stav byl zcela výjimečný, však není zcela přesná, neboť  v době svého zrodu na přelomu 60. a 70. let architektonický postmodernismus fungoval jako nonkonformní styl i v USA a západní Evropě, což se však v 80. letech na Západě radikálně změnilo v souvislosti s módní vlnou komerčního POMO. Totéž se po roce 1989 stalo u nás, kdy původně nonkonformní postmodernismus se z roku na rok stal plně komerční záležitostí, takže nebylo divu, když jeho původní roli obsadilo mladé hnutí »nové« moderny.

Také Pelčákovo konstatování o neúměrně velkém vlivu různých subjektů »ochranářského« charakteru se mi nejeví jako přesné. Někdy to určitě platí pro byrokratickou linii ochrany památek a přírody, jinou otázkou je role občanských sdružení apod. Stačí uvést průšvihy, jakým je brněnský Špalíček, ostravská Elektra nebo nejrůznější kauzy v historickém jádru Prahy, abychom realisticky nahlédli, že zmíněný spor ochranářských subjektů versus kvalitní architektura bývá často převálcován zcela odlišnými zájmy investorů, podporovaných méně zásadovými odborníky. Bohužel v těchto případech ani hlasy kvalitních a zásadových architektů, pokud vůbec zaznějí, obvykle mnoho nezmohou, takže dialog mezi památkáři a architekty se odehrává v nepoměrných, protože odlišně myšlenkově a mocensky strukturovaných rovinách. Na druhé straně lze souhlasit s Pelčákovou analýzou nevděčného postavení dnešních architektů, kteří se stávají chvostem velkých stavebních společností. Naštěstí dochází k renesanci úlohy středostavovského stavebníka (rodinné domy, vily ad.), což představovalo důležitý proces uplynulého desetiletí. V této souvislosti stojí za zaznamenání Pelčákův postřeh o profilaci každoroční soutěžní ceny Grand Prix Obce architektů, která se soustřeďuje na rozdíl od různých komerčních soutěží na kvalitní architekturu, avšak dodnes není dostatečně využívána z osvětového hlediska.

Vztah architektury, médií, osvěty a reklamy by určitě vydal na rozsáhlou studii, v níž bychom si nejprve museli ujasnit, o jaký vztah nám vlastně jde. Podnětně vztah reklamy a architektury analyzovala ve studii L’ Esprit Nouveau: architektura a reklama Beatriz Colomina (viz Architektura na prahu informačního věku. Zlatý řez, Praha 2001). Na příkladu Le Corbusiera doložila zvláštní způsob nakládání s reklamními mechanismy a jejich využití ve prospěch určitého architektonického hnutí. U Le Cobrusiera šlo o snahu získat stoupence nové architektury a její mecenáše. Reklamní postupy však dnes mnohem více prorůstají současným architektonickým děním, ačkoli o nějakém jednotném hnutí nelze uvažovat. Zkusme tedy zkušenosti z reklamy aplikovat na druhou ročenku Česká architektura 2000-2001 (Prostor, Praha 2002). Tentokrát třicet pět nesporně kvalitních realizací vybírala architektka Markéta Cajthamlová.

Již v předmluvě knihy pojmenovala problematiku architektonického tvoření tak, že vyslovila řadu otázek a problémů, ale odpovědi si nechala pro sebe, zčásti proto, aby se vyhnula kritice, zčásti z důvodu stručnosti. Knihu je tak nutné celou prolistovat a mít informace odjinud, abychom mohli přemýšlet, jaký výsek tvorby nám ukazují.

Například: Jakou pozici mezi význačnými realizacemi má objekt hypermarketu Carrefour v Praze-Smíchově, s minimalisticky pojatým pláštěm, ale s interiérem dekorativně postmoderním, vytvořeným druhořadými architekty z Francie na přání investora, čímž byli původní autoři projektu vlastně vyšachováni ze hry? Popřípadě: Jak (a zda nega- tivně) ovlivnili zástupci chráněné krajinné oblasti podobu rodinného domu v obci Kosoř, přestavěného z bývalé typizované prodejny? Na to kniha na svou škodu neodpovídá, ačkoli tyto a jiné problémy naznačuje. U ročenky Česká architektura 2001-2002 (Prostor, Praha 2003), sestavené architektem Michalem Kohoutem, se projevila obdobná tendence. Dokonce jsem četl názor jednoho renomovaného historika architektury, že od architektů přece nelze čekat kritické hodnocení prací a činnosti kolegů, a tedy, že je vše v pořádku. Jde o tvrzení falešné. Vždyť bez odpovědné kritiky vlastní i cizí tvůrčí práce nemůže existovat žádná umělecká tvorba. Například v meziválečné době bylo časté, že architekti, kteří museli v mnohdy tvrdších podmínkách než dnes zápasit o živobytí, dokázali velmi kriticky nahlížet práce svých kolegů a taky své názory prezentovat veřejně, a ne jen v kuloárech, jak je dnešním dobrým zvykem. V úvodu si editor počínal zčásti jako jeho předchůdci – rekapituloval současnou pozici architekta ve vztahu ke stavebníkovi, staviteli a úřadům. Zároveň se ale snažil postihnout tak jako Pavel Halík a Petr Kratochvíl dosavadní stylové trendy a proměny. Přitom použil známou metodu tabulek, zpopularizovanou v 70. letech angloamerickým historikem a teoretikem Charlesem Jencksem v podobě evolučně pojatých rozrodů architektonických koncepcí. Kohout uvažuje o různých modalitách současného nového modernismu po postmoderně – vedle rigidního neofunkcionalismu uvažuje o high-tech, retrostylu 60.–70. let, minimalismu, organické architektuře, rustikalitě a vernakuláru, dekonstruktivismu a o pojmu, který si  vytvořil pro popis současného tvůrčího mainstreamu – crisp moderně. Je to trochu drobečkové dělení, ale rozhodně lepší než žádné. Ukazuje, jak uvažoval při výběru, což je přesvědčivější než velmi povšechné rekapitulace problémů všech se všemi.

Poslední zatím vydanou ročenku Česká architektura 2002–2003 (Prostor, Praha 2004) editoval mladý architekt Jaroslav Wertig. V úvodu poukázal na skutečnost, že ve sledovaném období nedošlo k žádnému tvůrčímu převratu, a že proto je výběr je užší. Najdeme zde převážně realizace menšího měřítka (rodinné domy, vily) nebo rekonstrukce a přístavby. Právě v těchto typologicky vymezených úkolech hledá Wertig příležitost pro uplatnění skutečně invenčního přístupu, protože u velkých zakázek dochází podle něj často k velkému tlaku developera a investora, a tedy k uplatňování vykalkulované estetiky průměru, podřízené ekonomickým spekulacím. Příkladem mohou být mnohé obytné celky nebo různá nákupní a zábavní centra. Wertigovi je totiž architektura „odpovědí, se kterou jsem se nemusel vždy ztotožnit, ale která si pevným a jasným postojem tvůrce, obhájeným v celém procesu přípravy a realizace stavby, získala můj respekt“.

V úvodu mimo jiné poukazuje na očividnou věc – že se část života městského parteru přesunuje z center na periferii, do nákupních zón, zábavních parků a sportovních areálů při dopravních tazích. Zůstává otázkou, co to bude znamenat. Věnuje se, tak jako předešlí editoři, opět vztahům jednotlivých aktérů stavění, což nepřímo ukazuje, že právě v tom všichni jmenovaní spatřují zásadní problém. Závěr knihy tak jako v předešlé ročence tvoří přehled význačných publikací, výstav a přednášek za sledované období. Navíc je zde kapitolka nazvaná Mimořádný úspěch, která je věnována ojedinělému ocenění českého týmu v rámci mezinárodní architektonické soutěže na budovu Velkého egyptského muzea v Káhiře, které se účastnilo téměř 2 500 atelierů. Návrh od kolektivu vedeného architektem Martinem Roubíkem se totiž dostal mezi deset nejlepších projektů z celého světa a byl vysoce oceňován samotnými egyptskými pořadateli.

Na závěr si v našem regionálním časopise povšimněme, jak si v poslední ročence vede architektura vznikající na severní Moravě a ve Slezsku. Najdeme zde jediného zástupce. Je jím dostavba tradičně pojaté, svou střídmou formou a bělostí však až cizokrajně působící zvonice u modernistického kostela sv. Floriána v Kozmicích podle návrhu brněnského architekta Marka Štěpána. Další položky katalogu se nalézají až na střední Moravě – v Olomouci se jedná o obnovu a přestavbu budov poblíž kostela sv. Václava pro potřeby Arcidiecézního muzea, navrženou pražskými architekty Petrem Hájkem, Tomášem Hradečným a Janem Šépkou (HŠH architekti) v pojetí zásadového minimalismu. V nedalekém Šternberku se zase nachází výtvarně a dispozičně nápaditý nájemní bytový dům od týmu pražského architekta Romana Kouckého. A toť vše.

V minulých ročenkách to nebylo lepší. Zdálo by se tudíž, že editoři ročenek zdejší kraj přehlížejí. Ale je třeba si přiznat, že  tomu tak není, neboť tvůrčí potenciál většiny zdejších architektů a kulturní rozhled stavebníků zdaleka nedosahuje té úrovně, aby zde ve větší míře vznikaly stavby srovnatelné s tím, co ukazují výše zmíněné publikace.


1) Česká architektura 1989-1999; obálka knihy: Pavel Halík – Petr Kratochvil


2) Česká architektura 2001-2002; obálka knihy: Michal Kohout


3) Arcidiecézní muzeum v Olomouci; Petr Hájek – Tomáš Hradečný – Jan Šépka (Praha)


4) Kozmice – dostavba věže kostela sv. Floriana; Marek Štěpán (Brno)


Foto architektonických realizací převzato z knihy Česká architektura 2002-2003.


Martin Strakoš        

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |