Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
PERSONA


Jsem teď daleko rozvážnější


foto: David Horan

S performerem a intermediálním tvůrcem Petrem Lysáčkem jsme se setkali nedaleko jeho nového bydliště v Ostravě-Vítkovicích – v dělnické putyce s nádherným názvem Schönthal. Blízko továrny, kde pár metrů od nás stále ještě projížděly vlaky s kokilami s nachystanou ocelí k tavbě, jsme řešili tři podstatné okruhy otázek dotýkajících se jeho působení v Ostravě: Institutu pro umělecká studia; galerijních aktivit a kunsthale; vlastní tvorby. Žiješ teď ve Vítkovicích, v industriální čtvrti, jakési periferii uprostřed města. Je to o tvé potřebě soustředění se na věc, která není narušována neklidností a zahlceností centra, kde jsi dříve bydlel?

Jsem schopen pracovat v jakémkoli prostředí, tedy v jakékoliv části Ostravy, ale třeba i u Bodamského jezera nebo v malé vesnici na Valašsku. Prostě byla šance přestěhovat se, tak jsem to přijal. Říkám, že bydlím v nejlevnější části nejlevnějšího města v republice. V místě mého stávajícího bydliště cítím obrovský potenciál. Tím, že jsem z Ostravy, mi vůbec nevadí, že bydlím na kraji továrny. Vždyť mým obrovským snem bylo bydlet přímo v takovém objektu. Z okna se teď dívám na pětipatrový dům, který něčemu sloužil a je úplně prázdný a říkám si: „To je fantastické, je to lepší než v New Yorku“. Myslím si, že industriál je takové srdce přístupu k jistému prostředí, tématu a atmosféře, která je něčím velmi intenzivní. Není zakrytá šlehačkou »nóbl« komunikační struktury centra Ostravy, které je koneckonců regionální. Pořád to říkám, ještě bude dlouho trvat, než se Ostrava stane normálním městem. Ale zdůrazňuji, jakékoliv prostředí je pro mne inspirativní.

Stal ses nedávno vedoucím Institutu pro umělecká studia, jaké máš v této nové pozici hlavní cíle, kam bude směřovat dřívější katedra výtvarné tvorby přeměněná před více než dvěma lety v Institut pro  umělecká studia?

Když jsem přijal místo šéfa institutu, myslel jsem především na to, že jde o všeobecnou dohodu pedagogů této školy, celého týmu. Prostě někdo to musel udělat, šlo o praktickou dohodu, proto jsem nevstoupil do funkce jako někdo, kdo odstartuje zásadní změny. Spousta věcí běží tak, jak běžely přede mnou. Jsem pojítkem mezi těmi, kteří již dříve na škole působili i působí, a hlavně mezi tím, k čemu směřovali, tedy ke vzniku fakulty. Samozřejmě určité představy jsem měl, ale ty věci byly nabíledni, ještě než jsem nastoupil. V podstatě jde o věc přechodu institutu na fakultu.

Jaké kroky mají předcházet přeměně institutu ve fakultu?

Změna přeměny katedry v institut, tak jak byla akreditovaná ministerstvem školství, jasně mluví o pokračování – tedy přeměně v ideálnější formu instituce – fakultu. To samozřejmě bude trvat určitou dobu a institut je pouze určitý »přechodník«.

Jak se tato vize přeměny institutu ve fakultu odráží v konkrétních krocích, třeba v počtu pedagogů na škole, v počtu ateliérů apod.?

Bez těchto změn by fakulta samozřejmě vzniknout nemohla. Fakulta musí mít nezastupitelné oddíly: nesmí např. chybět výuka cizího jazyka nebo katedra dějin výtvarné kultury, teorie umění. Do této doby posledně jmenovaný oddíl suploval pedagog z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Je problém získat do Ostravy na institut teoretika umění nejen s klasickým přehledem, řek- něme od pravěku do poloviny 20. století. Přesto se to nakonec podařilo, od nového semestru nastoupí Tomáš Knoflíček z Olomou-ce. Anglický jazyk bude vyučovat rodilý Australan, má za sebou praxi z různých zemí světa – v Japonsku, Americe i jinde.

A co především jednotlivé ateliéry školy?

Na nich spočívá hlavní důraz. Zatím se nejvíc lidí hlasí na malbu a grafiku. Obzvlášť na malbě byla situace už dost neúnosná. Daniel Balabán sám vyžadoval přijetí pedagoga a rozdělení ateliéru na dva. Prosazoval jsem, že pokud se ateliér malby rozdělí, tak by neměl zůstávat v jednom duchu, protože malba nabízí větší škálu, tak by jeden ateliér mohl dát důraz na konceptuálnější a abstraktnější tendence v malbě. Hledali jsme proto někoho, kdo by byl názorově na druhé straně, než je Dan Balabán, někoho, kdo má za sebou praxi a renomé a je schopen toho využít tak, aby oba ateliéry byly úplně samostatné.

Koho jste pozvali?

Podařilo se nám přemluvit Františka Kowolovského. Je už poměrně známou personou na české scéně, i když se hlavně pohyboval v Brně. V poslední době byl často v kontaktu s lidmi z ostravské scény, myslím zejména na Jiřího Surůvku. Navíc Kowolovski sám pochází z Jablunkovska a k ostravské scéně má silné vazby.

Cítíš stále, že Ostrava jako periferie je na tom stále hůře než jiné části republiky?

Po praktické stránce určitě ano, je vždy paradoxní v regionálním prostředí dávat najevo jistou úroveň, kterou škola chce udržovat Institut teď trvá třetím rokem, docela se to daří, ostravská scéna funguje, ale víc si to uvědomují mimoostravští. V Ostravě jde stále o permanentní boj o zastoupení této scény ve zdejším celku, ale zároveň si od typické regionální úrovně snažíme držet odstup. Jenže skrze tento náhled by mohla být periferií naprostá většina této naší mrňavé republiky.

Katedra je samozřejmě jednou částí tvého působení v Ostravě. Výrazně ses ale do povědomí zapsal hlavně jako spoluorganizátor či spolutvůrce mezinárodní přehlídky akčního umění Malamut v 90. letech. Kam se poděl onen silný vítr, který vycházel nejen z Malamutu, ale také z řady výstav v Ostravě? Domníváš se, že by tuto roli měla přijmout nějaká městská instituce, třeba kunsthale, která stále v Ostravě chybí a volá se po ní již řadu let? Tu energii, kterou jste vkládali v 90. letech do  organizování věcí navenek třeba společně s Jiřím Surůvkou už teď vkládáte pouze do institutu?

V předchozích odpovědích padl termín ostravská scéna, k tomu je předpoklad její institucionalizace v podobě institutu, což je jistý neoddiskutovatelný vklad oficiality, kterou městská, státní a nevím ještě jaká strana, vyžaduje. Institutem je tady cosi respektováno. Když organizuješ věci jako Malamut, galerijní výstavy, to je jakýsi nadstavec. Do těchto počinů každý vnáší nějakou svou osobní iniciativu, na kterou každá strana, orgány města pohlíží tak jako že, ať si to pořádají, ale jak to vypadá. Reakce jsou v duchu jako „co nám to sem tahají, vždyť jsou tady přeci lepší, kteří to dělají tak, jak si to přejeme my“.

Chybí tedy jakýsi mezičlánek mezi institutem a akcí typu Malamut či galerijními výstavami, a tou by mohla být právě zmíněná kunsthale?

Když se podíváš do Prahy, kolik je tam galerií, tak zjištíš, že jsou v podobné situaci. Žádáš neustále o peníze z rozpočtu města. V něm se pohybuje velká skupina lidí, kteří chtějí dělat to a to. Říkají, dejte nám peníze z rozpočtu, do toho všeho vstupují od oslovené strany slova jako „priority“, zatím ne, nemůžeme vám ještě nic dát atd. Jestli se město, ale kdo to vlastně bude, rozhodne zřídit vlastní městskou galerii, musí ji financovat a něco uvnitř zorganizovat. Ale málokdo do toho vidí, ale přitom by ke zřízení kunsthale mělo dojít. Volá se po ní už docela dlouho, dokonce i politici jak z ČSSD, tak z ODS se s jejím zřízením zaštiťovali ve svých politických prohlášeních. O politicích mi nemluv. Politik je mým služebníkem, bohužel v této zpolitizované společnosti politik obsadil úřady, takže musíme diskutovat s ním. Takže dál. Na úřadě by klidně řekli, ano, udělejte si kunsthale, ale skupina lidí, která by se o to měla starat, kterou bychom mohli nazvat jako ostravská scéna, zástupci široké názorové škály, kteří měli po 10 let možnost něco udělat pro to, aby kunsthale vznikla, se na tom nikdy nedomluvili. Tato scéna nepřišla s jasně formulovaným názorem, konstruktivním návrhem. Vždyť jde koneckonců o velké peníze. Mám pocit, že z jiných profesí, oblastí, a to nejen z kultury, třeba školství, techniky apod., se lidé dokážou jednodušeji domluvit. Myslí a jednají týmověji. Ostravská scéna je tak různorodá, jednak jde o starou regionální úroveň, generační názory těch, kteří do Ostravy vždy patřili, pak těch etablovaných, ale překračujících její hranice, názory mladších, kteří vystoupili po revoluci, ke kterým patří lidé jako já nebo Surůvka. Tito lidé se prostě nikdy nedali dohromady a na to úředník – politik určitě spoléhá, protože klidně může prohlásit, že ty peníze na kunsthale dá, ale zatím za ním nikdo nepřišel a neukázal návrh instituce s jasně daným rozpočtem, jménem ředitele, jak to bude kurátorsky atd.

Za úředníkem (konkrétně Kulturní radou města Ostravy, kulturní komisí) už někteří lidé »zašli«. Existovaly návrhy s uvedením rozpočtu, s umístěním kunsthale na Černé louce nebo v průmyslových halách na Karolině, programem atd. Jak se stavíš k těmto koncepcím jako zástupce těch, co vystoupili v 90. letech? K tomu mohu říct jen jediné a úvod k odpovědi jsem již naznačil v té minulé. Reakce radních na všechny předešlé iniciativy vedoucí k založení podobné instituce vyzněly následovně: Přijděte za námi až se všichni navzájem domluvíte. Zatím nejsme přesvědčeni, že byste byli schopni kunsthale (rozuměj jejich peníze!!) odpovědně spravovat. Co se týče koncepce, mám dojem, že není co řešit. Míst, kde by mohla stát, je dost. Vzhledem úplně stejných jsem po Evropě viděl spoustu. Organizačních modelů je taky dost, není třeba vymýšlet další. Co v Ostravě zatím není, je povědomí o potřebě instituce, ve které se bude prezentovat něco, o čem se zde pořád moc neví, že to vůbec existuje. Natož, že to může stát miliony. I když ve srovnání např. s divadlem nesrovnatelně menší. Radní chodí raději na divadelní klasiku a vidí kolem sebe plné řady. Takže to je pro ně kultura. Ne to podivné harampádí od hrstky ulítlých iňťoušů, kteří se navíc odmítají angažovat společensky v některé ze stran, malých i velkých, a mnozí z nich dokonce nerozpoznají Davis cup od Stanley cupu.

Domníváš se, že Ostravě chybí v této chvíli osobnost, která by dokázala tyto široké názorové proudy ne sjednotit, ale aspoň přivést k nějakému věcnému dialogu, a která by hlavně byla schopna organizačně zaštítit takový projekt, jako je kunsthale?

Tady je několik takových osobností, které mají poměrně jasný koncepční názor, ale navzájem jsou neslučitelné. Takže jestli se ptáš, zda je tady osobnost, která je toho schopna, to opravdu nevím. Možná by to mohl být taktik, který by nemusel být profesí odborníkem, spíš by měl být typem ředitele, plat by přitom neměl mít až tak malý. Který má ale zároveň osobní ambice a chuť zřídit něco nadregionálního ve zdejším prostředí, je schopen protichůdné názory dát dohromady a uhlídat autonomii současného výtvarného umění v místě, kde ho zrovna moc nepostrádá. Obzvláště začátek jeho práce by byl chutný. Ale určitě bych mu chtěl pomoci, pakliže by o to stál. Ale to by měli všichni, kterým jde o to samé. Tady jsme ale zpět u diskuze o schopnosti domluvit se.

Lze to chápat také jako výzvu typu »hledá se manažer, který je schopen rozjet kunsthale«?

Proč ne, využívám časopisu k tomu a prohlašuji: „Prosíme tě velmi, zjev se!“

Připadá ti pro Ostravu symptomatické, že veškeré perspektivní galerie 90. let v této chvíli vlastně nejsou?

Zanikla 761, »nudle« v Domě umění skončila svou činnost brzy odchodem Pavla Netopila, Černý pavouk taky neexistuje... Nedívám se na to až tak skepticky. 761 zanikla po 10 letech, zánik něčeho je uvolněním a nabráním nějakých nových možností, vznik dalších aktivit. 761 byla pro nás stěžejní, protože jsme mohli prezentovat názor hlavně odjinud, v tom to bylo pro nás důležité, kvůli propojování scény s okolím, když jsme někoho vystavili odjinud, mohli jsme sami pak zamířit jinam atd.

Ale výtvarné aktivity v 90. letech byly v Ostravě mnohem všestrannější a ve větším množství... Třeba galerie – to zrovna nejsou jenom výstavy. Je to permanentní boj se sháněním peněz, musíš tomu věnovat svůj čas, takže se může stát, že člověku to přeleze přes hlavu a je z toho unavený. Ti poslední, co vedli 761, se rekrutovali ze školy a provoz galerie čerpal z nabité doby 2. poloviny 90. let, kdy všechno vypadalo velmi příjemně. Nechyběl entuziasmus. Ale názory se mění a závisí taky na dopadu aktivit, jestli se mění nebo zůstává stejný. Zatímco na ministerstvu byla podpora stále větší a větší, v regionu naopak menší a menší. Tam  to viděli pozitivně, úředník odsud zas jinak. Když přišel na výstavu a viděl, že je zavřeno, že mezi výstavami jsou velké pauzy, tak si řekl, že se o svou činnost asi tolik nestarají a že jsou tady další. Jediný člověk, který to tady stále drží, je Jiří Surůvka.

I se všemi svými technicko-organizačními výkyvy, nic proti pozvaným autorům... Surůvka neměl nikdy výkyvy, je jen enormně vytížený. Hlavně importuje umělce do Ostravy nejen z jiných míst v republice, ale taky z Evropy. A mimochodem, lidi, kteří byli v 761, se rozhodli vést galerii s pomocí soukromého sektoru, protože se domnívají, že to půjde rychleji, lépe a jinak a chtějí takový projekt uvést do chodu letos na podzim.

Ale obraťme trochu list. Sám se věnuješ performanci a intermediální tvůrbě. Na čem pracuješ v této chvíli?

Vstoupil jsem do středního věku a daleko víc se ohlížím za tím, co jsem dělal. Víc přemýšlím o důvodu, proč to či ono dělat. Dřív, ještě když jsem byl ve skupině Pondělí nebo když jsem přišel zpátky do Ostravy, jsem to neřešil a vytvářel jednu věc za  druhou. Teď jsem rozvážnější. Tvořím ne pro tvoření, ale až v momentu, když vím, že vznik každé realizace má svůj důvod a opodstatnění. Ptám se sebe, o čem je, proč zrovna o tom a jakým způsobem ji budu dělat. Věci teď dělám jednodušeji, radikálněji, až na hraně banality, stupidního neobsahu, to mě baví, jak může věc vzniknout jakoby lusknutím prstu, bez velké přípravy mate- riálu, získávání peněz, financování. Je to, jako když se ti točí v hlavě kolečka, která mají zoubky. Najednou to přijde a v tom okamžiku přesně víš, že to zapadlo. V té chvíli se do té věci pustím. Člověk už má zkušenosti a je schopen tento moment lehce rozpoznat.

V dole Michal jsi vystavoval zrovna menší realizaci, o co šlo?

Říkám tomu blbosti, jmenuje se „Ještě větší banal“. Jde o recyklaci, znovupoužití něčeho, kdo nebo co předpřipravil někdo jiný – třeba ulice, smetiště, obchod nebo nějaká osoba. Jde o obrovský banán, takovou nevydařenou realizaci jedné mé studentky ve škole. Zadal jsem vytvoření sochy ze slova. Když jsem se studentky zeptal, kde je to slovo, tak mi řekla, že tam prostě není. Ale banán už tam nechala, ležel u mne v ateliéru. Se Surůvkou jsme u toho stáli, a tak mě napadlo, aby tam Jiří napsal slovo banal. Studentku jsem zavolal zpět, ať s takovou tou provokativní sociologickou ironií tematiky mužského a ženského principu dodělá bradavky na  obou koncích. Autorství v této práci je pro mne nepodstatné. Hlavně šlo o to tímto aktem tuto nalezenou, readymadeovou věc zhodnotit. Myslím, že vše kolem nás je opravdu použitelné, ale nepouštím se do složité obsahové konstrukce. Co mě nejvíc baví, je zpochybění hry, že umělec vytváří umělecké artefakty jako produkt určité kategorie činností oddělených profesně od jiných. Prostě nejde o to říct: „Á, umělci dělají něco, co dělají jenom umělci“ nebo „aha, to je umění.“ Toto je zrovna pro mě všechno špatně a nechci a nemůžu takhle dělat. Vyznívá to jako umění pro umění, což není zrovna nejlepší formulace, ale spousta lidí to tak dělá, opakuje se a jejich věci vznikají jakoby mechanicky, automa- ticky a hromadně. Takovou potřebu nemám a dávám si rozestup od jednotlivých věcí. Navíc spoustu energie teď musím ode-vzdat škole. Post na ní mě opravdu časově limituje.

Vzpomenuli jsme výstavu v dole Michal v Ostravě-Michálkovicích, máš ještě nějaké jiné realizace z poslední doby?

Byl jsem na sympoziu v Piotrkově Tribunal-skim u Lodže v Polsku. Když jsou prázdniny, tak se snažím někam vyrazit a tvořit něco, co reaguje na prostor v dané lokalitě. Šlo o sympozium, kde měly vzniknout realizace trvalého charakteru z kamene, dřeva nebo kovu, což si kladl organizátor v podmínkách a což jsem možná nějak přehlédl. Přistoupil jsem k tomu jinak, dovezl jsem si tam s sebou vlastní barevný materiál, z čehož byl ze začátku pořadatel dost nervózní. Udělal jsem naprosto jednoduchou věc, která komunikuje interaktivně se svým okolím, líbí se to třeba i dětem, a je to hezky barevné. Bylo jasné, že to tam dlouho nevydrží. Pro svou, leč krátkou oblíbenost tohoto díla mi bylo odpuštěno. Pozvali mě už i na příští rok, přestože to byla nejen obsahově trochu provokace. Přijali můj »neseriozní« přístup ke své práci. Pro mne to znamená, že nemusím ustupovat, že takováto poloha má smysl nejen pro mne samotného.

Tvé realizace se dotýkají hranice banality. Je v tom cosi obecnějšího, třeba že v současnosti často banálnost vniká do života a ovlivňuje naše bytí v daleko větší míře, než se domníváme a než jsme si sami schopni přiznat?

Slovo banalita je přemosťující nálepkou nad určitou úderností realizace. Použiješ jen tu základní, povinnou kostru, na kterou umělec dodává skrze svůj vlastní formální rukopis její obal. Nehledám svůj vlastní rukopis, a proto každá moje věc vypadá, jako by ji dělal někdo jiný. Často mi to vytýkají, ale mě to naopak hodně baví. Když udělám jednu věc, tak ona sama se formálně nějak projeví, a tím pádem je pro mne ukončená, protože ona je silnější než já. Sebe neupřednostňuji. Věc určuje, jak sama vypadá, než to že bych ji dával v exaktní lince svou rozpoznatelnou podobu. To, co je rozhodující v mé tvorbě po formální stránce, je použitý materiál, barevnost, jestli je to video nebo fotka. Materiál se jakoby určí sám. Což samo o sobě není banalita. Ta je v druhém plánu, obsahovém. A to ještě spíš vystupuje jako kritik banality. Tedy sebe sama. Kritik něčeho společensky nepřijatelného. Nejsem abstraktní umělec. Sociologická kritika spolu s ironií hlouposti až blbosti je pro mne hra na ostré hraně. Forma je jen nálepka. Poslední věc, kterou jsem udělal, se jmenuje „spravedlnost“. Je opravdu z dost nechutně kombinovaného materiálu. Ale může být spravedlnost banální téma? Vniká-li nám banalita do života, musíš mluvit pouze o konkrétních lidech nebo obvyklých společenských mechanizmech. Dá se ale o ní mluvit i dobře mířenou »banální« výtvarnou řečí.

Jak se odráží ve tvém vnímání tvorba jiných výtvarných umělců?

Čím dál tím víc vnímám informaci z věci než formální projev, víc a víc akceptuji digitální technologie. Na druhé straně se ale snažím vnímat ortodoxní tvorbu umělců jako Petr Pastrňák, který se jasně koncentruje na svůj vlastní projev. Ale nechávám si otevřené hledí napříč generacemi, líbí se mi, co dělají naši mladí studenti z intermediálního ateliéru Stark s Adamcem nebo Kamera Skura. Z generačních vrstevníků mám permanentní slabost pro Vladimíra Skrepla a Václava Stratila. Koukám však i na to, co dělají klasici – standardní a neměnný Stanislav Kolíbal nebo Adriena Šimotová. V jejich případě jde především o osobnostní přístup, o vnoření se do toho, jak dělají umění, než o to, co dělají. K tomuhle nasazení se ale asi nikdy nedopracuji. Jsem otevřený jakýmkoli názorům, výtvarné umění se mi líbí – jsem spíš jeho obdivovatelem než kritikem.

Jak se ti daří prodávat tvá díla?

Abych se mohl věnovat umění, musel jsem  jednu dobu dělat ještě další tři jiná zaměstnání, takže možnost, jak zhodnotit finančně svoji práci, na to jsem už dávno zapomněl a takovou možnost, že by za mnou někdo přišel a řekl mi, to se mi líbí, kolik za to chceš, to opravdu chci, jsem opravdu vyrušil z života, protože si na ni nepamatuji, protože navíc moje věci třeba zanikají po výstavě a nejsou prakticky použitelné a nikoho nenapadá, že by je zařadil do sbírky, ale teď v poslední době se to přece jen stalo a Milan Knížák zakoupil do sbírky Národní galerie mou realizaci, kterou jsem měl hotovou asi za 40 minut, ale na kterou jsem se konec konců připravoval svůj celý život, čímž jeho rozhodnost obdivuji a vlastně ho mám rád.

Děkuji za rozhovor.


foto: Jiří Surůvka

Ptal se Jiří Macháček   

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |