Ročník 3 / Číslo 3 / vyšlo 8. prosince 2004
S PAMĚTÍ V ZÁDECH

Vskutku nenápadní svědkové

(Moravská Ostrava částečně barokní)


V tomto čísle Protimluvu předkládám laskavé pozornosti čtenáře nemnoho solitérních úkazů našeho vezdejšího putování, které věčný spěch a pachtění odsunuje na periferii vnímání. Smyslem pří-spěvku je nejen obrátit pozornost chodce na několik sporých reliktů dějin města, nýbrž pomoci těmto němým svědkům byvších časů snad přežít i v čase budoucím. Nelze jinak než se k nim vydat pomyslnou procházkou a chvíli postát…

Můžeme začít na místě zajisté neutěšeném, na ulici Žofinské za budovou LIBREXu (kdysi Brouka a Babky), někde poblíž dřevěné přízemní stavby, o jaké nebyla v tomto kraji nikdy nouze. Jen několik metrů od budovy Opery leží tento svědek hektického prorůstání průmyslu do samého centra města. Můžeme tušit, že tato stavba byla »domovem« generací zaměstnanců Žofinské huti, která se ještě na začátku sedmdesátých let minulého století rozkládala v této lokalitě. Divadlo vedle vysokých pecí, to byla zřejmě světová rarita. Pokud pohlédneme na protější stranu ulice, zaujme nás historická dlažba chodníku v délce asi deseti metrů (foto č. 1). Je zhotovena ze značně nestejně velkých pískovcových desek, některé jsou »vyšlapány« až na ztvrdlou hlínu. Netroufám si určit jejich stáří, ale v úctě domýšlím, kolik osudů po nich kráčelo denně do »werku« a kolik příběhů v této ulici plné hospod a podobných doupat dlažba zažila. Není po ní, pravda, chůze pohodlná, nicméně představa, že při prvním možném kopnutí do země skončí vyvezena nenávratně na skládce, je smutná. Je nesporně svědkem své doby a zaslouží si pozornost. Hned vedle na rohu zůstala zachována asi čedičová dlažba vjezdu do bývalých pomocných provozů huti. Ostatně pod asfaltovým překryvem dřímají nejen v tomto místě nepochybně typické »kočičí hlavy«. Byla jimi dlážděna celá dnešní ulice 28. října až k Sýkorovu mostu. Ostatně mne napadá, zda jejím odkrytím a rekonstrukcí by nebylo možno vrátit této trase přeci jenom lidštější tvář, než jakou jí podává nekonečný litý asfalt. Možná se pod ním nacházejí i koleje úzkorozchodné Bohumínské dráhy.


foto č. 1 foto č. 2


Postupme dále. Za komplexem asijských provozoven, vedle Černé louky, nedůstojně přežívá obrovský platan. Z přiměřeného odstupu vyniká jeho neobyčejně rozlehlá a bohatá koruna. Osud mu nepřeje. Je prakticky až ke kmeni zalit asfaltem jakési plochy, nedbale opřená cedule s nápisem Památný strom ve skutečnosti přímo slouží jako dopravní značka s vyznačením parkoviště, chudák strom zakrývá vchod do jakési zastavárny či půjčovny něčeho. Ač v samém centru, vedle stromu se před rokem objevil na ochranu parkujících aut opravdu velkoměstský plot z drátěného pletiva, který našemu platanu dělá »důstojného« společníka. Že mohou rozložité větve velikána »ohrožovat« několik přežilých barabizen je jen otázkou nápadu, interpretace a příslušného úředního postupu. Nebo také svépomoci. Příkladů tzv. starých, nemocných a stínících stromů máme sdostatek. Tento obr si zaslouží každopádně úctu. Vždyť by kolem něj mohlo vzniknout přímo kultivované náměstíčko. Takto jej snad ani nikdo nevnímá. Alespoň jeho dva blízcí bratři opodál na Černé louce měli štěstí...


foto č. 3


Projdeme-li ulicí Pivovarskou s torzem zástavby a prodereme-li se parkovištěm okolo Ostravsko-opavského biskupství, začíná dobrodružství. Tak především, profesor František Dvořák měl před časem na ČT 2 nedělní večerní pořad procházek po Karlově mostě (právě vychází knižně), ve kterém se věnoval podrobně historii mostu a jednotlivým sousoším. Pokud líčil osudy Brokoffovy sochy sv. Jana Nepomuckého, zastavil se blíže u barokní legendy a popisoval okolnosti světcovy beatifikace a kanonizace, přičemž poukazoval na tu skutečnost, že Jan byl zobrazován s typickými atributy světce ještě dříve, než proběhl příslušný proces. Mezi řečí se zmínil, že snad takto starou sochu mají »někde v Ostravě. Proběhlo mnou krátké spojení. Je to snad ten Jan solitérně stojící za kostelem sv. Václava? Nebo je to ten, který stál poblíž vody pod hradem a který by již dnes nebyl, pokud by se jej neujalo Ostravské muzeum v hodině dvanácté. Není to pro nás až tak důležité. Za pozornost nesporně stojí to, že náš Jan stojící za kostelem vedle Studia Telepace nese vročení 1717 a má všechny tak typické atributy světce, jak je ve střední Evropě nalézáme. Barokní legenda tedy předběhla formální procesní stránku věci. Jan Nepomucký byl blahořečen 31. 5. 1721 a 19. 3. 1729 byl papežem Benediktem XIII. prohlášen za svatého. Náš ostravský Jan si však, korunován hvězdami, stál tak již o několik let dříve. Pravda, stav statue je nyní žalostný, Jan je povážlivě nachýlen kupředu, vtipálek by řekl »má to nahnuté«. Máme tedy v Ostravě na ulici jednou baroko a nikdo o něm neví. Když Jan spadne, nikomu chybět nebude, vždyť tady vlastně ani nebyl!


foto č. 4 foto č. 4


Obejdeme-li sochu jen málo kroky, okolo zbytku zídky, která podle mého náležela do jakési fortifikace, popatříme na bizarní prostor o velikosti asi 10x10 metrů. Odrbaná cedule vstup přísně zakazuje z důvodu soukromého vlastnictví, které kromě prázdna nabízí pohled na smetiště uprostřed města. Zídka přiléhá k naprosto neurčitelnému typu budovy, která je přibližně do půli vystavěna ze zdiva smíšeného, tedy převážně z kamení, výše pak z cihel. Styk budovy a zídky posky-tuje nahlédnout do skutečného středověku, o jaký stavebně-funkční prvek se jedná, lze jen domýšlet. Tipuji to na bránu (foto č. 3). Každopádně se jedná o kout, který by měl být zachován, včetně konzervace a ukončení zídky. Je to opravdu jeden z žalostného minima dochovaných stavebních prvků, které v podmínkách tohoto města představují přímo památku. Tuším, že při prvním zásahu do využití prostoru tento detail zmizí, aniž si jej kdo z kolemjdoucích všiml. Vůbec – tato budova samotná je tajemstvím. Zřejmě je vystavěna na hradbách. Neúměrná hmota bez oken, nedávající nijak najevo způsob využití. Z jakéhosi bočního obchvatu lze tušit, že v něm kdosi přebývá. Solitér s velkoplošnou reklamou, pečlivě obnovovanou, mlčí.

Slíbil jsem redakci překvapení, zde je. Minul jsem před časem prvý roh zmíněné tajemné stavby. Zříme blíže její neutěšený stavební stav. Neomítnuté cihelné zdivo (foto č. 3), armovaný překlad ze zvětralého betonu, odfláknuté dveře, zbytky dřevěného pažení, jakýsi vývod z kamen či co apod. Jak tak těkám pohledem na ten zmatek, nemohu náhle věřit svým očím – další baroko. Z tohoto neutěšeného zmatku a zmaru jako v zakrývačce vystupuje kamenné ostění a na nadpražním překladu vročení A.D. 1775 (foto č. 4). No to snad né! A na nadpraží malá supraporta. Dva proti sobě natočené vějíře? To už je námět přímo detektivní. Nechávám laskavému čtenáři, zřejmě však odborné veřejnosti, tento příběh rozplést. Moje role zde končí, chtěl jsem jen obrátit pozornost. Na závěr jen zajímavost. Radan Květ v knize Duše krajiny (Academia 2003) zmiňuje starou kupeckou cestu, která procházela ulicí Dlouhou, náměstím a dále dnešní ulicí Kostelní k brodu, který v jejím prodloužení měl umožnit pokračování na Slezskou Ostravu. K tomu místu musíme ovšem absolvovat průchod odporným místem, vzniklým prolomením zástavby, které se po novu honosně nazývá ulicí Biskupskou. Samé vnitřnosti zástavby tak jsou vystavovány na odiv a utilitárně využity samozřejmě jako parkoviště. Chudák bývalá obchodní stezka a ulice Kostelní tak dostala co proto, je rozřezána na dvě naprosto nesouvisející části. Pojďme však dále. Jakkoliv je v důsledku opakovaných úprav a regulací koryto řeky daleko původního stavu, snažil jsem se brod alespoň v tušených náznacích nalézt. Chtěl jsem vidět neviditelné a věřit neviděnému. Však toto léto s extrémně nízkým stavem vody v Ostravici přineslo překvapení! Nikdy neviděno, v místě tvrzeného brodu vystupuje z vody ploché skalisko (foto č. 5), chtělo by se říci, že lze přejít na druhý břeh suchou nohou. Vpravdě uprostřed řeky se na kamenné terase sluní rodinka s dětmi. Asi má ten Radan Květ pravdu. Ostatně posezení u vody pod Sýkorovým mostem přes den, uprostřed města, kdy jeho spěch probíhá někde nad hlavami, je opravdu příjemným zážitkem. Ještě tak nějaký ten jez a parníček, to by bylo. Loni na podzim se za pozdního večera na slezskou stranu řeky nesl táhlý, teskný a nekončící zvuk trubky, mající původ kdesi pod mostem. Inu život.

V srpnu 2004


foto č. 5


Petr Vrchlabský        

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |