Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
Z LÍHNĚ

ŽIVOT JE PES

Život je pes
A my jsme jeho chodníky
Život je pes
A my jsme jeho patníky

Život je pes
My pro něj šedá myš
Život je pes
Co nás nutí hledat skrýš

Život je pes
A on jako ty myši
Ten život co je pes
Stále tahá nás z těch skrýší

Život je pes
A my lidé jeho kost
Tenhle bude sežrán dnes
Na hraní jich zbude dost

(1992)





Přemysl "Kryštof" Mareček /1975/ píše poezii i prózu, věnuje se také výtvarnému umění. Sám o sobě říká: "Báseň Život je pes byla a je jedinou vydanou básní v mém dosavadním životě. Vyšla v občasníku Malé noviny (I99I-I993 - v těch letech probíhaly změny), což byl profláklý bulvární plátek samizdatového hávu, který v mých osmnácti vydával divadelní kroužek Změny ve spolupráci s divadelním klubem Klíč. Přemysl "Kryštof" Mareček vystřídal řadu zaměstnání, pobývá často v cizině a v této chvíli žije a pracuje v Anglii.


ŠTĚDRÝ VEČER VÁNOČNÍ

Je Štědrý den a já přešlapuji na rohu mé ulice. Je kosa...prostě na zdechnutí a kunčaft furt nikde. Žaludek se ozývá, aspoň po sté v tomto dni. Přemýšlí, kdy jsem jedl naposledy teplé jídlo a bylo to něco jiného, než hamburger a kafe. Nemohu si však vzpomenout. Jen mi mlčky cvakaj zuby. Po včerejším šlehu je můj žaludek namaděru a svíjí se a řve. Krk mám celý zahleněný...zkurvená zima. Šlapat v téhle klemře, z toho by jeden natáh brka. Plivnu mrmel na výlohu a on na skle rychle zamrzá. Potrhanou krční sliznici zatepluji jen kouřem z proschlé cigarety bez filtru. Šťastná trefa...

Přichází doktor, starý teplý morfinista. Jednou mne dal trochu do pucu. Trvalo mu dlouho, než prohledal moje mladé tělo a našel mi zápal plic. Možná, že z něj něco kápne...Spouštím blahopřání ke Štědrému dni. Vánoční feťáckou modlitbičku...S andělským výrazem, který odkouknul jsem od potulných psů, prosím jeho staré prázdné oči o trošičku fetu. Udělám cokoliv...šeptám do tý jeho vyvětraný palice. A tak jdem... Dává mi, co potřebuji, ale jen tak mne z ordinace nepustí. OK. Dostává tedy kus mého těla na hraní. Dárek ode mne k Vánocům. Šťastný a veselý Vánoce, prasáku, protože já jsem Santa Claus, který dárky rozdává.

Je Štědrý den a mrdák furt nikde. Kdoví, jakou měl šichtu. Šustím si to do pelechu. Do té plesnivé špeluňky bez telky, teplý vody a s posraným hajzlem na chodbě. Tá má děvka sedí... napíchnutá hezky v rohu. Usmívá se tím nekonečně debilním úsměvem našlehnutého feťáka. Hlavu má opřenou o zeď, ruce složené v klíně. Ani nezatopil, ani se neosprchoval, v bojleru je jen kus ledu a jeho triko, je potřísněné jeho prací. Zapínám akumulačky a balím se do deky. Můj milenec beztak kouří čuráka tomu negrovi, který ho vykopal z teploučké Floridy hrozbami o emigračním. Dívám se na něj, jak tam sedí v rožku. Ve své mysli je s ním...někde v krásným bejváku s vánočním krocanem na stole. Popíjí vínko a na stole jim planou svíčky, svou černou ruko mu jezdí po stehně...usmívá se z feťáckého snění. Ten chudák jej stále miluje. Říkal, že mu odpustil, že ho chápe a stále čeká, že jej zavolá zpět. Ale ten parchant už má nového kolíka. Marnivého, tupého hezouna s vlastním fárem a zelenou kartou. O něj se tedy nemusí bát. Ten určitě nebude chtít opětovat svou lásku. Mrdají jen proto, že je to cool... To je in...značkové hadry, open relationshit, proč by se zdržoval oporou a nezištností. Než někomu pomoci, je přece lepší jej jen využít, dokud tě to baví, a pak poslat pro nového. I přesto, že mne fotřík zneužíval celé dětství, i přesto, že chodím s chlapama za peníze...nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít rád takovouhle buznu. Seru na to...ať si fičí. Prohledávám jeho kapsy. Moc nedones...všichni ženáči dnes svátečně fikaj manželky. A v téhle kose se nikomu ani nepostaví. Moh se aspoň stavit a popřát mi Štědrý den. A to si říká romantik...děvka. Je čas rozbalit dárky. Můj hlavní dárek...vánoční psaníčko čistýho cracku. Nemohu se dočkat, až si to nadělím.

Je Štědrý večer a z poškrábané desky v jukeboxu, v té kavárně naproti našeho bytu...vyzvánějí Jingle Bells. Znovu začíná hustě sněžit. A celý New York se topí v hnědé břečce. Krev se mi hrne do hlavy...padám na madraci...postel je dnes má, drahý. Jsou to mé Vánoce a odněkud cítím večeři.

Ležím v krásném domě. Otec pokuřuje doutníček a máti peče cukroví. Posloucháme barokní vánoční hudbu a pod stromkem je plno dárků. Miluji se...se svým drahým, na letišti v mém pokoji. Nad hlavami se kejvá jmelí a vzduch silně voní po purpuře. Za oknem se sníh barví do ruda, vždy jak se rožnou žárovčičky, rozvěšené po okapu...

prosinec 1996 Miami Beach/ Florida/ USA

CYKLISTI

Uplynula už dlouhá doba, co podloubím projeli dva chlapci na kolech, ale stařenka ještě stále otálela pod schody.

Devadesát let vycházela těch patnáct schodů ke svému bytu, v kterém strávila celý život. Své rozmarné dětství, svou vrtkavou dospělost a smutné stáří, na jehož konci zůstala už sama, opuštěna svými blízkými. Cítila to už dlouho, ale popírala to, dnes však si začínala být čím dál víc jistá, že ten strach ze smrti si k ní nějak konečně našel cestu. Se strachem se dívala nahoru, na dveře svého bytu a pomalu propadala panice, že už nikdy neuvidí svůj skromný příbytek. Stáří ji dohnalo a houklo na ni z plných sil. Polekala se, že těch patnáct schodů, nebude už moct nikdy vyjít. Ruka se jí třásla a hlava se jí kývala ze strany na stranu. Kolikrát se již rozhodla vykročit, ale noha jí vždy váhavě klesla na podlahu. V hlavě se jí míhaly pochyby, nadávky a předsevzetí tak dlouho, až konečně pozvedla rozhodně nohu a dala ji na první schod. Starý sokol se přece nevzdává. Zvedla i tu druhou a dala ji na druhý schod. V hlavě jí svitla nová naděje. Pomalu začala nabývat přesvědčení, že to dnes přece ještě zvládne, a zvládne-li to dnes, tak zítra určitě taky. Na tváři se jí mihl nepatrný úsměv. Byla už skoro přesvědčená, ale semeno pochybnosti klíčí nezvykle rychle. A tak při dalším kroku její hlavu přepadla závrať a v návalu slabosti musela udělat krok zpět. Chytila se zábradlí, ale její ruka už byla natolik slabá, že rovnováhu vyrovnala až dalším krokem zpět. Se slzami v očích pohlédla na schody.

Bylo to už notnou chvíli, co podloubím projeli dva mladí muži na kolech, ale stařenka stále ještě stála pod schody. Ztratila už důvěru sama v sebe. Udělala opět krok a za chvíli stála na prvním schodu, chvilku odpočívala, popadala dech a udělala další krok. Únava ji skličovala. Není přece možné, abych prostě nevyšla schody, je jich jenom patnáct, dojít na poštu bylo podstatně horší. V jejím pohledu teď nebyl už jen strach, byl v něm i vztek a hlavně smutek, že už je to tady a nedá se s tím nic dělat. V mžiku se jí vybavily nejdůležitější životní momenty, jak rodila syna a jak jí ho pak život vzal při té ošklivé bouračce, kterou nepřežila ani její snacha, nebo jak jí její muž před 65 lety požádal o ruku a jak před patnácti lety zemřel na rakovinu prostaty. Zrod a smrt, začátek a konec, který blb si vymyslel tyhle krutá pravidla...ne, to né, nebudu brát jméno boží nadarmo, jen když mne ještě dnes nechá dojít domů. Nevzdám se kvůli takovéhle hlouposti. Jak řekla, tak udělala. Všechnu svou sílu koncentrovala do rukou, kterými se pevně chytla zábradlí. Odhodlaně s pevným pohledem se do zábradlí zapřela a zostra vykročila. První, druhý, třetí schod - byla k sobě tvrdá a nesmlouvavá. Další schod, pak pátý, šestý, sedmý, na osmém schodě se opět na chvíli zastavila, aby popadla dech. Ale bylo třeba jít dál, rychle než ji všechny síly opustí. Devátý a desátý schod, na čele jí vyrostly krůpěje potu a do ruky se jí opět vrátil třas. Sakra, ještě né, ještě chvíli stůj při mne, bože, jestli dojdu domů, lehnu si a budu celý večer odpočívat, to ti slibuji. Jedenáctý schod, dvanáctý schod, její dveře byly už tak blízko, skoro na dotek, dalo by se říct. Hlavou jí proběhla myšlenka prohry a dostala ji docela. Na třináctém schodu začal její oči zaplavovat šedavý opar, obrys dveří se začal ztrácet v bílé mlze. Její tělo se scvrklo, jakoby se mělo ve chvíli seschlé rozpadnout. Svaly jí povolily a při dalším kroku uvolnily sevřené zábradlí. Stařenka zavrávorala, cítila, že to vzdává, noha jí sklouzla na hraně dalšího schodu a její tělo se zvrátilo dozadu a začalo padat. Stařenka se kutálela po schodech a křehké, staré kosti jí v těle praskaly. Dopadla tvrdě na dlažbu a z úst jí i s životem, začal vytékat pramínek krve.

Uběhla už pěkná chvíle, co podloubím projeli dva starci na kolech. V otevřeném vchodě, pod schody ležela mrtvá stařenka, její štafeta už skončila.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |