Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
ROZHOVOR

Nechejte vodu téci, sama
urovná písek a kameny


Toto přísloví mne opakovaně napadalo při rozhovoru o hudbě, umění, vědě i víře s RNDr. Zdeňkem Herodesem, odborným pracovníkem Ústavu klinické hematologie FNSP V Ostravě – Porubě a současně pěvcem ve všech jím zmíněných pěveckých sborech a nejen v nich. Říkal, že příroda ví sama nejlépe, co je potřeba. Narodil se před půlstoletím, v den, kdy znamení lva přechází ve znamení panny. Vystudoval analytickou chemii, biochemii, hematologii.

Můžeš nějak pojmenovat své vnímání TEMPA či RYTMU současného života?

Neskutečné životní tempo! K tomu vysoká intenzita vjemů, zážitků, množství neutříděných faktů, show-business (zvaný umění)… a poté si uvědomím, že reálné validní informace, které rozhodují na této Zemi o řízení společenství tvorů zvaných lidé, tedy know-how – zůstává stále utajené, nedostupné. To je o nervy. Ale uklidňuje mne skutečnost, že ještě stále vychází nekomerční literatura, nebulvární časopisy, že show-business mojí přátelé nechápou jako umění, že se mnohé mladší i starší generace vracejí k uměleckým dílům, která prověřil čas, že i myšlenkově hodnotná díla spatřují světlo světa, že pěvecké sbory zpívají, filharmonie hrají experimentální hudbu, ale i Mozarta, architektům i historikům není lhostejný osud Ostravy a tak dále… a jak vidíš, není toho málo, co mě těší.

Poslední větou jsi se od obecného dostal ke konkrétnímu – tedy k Ostravě. Jaký je Tvůj pohled na toto město?

Chtěl bych říci, že Ostrava z hlediska kultury není v žádném směru nějakou výjimkou, ale jistou zvláštnost si uvědomuji. Možná v tom, že právě na Ostravsku působí mnoho skromných umělců, kteří poselství našich předků ve svých uměleckých dílech předávají způsobem a formou jim vlastní a originální. Vyjadřují tím svůj názor, k jehož pochopení nutí někdy posluchače koncertů, či návštěvníky výstav, napnout všechny své „mozkové závity“ – tedy myslet. Máš na mysli někoho konkrétního? Mezi ostravskými umělci, a to v různých oborech (literatura, poezie, výtvarné umění, hudba), mám mnoho přátel. Nemohu je jmenovat všechny a na někoho zapomenout by nebylo fér, přesto si jednu troufalost dovolím v souvislosti s hudbou a se dvěma ostravskými umělci, kteří letos slaví svá životní jubilea. Jsou to Karel Haruda, který maluje své obrazy na hudební motivy a hudební skladatel Leon Juřica.

Zpíváš v několika pěveckých sborech, v nichž se podílíš organizačně na pořádání koncertů, zájezdů, nahrávání CD a podobně. Můžeš říci něco o sborovém zpívání v Ostravě?

Ostravsko je centrem významných pěveckých těles, z nichž některá mají dokonce  více než stoletou tradici. Tyto pěvecké sbory spolupracují také s Janáčkovou filharmonií v Ostravě a s vynikajícími sbormistry (např.Lubomír Mátl.) Výjimečným pěveckým tělesem na ostravsku i na celé Moravě v současné době je Moravský komorní sbor (MKS), jehož uměleckým vedoucím a dirigentem je právě Lubomír Mátl. Mistrně vede a připravuje MKS jako rovnocenného partnera pro koncerty ve spolupráci se špičkovými českými i zahraničními dirigenty a orchestry. Tento sbor navazuje vlastně na tradici Ostravského filharmonického sboru. Spolupracuje s filharmoniemi v Ostravě, Žilině, Olomouci, Brně i zahraničními dirigenty např. z Číny, Švýcarska nebo Německa, a to vyžaduje jednak vysokou odbornost i zkušenost sbormistra a jednak pečlivou individuální přípravu zpěváků. Je dobré připomenout také činnost Vysokoškolského pěveckého sboru Ostravské Univerzity (VPS), který pod vedením Lumíra Pivovarského vychovává sborové zpěváky a sbormistry. Dalším pěveckým tělesem je Mužský pěvecký sbor Vítkovice, který pravidelně pořádá festivaly (Festival mužských pěveckých sborů, Letní hudební Ostrava) a také koncerty. Zpíváme zde lidem s  různým tělesným postižením, s různými životními osudy, pro které se hudba stává nečekaným prostředkem komunikace, jakousí univerzální řečí. Já sám si uvědomuji, že myšlenky není nutné vyjádřit pouze slovy a že právě hudba může být prostředek, který umožní sdělit své pocity nebo i životní filosofii. V případě tohoto mužského sboru je otázkou, zda sociálně-společenský význam hudebního sdělení je dán textovým obsahem skladeb nebo účinkem specifických frekvencí a souzvukem mužských hlasů. Například v prosté úpravě lidové písně Láska opravdivá od Leoše Janáčka se v průběhu posledního taktu babičky rozpláčou a mladé dívky jenom žasnou.

Mužské pěvecké sbory mají v Ostravě dlouhou historii, Pěvecké sdružení moravských učitelů jistě zůstává stálicí. Je to tak?

Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU) není historicky nejstarším, ale zaujímá jedno z nejvýznamnějších míst mezi mužskými pěveckými sbory v České republice. Od svého založení v roce 1903 prezentovalo českou sborovou tvorbu na více než třech tisících koncertech doma i v zahraničí. Myslím, že to byla právě zvukomalba mužských hlasů, která inspirovala Leoše Janáčka k vytvoření skladeb, které dnes již jedině PSMU může interpretovat v plné své šíři obsahové i hudebně umělecké. Výjimečnost tohoto mužského pěveckého sboru nespočívá jen ve výše zmíněném nebo v zastoupení pěvců, kteří působí ve více než čtyřiceti místech Moravy a Slezska, ale také v originální a nezastupitelné dramaturgii koncertů a ve štěstí na vynikající sbormistry. Je to opět Lubomír Mátl, který jako umělecký vedoucí a dirigent stojí v jeho čele již téměř třicet let.

Padá nějaká tíha na oblast sborového zpěvu v současné době v Ostravě?

Nedostatkem je, že v umělecké oblasti sborového zpěvu se na Ostravsku neprojevuje nezávislá umělecká kritika, ani neexistuje časopis, který by mohl napomoci jednak získávat kvalitní pěvce, a na druhou stranu vyhledávat posluchačsky zajímavé skladby nebo rozšiřovat nabídku koncertů pro amatérská i profesionální tělesa.

Víš o nějakém méně známém místě v Ostravě, kde bys doporučil uskutečnit koncert?

Ano, v Ostravě–Třebovicích, v krásném parku se vzácnými dřevinami, kde se nacházejí originál sochy Ludwiga van Beethovena z carrarského mramoru nebo bronzový reliéf pomníku Petru Bezručovi, vzniklo nové komorní koncertní centrum Altán Třebovice. Jedná se o místo, kde se může umocnit životní síla načerpaná z přírody v symbióze s našimi myšlenkami, náladami a prožitky okamžiku, kde lze nejen naslouchat hudbě v komorní koncertní síni, ale i vnímat relativně pomalu ubíhající čas.

Vedle svých pěveckých aktivit jsi zároveň odborný pracovník v laboratoři hematologie. Albert Einstein řekl, že „… poctivý badatel musí být naplněn vírou v moudrou stavbu světa, kterou se snaží poznat...“ Myslíš si, že je potřeba víry v současné vědě?

Víru chápu jako vnitřní přesvědčení, že to, co dělám, je dobré. Ale jsem si vědom, že široká škála různých duchovních názorů, filosofických směrů, nabízí vždy různé alternativy. Bez víry – ve smyslu přesvědčení, vlastního názoru, se určitě nelze věnovat bádání. Říká se, že otázku, na níž nelze odpovědět, může položit jen blbec. Přemýšlím v té souvislosti o cílech, které si kladou autoři různých soutěží, kvízů či široce popularizovaných kampaní nebo anket, hledající v nich jednoznačné odpovědi na složité otázky: např. kdo je největší Čech, jaký je ideál krásy apod. Člověk jako tvor je přece součástí toho, čemu říkáme životní prostředí. Příroda tedy jistě dobře ví, proč si organismus vytváří tukové zásoby jako zdroj energie. Já si však nejsem jist, zdali by si Rembrandt vybral jako vzor své krásy a objekt pro malování právě nedávno zvolenou Miss. Podobně i lidová píseň, odrážející nitro a duši člověka, nebude sdělovat nic, nebude-li interpretována s vírou a vlastním přesvědčením.

Může současný stav znalostí přírodních zákonitostí (např. stavba buňky) ovlivnit inspirační schopnosti jedince v oblasti hudebního umění?

Technické vybavení laboratoří a znalosti v přírodních vědách pomáhají ve značné míře analyzovat, co už příroda sama vytvořila. Bohužel jen velmi zjednodušeně dokáže věda vytvářet modely, které by se alespoň trochu přibližovaly dokonalosti činnosti buňky a mezibuněčným vztahům v organizmu. Když na Expo 05 v japonské Nagoyi návštěvníky vítali roboti, dokonce hráli jako celý robotí orchestr, vybavil se mi jeden poznatek, kdy vědci svou důkladnou analýzou oscilací intenzity záření neutronových hvězd popsali, že lidé vnímají hudbu vesmíru v tónině Des dur. To je úctyhodné. Ale dosud nejsou schopni vysvětlit chorobné příčiny náladových stavů umělců (nechci říci přímo duševních chorob, protože nevíme, co je choroba, co je inspirace, co je nálada, jaké jsou příčiny nemocí apod.) Jsou schopni pojmenovat pouze důsledky těchto projevů a ty posléze takzvaně „léčit“, ale nejsou dosud schopni zjistit příčiny. Příkladně mne napadají W.Withman, G.Mahler, Vincent van Gogh, P.Gaugin, E.A.Poe, S.Clemens (M.Twain), E.Hemingway, T.Williams, R.Schuman aj.

Řekl jsi, že příroda již vše vytvořila a věda pouze analyzuje. V jakém vztahu jsou podle tebe věda a umění?

Příhodným způsobem prof. Kekule v roce 1883 napsal, že “ ….strukturní vzorce chemických sloučenin jsou konkrétním vyjádřením velmi přesných představ a není nutné opakovat slovy myšlenky, které jsou jimi vyjádřeny a jsou pro toho, kdo je seznámen s principy jejich řeči, snadno srozumitelné.“ Mnoho mých přátel, kteří působí v technických oborech, vnímá hudbu jako formu odpočinku. Ale myslím si, že je to podvědomí, které řídí naši touhu stále něco objevovat a tvořit. Neexistuje na světě člověk, který by nevnímal zvuky či frekvence vlnění. Ve vztahu k přírodě nemáme dost potenciálu energii živlů ovlivnit (záplavy, zemětřesení, bouře, blesky, velké mořské vlny…) a důsledky našich špatných rozhodnutí, jak je známo z historie, přetrvávají staletí. Např. Asuánská přehrada nebo regulace řek. Práce s frekvencemi v hudbě se nám může jevit jako méně riziková, přestože existují teoretické skladebné postupy, kdy výsledným efektem může být prázdný akord. Považuji tedy vědu za jistý druh umění, které je schopné vyhodnocovat poznatky získané exaktními analýzami již existujícího světa – našeho vesmíru. Výtvarné umění nebo hudba pak odrážejí činnost naší vyšší signální soustavy a vhodným způsobem pomáhají prezentovat znalost faktů, jejichž syntézou někdy docházíme k neuvěřitelným závěrům a které touto formou může přijatelným způsobem lidstvo pochopit.

Nitro lidských kostí, ve kterých se tvoří krev, může být mikrokosmickým obrazem GRÁLU v lidském těle (kamenná miska se substancí krve). Jak k tobě, hematologovi, promlouvá krev?

Obdivuji rozmanitost, funkčnost, účelnost a vzájemnou návaznost pochodů, které probíhají v buňkách. Byly objeveny různé přenašeče kyslíku, ale žádný z nich dosud nenahradil tu nádhernou a složitou molekulu hemoglobinu, který jediný přesně ví, kdy, jak a do které tkáně uvolnit přesně potřebné množství tohoto pro nás životně nezbytného prvku. Mohu to přirovnat třeba k orchestru nebo symbiose hlasů v pěveckém sboru. Je to vždy krásný pocit, když na pódiu stojí vedle sebe pěvci s různou mentalitou, náladou, s různými názory na dění okolo nás, ale vlivem síly okamžiku a pod taktovkou dirigenta, jednotně interpretují myšlenky hudebního skladatele, umí se přizpůsobit, projevují ohleduplnost, mají společnou snahu po co nejlepším výkonu. To mi připomíná onen nádherný vesmír, kde tělesa na sebe vzájemně působí a udržují energetickou rovnováhu.

V úvodu jsi se zmínil o neskutečném životní tempu. V závěru se zeptám, jak se s ním vyrovnáváš ty sám. Jak relaxuješ, co rád piješ a co rád jíš?

Nepohrdnu dobrým pivem, ani zdravou výživou, která obsahuje patřičné množství cukrů, tuků, bílkovin, ale musí to být ve vyváženém poměru. Takže i bůček. Vlastně mám docela přesnou představu vyvážené stravy: například špek, banán a z kozy mlíko (nejlépe z levé). Relaxuji spíše prací a činností (a to nejsem žádný vědecký filosof). Tělo, které se „nehýbe“, nežije. Takže žiju v pohybu.

A v této tvé specifické relaxaci se ti podařilo ovládnout mnoho cizích jazyků. Kolik jich vlastně umíš?

Podle potřeby.

Deset, dvacet nebo více?

Nóóóó…podle potřeby. V současné době čtu o rétorománštině. Je to jazyk (něco mezi italštinou a němčinou), kterým mluví asi pět set tisíc lidí v některých oblastech Švýcarska. Uvedu příklad: česky – JAN; anglicky – JOHN; německy – HANS; rétorománsky – GION.) A orientace v jiných jazycích? V japonštině se například „počkejte, prosím“ řekne čo to mate kudasai, (lidově přeloženo do češtiny „co to máte, prosím vás“) – a zní to slovensky. Takže je to všechno velmi jednoduché.


Ptala se Yvetta Ellerová       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |