Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
ARCHITEKTURA

Připomínka ostravského
kubistického krematoria


Park Milady Horákové mezi třídou 28. října a Varenskou ulicí v Moravské Ostravě je  nijaký. Z tramvaje se zdá být bez života, při procházce je příjemné sice spočinout mezi vzrostlými stromy, ale nezapomenutelná zátiší zde budeme hledat marně. Tento park zkrátka postrádá duši a minulost. Ne náhodou se totiž nalézá na pozemcích městského a židovského hřbitova. Původní kompozici městského pohřebiště Moravské Ostravy naznačuje několik os, z nichž jedna spojuje obě protilehlé ulice. Uprostřed této spojnice existuje prazvláštní terasa, kdysi dotvářená vodotryskem.

Někde v těchto místech stávalo kubistické krematorium, navržené pražským architektem Vlastislavem Hofmanem (1884, Jičín – 1964, Praha). Jednalo se o druhé krematorium postavené v českém prostředí – první vzniklo v Pardubicích podle rondokubisticky řešeného návrhu Pavla Janáka. Pokud bychom měli uzavřít trojici architektonicky význačných krematorií 20. let 20. století u nás, stojí za připomenutí puristická stavba v Nymburce od Bedřicha Feuersteina. Vůbec první krematorium v českých zemích si však postavili za první světové války němečtí obyvatelé Liberce, avšak s ohledem na zákaz žehu v Rakou-sku-Uhersku, bylo uvedeno do provozu až po roce 1918.

Tolik k minulosti. Peripetie vzniku ostravské »brány mrtvých« podrobně popsal historik a archivář Josef Šerka ve svém článku K počátkům ostravského krematoria (1900-1925) v 19. sborníku Ostrava z roku 1999, a tak zájemce odkazuji tam. O ostravském krematoriu bylo psáno také v minulém čísle Protimluvu 2/2004. Architektonické hodnotě stavby je zase věnována pasáž v knize Jindřicha Vybírala Zrození velkoměsta, byť k samostatné analýze stavby dosud nedošlo.

K té však bude v budoucnu dostatek času. Nyní bych se chtěl věnovat jiné záležitosti. A tou je připomínka kdysi zde pohřbených obyvatel Moravské Ostravy. Městský hřbitov byl zničen v průběhu 70. let minulého století, následovalo zboření krematoria a v 80. letech byl zlikvidován hřbitov židovský. Některé náhrobky byly rozebrány kameníky, jiné rozbity a zahrabány pravděpodobně pod zem. Jen pár jich bylo  přemístěno na nový městský hřbitov ve Slezské Ostravě. Na místě vstupu do židovského hřbitova byla počátkem 90. let postavena modlitebna Církve českobratrské a za ní památník obětí holocaustu. Památku lidí pohřbených v místech nového parku ale dosud nepřipomíná nic, byť část pohřbených si příbuzní přenesli jinam. Jako by ti zbylí Ostravanům nestáli za to. A z toho vycházím v návrhu, jak připomenout historii místa a v té souvislosti i vyni- kající stavbu krematoria. Inspiraci jsem  nalezl v díle amerického architekta Roberta Venturiho, jenž stál u zárodků postmo- derny již v 60. letech. Ve Filadelfii navrhl v roce 1972 jako připomínku na význačnou osobnost tzv. Franklinovo nádvoří s ocelovou konstrukcí, evokující hmotový obrys již neexistujícího domu, v němž vědec, myslitel, tiskař, mecenáš a diplomat Benja-min Franklin (1706-1790) žil. Na jedné straně jde o jasný odkaz k historii místa, na straně druhé se však tato připomínka nestala záminkou pouze k sentimentálnímu budování »nové« památky, ale vznikl kontrast mezi touto postmoderní evokací a restaurovanými objekty v okolí. Lokalita tak i po přestavbě, dokončené v roce 1976, zůstala otevřena různému vnímání zjevené minulosti. Přesně tak, jak si představitelé postmodernismu představovali architekturu – jako znakový systém, umožňující dvojí kódování. Jeden kód je zřejmý a snadno čitelný (obrys domu samostatně i ve vztahu k okolním památkám), druhý zůstává skryt před povrchním čtením. Historie je zde totiž prezentována jako naše konstrukce, představa, závislá na naši fantazii a schopnosti vnímat. Venturi tak dokázal i velké dějiny zpřístupnit veřejnosti názorně a zároveň s odstupem, a to ve formě nadsázky a lehké ironie.

Právě v tom spatřuji možnou inspiraci pro úpravu nevýrazného sadu Milady Horákové. Schází mu totiž střed, pohledová dominanta a na ní navázané osy, vytvářející prostorovou kompozici parku. Tomu by mohla napomoci upomínka, že se jednalo o místo dvou hřbitovů Moravské Ostravy a že zde existuje něco zapovězeného. K vytvoření středobodu a evokace minulosti by totiž sloužila v místě bývalého krematoria vztyčená ocelová nebo železobetonová konstrukce, svými nosníky vymezující siluetu, popřípadě hmotu zničeného krematoria. V prostoru této prázdné klece – skulptury by mohl být ve vrcholu umístěn maják ve formě věčného světla, v nočních hodinách upomínající na očistné plameny života a památku zde pohřbených, nebo by zde mohla být fontána či by mohla být konstrukce porostlá popínavými rostlinami. Zmíněnou stavbou by bylo vytvořeno transparentní, návštěvníkům otevřené a na údržbu nenáročné místo (viz Venturiho konstrukce), a současně by tak vznikla pohledová dominanta parku. Výtvarné pojetí uvedené ideje by bylo nutné řešit na základě veřejné výtvarně-architektonické soutěže.

Tímto činem by se Ostrava čestně vyrovnala jak s určitou kapitolou své minulosti, tak  i s její připomínkou pro budoucnost. Zároveň by se do mentální mapy města »vrátila« výjimečná stavba – jediné krematorium ve stylu jehlancového kubismu na světě, a tím by byl splacen dluh i vůči Vlastislavu Hofma-novi. Pro milovníky moderní architektury uvádím, že dílu tohoto architekta, jehož výročí narození i úmrtí si letos připomínáme, bude věnována souhrnná výstava, která bude otevřena v polovině prosince roku 2004 v prostorách pražského Obecního domu.


Martin Strakoš        

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |