Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
INFOMET

SVATÝ VÁCLAV UCTIL NOVOU HUDBU

Protimluv se pravidelně věnuje akcím Ostravského centra nové hudby, které zatím svůj poslední koncert v Ostravě uvedlo 21. 9. v nově zrekonstruovaném kostele svatého Václava s programem složeným z děl Petra Kotíka, Bohuslava Martinů a Jona Gibsona. Skladatele, flétnistu a dirigenta Kotíka snad ani nemusíme v Protimluvu představovat. Ale přesto, autor žije od roku 1969 v USA a je hlavní duší Ostravských dnů nové hudby, kam se mu podařilo na jejich dva ročníky pozvat řadu významných skladatelských osobností (Murrai, Wolf, Lucier aj.) Že jde o mimořádnou záležitost v republikovém, potažmo evropském kontextu, o tom jsme už také v Protimluvu psali (č. 5/2003). Na ostravském koncertu zazněla v úvodu jeho starší práce z roku 1971 There is Sungularly Nothing pro čtyři ženské hlasy, flétnu a zvonkohru v upravené verzi z roku 2004. Vokálně-instrumentální opus komponovaný na text G. Steinové přednesený v Oxfordu v roce 1926 interpretovalo Kvarteto svatého Vavřince z Prahy, flétnistou byl autor hudby, zvonkohru obstaral jeden z členů brněnského souboru bicích nástrojů Dama Dama. Poslouchač se v tomto případě setkal s velice abstraktní, neemocionální hudbou složenou z lineárních zvukových vrstev, můžeme říci, že tónů, v níž udivoval především zpěv pražského vokálního kvarteta (např. obtížných čistých paralelních kvint atd.). Podobný charakter měl pak i poslední opus večera s názvem Děvín pro čtyři hlasy a bicí na text Vladislava Vančury, který se setkal s mimořádným ohlasem publika. Opět zpívalo kvarteto z Prahy za vynikajícího doprovodu Dama Dama. Vsuvku mezi těmito díly tvořila sólová minimalistická skladba Jona Gibsona z USA Equal Distribuion z roku 1977 a tradiční, jiskřivě zářivá a občerstvující hudba Bohuslava Martinů (Tři písně posvátné z roku 1952). Myslím, že na koncertu šlo především o jistou konfrontaci »lineárních nástrojů«, kterými byly flétna a lidský hlas se zvukovým aparátem bicích (aspoň u Kotíkových skladeb). Jisté vybočení z této linie představovalo využití amplifikátoru v Gibsonově skladbě pro sólovou flétnu. Tři posvátné písně Martinů mi v této souvislosti připa-daly jako matčina náruč, do které se vrací nezdárný syn – posluchač nové hudby. Či lépe – melodická linka postavená na lidové zpěvnosti a tonálním cítění (potěšila výborná interpretace houslisty Jakuba Černohors-kého) byla v té chvíli jako zeď, kterou nová hudba nikdy neprorazí, nebo naopak: do nových skladatelských technik a postupů nikdy tradiční hudební kompozice nevstoupí. Jistým přerodem či fúzí obého by mohla být minimalistická Gibsonova Equal Distribution. Kotíkovy dramaturgie koncertů rády staví na nespojitelném. V tom jsou začasto zajímavé a přístupné běžnému posluchači. Ale nejsem si jist, jestli v případě Martinů versus Kotík a Gibson lze skutečně jakékoli spojnice než zmíněnou vzájemnou neprostupnost dvou skladatelských přístupů nalézt.


Jiří Macháček


KŘEST PLAMENE LÁSKY

Pestrým programem a řadou zajímavých hostí se vyznačovalo představení knihy Čistý plamen lásky, kterou edičně připravili literární historik Jan Malura a lingvista Pavel Kosek, vydalo brněnské nakladatelství Host a jejíž křest se uskutečnil 23. 9. 2004 v prostorách ostravského antikvariátu Fiducia. Jedná se o výbor z duchovních písní tří pobělohorských exulantů – Adama Plintovice, Kašpara Motěšického a Jana Liberdy. Samotný večer, bez přítomnosti jediného zástupce nakladatelství, otevřelo smíšené pěvecké uskupení pod vedením Vladimíra Maňase. Poté Jan Malura za »spoluúčasti« culícího se a po celý večer tradičně mlčícího Pavla Koska připomenul nelehký, ale o to tragikomičtější osud charismatického kazatele Jana Liberdy. Studentka Ostrav-ské univerzity Eleni Akritidisová přednesla od každého ze tří barokních emigrantů jednu mysticko-erotickou báseň, svou poezii na slezské téma zazpíval a doprovodil na loutnu »mezi Ostravou a Brnem rozkročený« básník Petr Čichoň. Závěrečná půvabná ukolébavka z pera Františka Sušila v podání ansámblu Vladimíra Maňase některé z nás vyzvala k bohabojnému spánku; jiní, stejně bohabojně, využili připraveného občerstvení.


Oskar Mainx


KULTURA NA OKRAJI

Světe div se, ale koncerty (skutečně, koncerty vážné hudby!) se dějí také z nejpostiženější, sociálně a kulturně velmi zanedbané čtvrti Ostravy – ve Vítkovicích.

Mužský pěvecký sbor Vítkovice trvá už 104 let a v úterý 23. listopadu vystoupil s programem svého výročního koncertu v chátrajícím secesním Českém domě. Publiku se představil dokonce se třemi sbormistry. Milan Chromík s mužským chórem ukázkově »vystřihl« Slavnostní sbor Bedřicha Smetany. Zpěváci se v této skladbě cítili vyloženě nejlépe, jednotlivé party interpretovali s intonační jistotou. To už se ale nedá říci o nejhodnotnějším opusu Chromíkova bloku – Bogorodice djevo radujsja Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova. Snad se této nádherné skladby dočkáme v lepším provedení na jednom z dalších koncertů mužského sboru.

Svou anakreontskou hudbu oslavující pití, dívky, ale i staroušky, což je samo o sobě v dnešní době kultu mládí pozoruhodné, představil Leon Juřica z Ostravy. O vcelku zdařilé vyznění této atonální kompozice za osobní účasti tvůrce se postaral mladý, teprve osmadvacetiletý sbormistr Jiří Šimáček, absolvent Ostravské univerzity. S programem úprav lidových písní se ve »třetí třetině« představil nejzkušenější sborový dirigent Lumír Pivovarský. Zpěváci jediného mužského sboru v regionu pod  jeho vedením velmi pěkně zazpívali například úpravu polské lidové písně A v niedzele raniuszenko od Mojmíra Zedníka.

A co dodat závěrem? Snad jen popřát dalších sto let mužskému pěveckému sboru Vítkovice a především plno mladých zájemců o zpívání v takovém tělese. Doufejme, že časem vznikne i nový a zajímavý repertoár.


Jiří Macháček

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |