Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
S PAMĚTÍ V ZÁDECH

PŘÍŠERNĚ KRÁSNÉ MĚSTO

(OSTRAVA OČIMA FRANTIŠKA SOKOLA TŮMY)


FRANTIŠEK SOKOL TŮMA

Iniciace

Román Na kresách začíná příjezdem hrdiny, učitele Divokého, na místo jeho budoucího kantorského působení. Líčí se v něm cesta vlakem z Valašského Meziříčí do Frýdku, výhledy do krajiny, němčina cestujících střídaná s moravštinou, rozmluva s dívkami, vzdálenými příbuznými Františka Palackého, které mu představují beskydské hory a obce a hovoří nářečím, jež je rodáku z „Království“ mnohdy nesrozumitelné. Ačkoliv nemáme důvod pochybovat o blízkosti pocitů autora a jeho literárního alter ega, Tůmovo první setkání s krajem, v němž strávil celý zbytek života, vypadalo poněkud jinak. Syn benešovského obuvnického mistra narozený 2. května 1855 strávil po svém vyučení nejprve deset let u kočovné herecké společnosti, načež se živil jako profesionální deklamátor. V listopadu 1893 dostane tehdy osmatřicetiletý Tůma během hostování ve Valašském Meziříčí nabídku vést připravovaný regionální list, koncipovaný jako prostředek boje proti bídě, zaostalosti a politické nezralosti Valašska. Už počátkem prosince navštíví Ostravu, je svědkem příprav k prozatímnímu otevření Národního domu, pořádá jeden deklamační večer v Salmovci na dnešní Slezské Ostravě a další v Opavě.

Přestože Tůma ani z této své cesty nezaznamenal žádné dojmy, právě ony ho mohly inspirovat k další z klíčových scén románu. Při nočním návratu z hrabyňské pouti, kde se Divoký mimo jiné setkává s legendárním farářem Böhmem, putuje procesí pěšky ze svinovského na vítkovické nádraží přes Novou Ves, Hulváky a Mariánské Hory. Okamžik, kdy učitel ve vlahé, krásné noci, vábné jako náruč milující ženy, s nebem plným hvězd poprvé zahlédne oheň vítkovického verku, je zde vylíčen jako příšerné divadlo: "Obrovská záře zaplála na obzoru nad Ostravou a v ní trčely jako zbytky ohromné stavby, černé, ohořelé sloupy do výše, jako pozůstatky dávných, bájených dob. Celý obzor tonul v záplavě ohně."1 To, co v Divokém, statném muži plném síly, vyvolává zděšení, přijímá jeho dívčí doprovod klidně, takřka bez povšimnutí. Kantorova reakce, když je mu výjev považovaný v prvním okamžiku za požár objasněn, se podobá iniciačnímu okouzlení: „To tedy není požár? – Ale to je překrásný zjev. Překrásný.“ Estetické prožívání projevů průmyslového organismu nemizí, ani když je hrdinovi přiblížen sociální rozměr spatřeného. Ukazuje se, že to, co se před ním zjevuje ve své bizarní, fantastické, nadpřirozené podobě, má pro místní obyvatele zcela konkrétní, materiální význam (oheň, kouř, pára, zápach). Sahají-li sami k obrazným vyjádřením, potom nikoliv k metaforickým, ale metonymickým, vystihujícím spíše skutečný obsah a dosah viděného, průmyslový provoz je přirovnáván k peklu, v němž jsou nuceni pracovat a žít lidé. Posun v kantorově hodnocení („Hrozné, příšerně krásné -“) věrně odráží zvláštní charakter Ostravy.

Místopisně přesně zachycený pohyb procesí autorovi umožňuje představovat hrdinovi i čtenáři hlavní ostravská panoramata jedno po druhém - přívozské nádraží a uhelné závody Marie Anne, židovský a křesťanský hřbitov naproti Šalamounově jámě, koksovnu Karolina, jámu Hlubina, Františkovo Údolí. Na několika stranách se Tůmovi podařilo soustředit řadu typických znaků charakterizujících nejen vnější podobu města, ale i mechanismus jeho života, nebo chceme-li – jeho duši. Procesí poutníků nesoucích kříž, jež vzbuzuje u pozdních chodců, ostravských dělníků, údiv, jakoby přicházelo z jiného světa. Nepochopitelná blízkost průmyslových komplexů s jejich plameny, kouřem a parou, supěním, syčením, řevem a jekem, ostrými hvizdy malých lokomotiv, jekotným hřměním rázem zchlazené oceli a hromovými ranami 20 000 kg těžkého kladiva dopadajícího na studenou ocel na dohled pohádkově ztichlého Františkova Údolí magicky prosvětleného nespočetnými světly táhnoucími se až k domům a kostelu na Polské Ostravě, blízkost připomínající peklo a nebe v jedné směsi. Obdivuhodná dovednost, s jakou byl sestrojen, je ovládán a funguje onen labyrint strojů, je zpochybněna otrockostí lidské práce v něm. Příkré majetkové a vzdělanostní rozdíly a z nich plynoucí živelnost národnostních, sociálních a politických konfliktů. Kontrast jako klíč k pochopení města a kraje i jeho obyvatel, jejichž povahu určuje zvláštní směs klidu a divokosti.

Jak mocně na Tůmu zapůsobilo jeho setkání s ostravskou realitou, svědčí nejen příslušné motivy uplatněné v literární tvorbě, ale i to, že odvolal zamýšlenou cestu do Ameriky, ani se nestal redaktorem Národních listů, jak měl přislíbeno, a natrvalo se usadil v kraji. Protože si byl vědom, že k práci krajanského novináře jenom okouzlení nestačí, že na ni není dostatečně připraven ani svým vzděláním, ani znalostí místních poměrů, napravoval první nedostatek usilovným sebevzděláváním, druhý putováním po Valašsku. Od ledna 1894 začíná vycházet časopis Radhošť. Publikační možnosti a všeobecná zaostalost kraje v něm vedle novinářských a agitačních probouzí rovněž ambice literární. Na obzoru se vedle kreseb čerpaných z hereckého prostředí a námětů z Valašska brzy vynořuje i pro nás důležitější inspirace, poprvé využitá v črtě z dělnického života nazvané U továrny. Té ovšem předcházel další obrat v autorově životě. Tak jako hospodářsky zanedbané Valašsko zásobovalo Ostravsko dělnickými rekruty a česká technická i humanitní inteligence přicházela z „Království“, spojuje Tůma oba proudy v jedné osobě, neboť je po krátké, ani ne roční valašské epizodě nucen kvůli finančním potížím přesunout redakci tam, kde očekává větší kupní sílu, jí odpovídající zájem i širší společenský dopad novin. I tato na vlastní kůži pocítěná dostředivá síla prudce se rozvíjejícího průmyslového centra najde v Tůmově díle své zobrazení.

Dynamika dravého ekonomického vývoje Ostravska vystupňovaná v poslední dekádě 19. století byla vykoupena drastickými dopady v různých sociálních oblastech a vyvolávala odpovídající odezvu v podobě dělnických manifestací a stávek. Tůmovo postavení v tomto zápase bylo do značné míry jedinečné. Svými listy se totiž pokoušel vyjadřovat nezávisle, bez toho, aniž by hledal oporu v některé z politických stran. Tůmův monografista Vojtěch Martínek2 uvádí, že směřování jeho žurnalistické činnosti nejvíce odpovídalo moravské pokrokové straně lidové, zavazovat a svazovat jejím politickým programem se ovšem Tůma nedal. Byl radikálně protikapitalistický, nepatřil k socialistům, v jeho postojích se vedle sociálního a národního uplatňoval také rozměr liberální. Potřeba práce na sociálním a národním uvědomování obyvatel, jejich vzdělávání a aktivizace, poskytnutí širšího společenského rozhledu včetně kulturního příznačně narážely nejen na zaostalost značné části dělnických rodin, na absenci jakýchkoliv kořenů a tradic, ale i na konzervatizmus těch, kteří z tohoto stavu těžili. Role nezávislého intelektuála tudíž vedle nekonečné energie vyžadovala i notnou dávku donkichotství. Tůma oba tyto předpoklady splňoval, jak je patrné nejen z jeho novinářské a literární činnosti, ale i z toho, že se stal jedním z iniciátorů vzniku ochotnického spolku, založil vlastní nakladatelství, že přednášel a držel proslovy, kdykoliv to jen bylo potřeba. Jeho práce byla o to těžší, že jen málokdy docházela příznivé odezvy, neřkuli vděku. Před vysněnou návštěvou Ameriky v roce 1904 se s Tůmou upřímně loučili snad jen členové jeho ochotnického spolku. Autor sám bilancoval své dosavadní působení v kraji skepticky: "Kdybych se nevrátil, nu – co mám zde k ztracení? Tak málo přátel a tolik nepřátel. Mohu říci otevřeně, že za dobu své činnosti veřejně musel jsem se probít – v pravém slova smyslu prorvati všude a vším, i nepřízní i závistí i slabostí a neporozuměním. Ó já se rval a pracoval; to mi bylo dáno do vínku. Pracovati pro své dobro snad blaží, ale pracovati pro druhé, pro ty více trpící a strádající, povznáší."3 Obecný jev pozdního doceňování výjimečných osobností zde nabývá specifické podoby, souvisí s překotným hospodářským vývojem města, jež nebylo provázeno stejně rychlým růstem kulturního a sociálního vědomí, takže se Ostrava rodila jako průmyslové velkoměsto bez paměti.

FRANTIŠEK SOKOL TŮMA - obálka knihy

„Magický“ realismus

Jak už bylo řečeno, mezi Tůmovým novinářstvím a beletrií existovalo úzké sepjetí, jeho žurnalistická praxe mu poskytovala natolik bohatou inspiraci, že předčila ostatní možné vlivy. Autor například prohlašoval, když byly jeho průmyslové prózy dávány do souvislosti s Germinalem Emila Zoly, že místo francouzského vlivu je třeba vidět pronikavou znalost zdejšího kraje. Zajímavý je také další rozměr tohoto vztahu. Zprvu literatura fungovala hlavně jako prostředek autorova sociálního a národního zápasu. Postupem času se ale Tůma cítil být stále více spisovatelem, což je patrné na klesající pozornosti vůči neliterární části novin, na jejíž úkor rostl podíl autorovy prozaické tvorby, od fejetonů a črt až po rozměrné prózy tištěné na pokračování. Znamení zrodu z lůna publicistiky ponesou Tůmovy prózy trvale.

Sugestivní portrét průmyslové Ostravy je podán především v Povídkách z pekla, napsaných už na sklonku století, ale vydaných knižně teprve v roce 1907, a v trilogii Černé království sestávající ze tří románů o celkem jedenácti dílech a 2600 stranách. Povídky z pekla jsou zjevně ideovou přípravou k rozsáhlejším celkům, jedna z nich dokonce nese podtitul Studie k románu. Přitom v nich zůstává mnoho z novinářského přístupu k realitě. Martínek jejich povahu přesně vystihl, když napsal, že prózy nemají charakter chladných, realisticky pojatých obrazů, neboť jsou především plamenným výkřikem, žalobou, manifestem a jako takové jsou nezbytně tendenční a propagační. Nechtěly být uměleckým dílem, chtěly burcovat, jsou vyznáním sociální víry Sokola Tůmy.4 Samotnou trilogii Tůma koncipoval tak, aby románem V záři miliónů5 vysvětlil příčiny a počátky svízelné národnostní a sociální situace na Ostravsku, v knize Na šachtě z roku 1904 zobrazil status quo zdejších poměrů a konečně v Panu závodním vydaném 1909 zachytil neúspěšný pokus o jeho změnu, hornickou stávku. Ještě než pokročíme dále, zastavme se na okamžik u Tůmovy tvůrčí metody, která s naším tématem úzce souvisí. Autor se totiž nejprve obeznamuje s látkou svého budoucího románu. Mnohokrát sestupuje do šachet, proniká do techniky těžby, poznává strojový park. Nejvíce ho ale zajímá vlastní práce havířů, život jejich rodin i havířské kolonie, atmosféra schůzí, socialistické ideje vůdců. "Nic fantazie zde nepracovala, – ale život našeho kraje řval mi do péra," píše Tůma v doslovu k Panu závodnímu. Důležitý zdroj inspirace pro něj znamenají stávky z roku 1891 a 1900. "Skicuji povahu skutečné stávky, boj malých lidí, opuštěných, osamocených, na sebe odkázaných, s nimiž jsem tento boj prožil, s nimiž jsem mnohou skutečnost zde obsaženou poznal a jichž mi bylo tak nevýslovně líto, když jsem viděl, jak se marně a zbytečně obětovali. Jen kostru románu jsem k této hrozné, namnoze životní pravdě přibásnil."6 Dokonce, aby nijak neubral na realistické věrnosti obrazu, lemuje stránky svými poznámkami, dobrozdáními o pravdivosti té které události, technickými, terminologickými a jazykovými vysvětlivkami, vypravěč/autor vstupuje do příběhu úvahami a přednáškami, v nichž neskrývá ani své sympatie, ani antipatie. Pohlcen realitou průmyslového velkoměsta, stržen všudepřítomným materiálem, nevnímá Tůma rozdíl mezi pravdivostí novinářskou a uměleckou. To, co dokáže ekonomicky myslící poštovní úředník Bezruč vyjádřit na ploše několika veršů, k tomu žurnalista zvyklý na vyplňování novinového prostoru spotřebuje několik desítek stran.

Genius loci

Jelikož chceme sledovat, jak Tůma zobrazuje průmyslové velkoměsto, zůstanou u jednotlivých próz stranou našeho zájmu zápletky i jejich řešení. Všimněme si nejprve, jakou podobu má Ostrava v rané povídce Provizionista z roku 1899. Nejprve je představena jako místo nepřátelské životu: "Jihozápadní vítr snášel obrovské chumáče hustého sazemi prostoupeného kouře „werku“ vítkovického do ulic ostravských, jimiž se líně válel, objímal chodce, kteří frkali, chrkali, kašlali a plivali, aby se ubránili zadušení."7 Proměna sněhové vločky v černou směs, jež sedá do ulice, na chodce i do plic, představuje pozbytí nevinnosti jako vlastnosti, která do těchto míst nepatří - voda v ní ukrytá přestává být životodárnou látkou a stává se smrtonosnou (stejně jako zde není kouř signálem tepla a domova, ale nelidské práce odměňované bídnou mzdou a chladným přístřeším). Druhým určujícím znakem Ostravy je její dynamika: "Vozy, pouliční dráha, horníci, dělníci, policajti, služky, úředníci, kočáry, křik, lání, vše proplétá se pestrou směsicí, kterou tvoří zdejší život."8 Tím, co spojuje oba předešlé znaky, co teprve dává vší té špíně a chvatu „smysl“, je bezohledné kořistnictví: "A ten život se vybíjí rychle. Stravou jeho je veliký životní chvat a nutí ho ku spěchu kapitál, sedící ve zlatém voze a jedoucí tímto městem. Že se válí pod koly jeho nešťastníci? Že za sebou nechává mrtvoly? Co na tom, kdo se po tom táže."9 Město jako továrna obřích rozměrů, jež z člověka vyrábí otroka ke své obsluze, je pouze jednou z podob, s níž se v Tůmových prózách setkáváme.

V románu V záři milionů přijíždí na počátku 70. let předminulého století hrdina z Haliče do Ostravy, je stejně jako druzí cizinci překvapen její špínou, jeho další pohled je ale už poznamenán ztrátou objektivity. Chaim Bauchbrenner totiž pozoruje město očima židovského obchodníka, sleduje, jaké obchody v ulicích scházejí, jak si vedou místní židé, všímá si jejich obchodní strategie. Ostrava, jak ji vidí Chaim, je kypícím a vřícím ohniskem, kde se utrácejí statisíce, Babylonem zmatku, v němž můžeš snadno zmizet, bude-li to třeba, především je však městem příležitostí, dosud nevyčerpaných možností: "Ostrava se teprve probouzela, čekajíc svého Mesiáše, jenž by ji obrodil, novým životem oděl a na stupeň veleměsta a veleprůmyslu postavil."10 Pohled obchodníka je přitom jiný než pohled vypravěče – ironického a patetického řečníka, žalobce a obhájce v jednom, prezentujícího autorovy názory. Zatímco ten druhý má povahu nadhledu, vyznačuje se viděním celku, vědomím souvislostí a zálibou v alegoriích, první vychází z pro Chaima nezbytné potřeby psychologie, což se projevuje zvýšeným zájmem o lidi na obou protilehlých stranách prodejního pultu. Když například prochází tržnicí, sleduje nejen, co se prodává, ale i kdo prodává, odkud pochází, jak probíhá smlouvání a jakou povahu přitom mají konflikty. Z tohoto hlediska příznačný je Chaimův dopis domů, obsahem i stylem charakterizující svého pisatele, píšícího ovšem podle zřetelného Tůmova „diktátu“: "Estherleben! Jsem v Ostravě. Je to město, jaké nenajdeš na celém světě. Je v zárodku svého vývinu. Je zde obchod úplně jiný než v Krakově. Uhlí je tu na povrchu. Plameny šlehají přímo ze země. Daly by se zde dělati obchody, ale musím míti peníze. Včera jsem chaproval (naháněl zákazníky, M. T.) za dva zlaté třicet krejcarů. Je tady též Sali, víš, Sali Schmierglanz – bůh ho zatrať, z Drohobyče, jenž byl u firmy „Wimperl et Olešinski“. Bydlím prozatím u něho, ale dlouho u něho nezůstanu. Je to „miglanc“ (taškář, M. T.) horší dnes než jindy. Zítra začnu „Geschäft“ na vlastní pěst. Nevím ještě, co začnu, ale chaprovat už nebudu. Bůh mě zatrať, budu-li ještě jednou chaprovat. Zde je docela jiný život, zde se hýří, pije a žije; zde se zahazují statisíce; jmění tu leží na ulicích, jen umět je sbírat. Akumové (gójové, M.T.) jsou k tomu hloupí – moc hloupí. – Jahve je oslepiž, a nemají k tomu schopností. Ale já to dovedu, dovedu, Estherleben. Ale stýská se mi, moc se mi stýská po tobě, moc po tobě a po dětech – ale moc po tobě. Šetři, já také šetřím. Ty peníze, které jsi mi dala na cestu, mám ještě všecky. Kromě výdaje na dráhu neutratil jsem ani krejcaru. Sali mne živí. Až si pomohu, až se zavedu, přijdeš za mnou. Adresu ti udám později. Líbám tě, ty růže hor libanonských, ty krásná moje ženo Esther." Chaim11

FRANTIŠEK SOKOL TŮMA - obálka knihy

Stejně jako je omezen výhled židovského obchodníka, vnímají také hrdinové zbytku trilogie okolní svět prizmatem svého zaměstnání či svého údělu. Je-li ovšem román V záři milionů příběhem Chaima Bauchbrenera a román Na šachtě zase motivován soukromým, rodinným dramatem, v Panu závodním jsou individuální osudy součástí střetu dvou společenských tříd. Horník Strouhal se na začátku románu probouzí do jarního dne s myšlenkou na nespravedlnost, která se vůči jeho stavu děje ze strany těch, kteří vládnou „černému království“, ale i ze strany přírody, která se mstí za své okrádání na těch nejbídnějších. Do jeho nevzrušeného, všemu dávno uvyklého pohledu do ulice hornické kolonie jako by autor soustředil veškeré vnější znaky průmyslové oblasti - kraj tonoucí v moři smrduté páry a ječivých hvizdů závodních lokomotiv, černé mraky hustého kouře jako hradby zakrývající pohled do nitra tohoto obrovského mraveniště lidské práce, potu, prokletí. Následuje cesta k dolu Frühling, hovor se soudruhy, sfárání. Dění v kancelářích závodu. Další pohled z okna, tentokrát paní závodní pozoruje ženy a děti pracující u „prádla“, kde se čistí, pere a samočinně roztříďuje uhlí. Strouhalův návrat do kolonie. Pro dosažení celistvého obrazu využívá autor těchto střihů a proměn kulis, jejichž téma se však nemění, bídné sociální podmínky vedou k napětí mezi horníky a jejich zaměstnavateli a směřují k rozhodujícímu střetu. Čtenář stránku po stránce sleduje zápas autora s materiálem, umělce s novinářem a agitátorem, očitého svědka s ochotnickým divadelníkem přepínajícím každé slovo i gesto. Strhující děj může být umocněn nejen dialogem, ale třeba i technickým popisem fárání ("Zvonek zazněl, klec se pozvedla, narážeče padly a pomalu sjížděla dolů. Zmizela... Šustěla a vrněla ocelovou drátěnou linou, na níž visela; chvílemi jakoby se nazvedala, jakoby se chvěla, jakoby obživla, tak sebou zatřásla a opět jakoby bez života klesala níž a níže..."12), aby byl vzápětí doslova rozbit vypravěčským komentářem, nekonečným osvětovým monologem některé z postav či neorganickou, ale o to rozsáhlejší epizodou. Naopak, doslova katalyzátorem děje jsou v románu dělnické schůze. Jejich výbušná atmosféra, gradující proslovy provázené spontánními projevy davu, směsice hesel, ideálů, výzev a hrozeb spolu s předpokládanou přítomností udavačů a permanentním nebezpečím, že zasáhne policie, dávají těmto částem románu až strhující dynamiku.

V Tůmovi jakoby se svářil umělec neobyčejné citovosti a obrazivosti s novinářem, jenž v širokém záběru vytváří pestrobarevný žurnál pro nejširší vrstvy čtenářstva, a kronikářem, shromažďujícím s nevšední důkladností dostupná fakta, jemuž ale schází schopnost rozlišovat podstatné od marginálního. Takovýto výsledek uměleckého zápasu není pouze dokladem omezených schopností spisovatele, vyzařuje z něj rovněž obtížná uchopitelnost tématu, které v sobě spojuje příběhy románových hrdinů s příběhem jejich sociálního zápasu a – vnímáme-li trilogii jako celek – jednu z kapitol zrodu průmyslového velkoměsta. Téměř by se chtělo napsat, že se jedná o prostředí na české podmínky příliš neobvyklé a drsné, jehož exotičnost k sobě strhává přesmíru autorovy i čtenářovy pozornosti. Komplikované sociální vztahy, jež se v tomto prostředí vytvářejí, není zdaleka snadné zobrazit, najít hrdiny, v nichž se budou společenské a názorové rozdíly zrcadlit, aniž by ztratily nadosobní náboj a aniž by se postavy naopak proměnily ve „sloupy vyhlášek“. Váháme-li s hodnocením Tůmovy úspěšnosti, můžeme jeho prózy porovnat s tím, jak po našem autorovi zpracovali tentýž fenomén druzí, nikoliv náhodou Tůmovi profesní kolegové jako Antonín Hořínek, Otakar Skýpala (pseud. František Volný), Josef František Karas, Karel Handzel a zástup dalších „milenců černé královny“, nebo Tůmovu trilogii postavit vedle již zmíněného Zolova Germinalu.

Ale vraťme se k Tůmovu obrazu Ostravy. Ukázali jsme, že autor při literárním zobrazení fenoménu průmyslového velkoměsta využívá několik přístupů. První má podobu symbolů, určité jevy odkazují ke skrytým vlastnostem města. Druhý zdůrazňuje subjekt vnímatele - město se stává jeho projekcí (projektem), nachází se tudíž ve stavu potenciality, připravenosti přijmout jakýkoliv tvar. Poslední, „hlubinný“ přístup je založen na zachycení nejen místně charakteristických jevů, ale i událostí nadčasových (důlní neštěstí) nebo naopak spjatých s konkrétním historickým údobím (hornické stávky), které se však projevily v komplikovanosti budoucí povahy města, vnímané dnes jako jeho genius loci. Z hlediska uměleckého vývoje je první způsob nejbližší symbolisticko-naturalistické metaforice, další dva se blíží poetice moderní prózy, první výrazným subjektivismem vnímání reality obklopující hrdinu, oba díly trilogie pak destrukcí tradiční realistické kompozice, do níž vstupují rozsáhlé úvahové a výkladové partie, či rolí vypravěče jako komentátora dění.

Od slávy k zapomnění?

V předešlém textu jsme se pokusili ukázat, jak fenomén Ostravy vstoupil do života Františka Sokola Tůmy, jak ho ovlivnil a jak se odrazil v jeho literárním díle. Dostáváme-li se nyní k hodnocení těch próz, v nichž hraje téma Ostravy rozhodující roli, dáváme za pravdu Vojtěchu Martínkovi, že při něm nelze vystačit s čistě estetickými kritérii. Rozhodujícím autorovým cílem totiž bylo probudit společnost k zájmu o problémy tohoto kraje, ať už národnostní, sociální či mravní, poučit nezasvěceného čtenáře a pravdivě dokumentovat ostravskou realitu. Na pasážích explicitně vyjadřujících tyto tendence přitom trval, i když se jimi oslabovala umělecká hodnota jeho prózy. Ostrava se tak na jedné straně stávala bohatým inspiračním zdrojem, na druhé držela autora pevně ve své náruči a nedovolovala mu množství impulzů dostatečně literárně zpracovat. Vzhledem k těmto - dobrovolným - omezením nelze dnes mluvit o čtenářské živosti Tůmova díla, ostravské prózy nevyjímaje. Bez razantních zásahů zůstanou pravděpodobně historickým, etnografickým i literárněhistorickým dokumentem, což nijak nesnižuje jejich dobový význam potvrzený čtenářským úspěchem (například román Na šachtě se dočkal celkem dvanácti vydání), nezpochybňuje autorův zakladatelský počin, co se týče hornického románu, a neupírá mu ani pozici výrazného inspirátora dalších.

Střízlivé literární hodnocení bychom měli doplnit hledáním Tůmova místa v historii Ostravska i v naší vlastní paměti.

Poslední rozloučení s autorem, tak jak ho zaznamenal Martínek, je nejlepším dokladem toho, že Tůmovo působení na Ostravsku mělo svůj smysl a bylo tak hodnoceno i současníky: "Obrovské zástupy naplnily 3. ledna 1926 ostravské ulice a doprovázely pohřeb, jakého neviděla Ostrava od let. Od městského divadla ke krematoriu vlnil se nepřetržitý proud úředních zástupců, novinářů, spisovatelů, členů spolků, havířů a Valachů v krojích... a počet ještě větší obecenstva všech společenských tříd stál ve sražených špalírech po celé délce cesty. Nepochovával se to vysoký úředník ani politik ani představitel kapitálu, ale byl to na poslední cestě doprovázen pouze novinář a spisovatel. A přece obrovská účast lidu, ne sehnaného násilnými příkazy, ale dobrovolně proudícího ze širokého okolí, dobře naznačovala, čím byl zemřelý: že ten spisovatel a redaktor představoval něco více, než je úřad, titul a bohatství, že byl to muž opravdu zástupů, člověk, v němž se zračila duše Ostravska."13 Z veškeré slávy však dodnes přežila jen pamětní deska domu na Husově ulici, kde Tůma bydlel, literární soutěž pro studenty ostravských gymnázií nesoucí jeho jméno a název postranní uličky v Mariánských Horách, nacházející se v místech, jimiž kdysi přicházel učitel Divoký, aby poprvé spatřil ono příšerně krásné divadlo.


1 TŮMA SOKOL, F. Na kresách. Praha: Nakladatelství Julius Albert 1934, s. 140.
2 MARTÍNEK,V. František Sokol Tůma. Ostrava: Krajské nakladatelství v Ostravě 1957.
3 Tamtéž, s. 46.
4 Tamtéž, s. 72-3.
5 První verze pod názvem E´Gešeftsman, příp. E´Geschäftsmann, vycházela v Ostravském obzoru v letech 1900-01, knižně byl vydán v roce 1923.
6 TŮMA SOKOL, F. Pan závodní. Praha: Nakladatelství Julius Albert, Praha 1929, 3. díl, s. 301.
7 TŮMA SOKOL, F. Povídky z pekla. Mor. Ostrava: Birgus a Riedl 1907, s. 3.
8 Tamtéž.
9 Tamtéž.
10 TŮMA SOKOL, F. V záři milionů. Praha: Nakladatelství Julius Albert 1928, s. 153.
11 Tamtéž, s. 205-6.
12 TŮMA SOKOL, F. V záři milionů. Praha: Nakladatelství Julius Albert 1928, s. 20.
13 František Sokol-Tůma. Člověk a dílo (usp. V. Martínek). Brno: Moravské kolo spisovatelů 1926, s. 5.


Martin Tomášek       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |