Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
HUDBA

Slovenský spisovatel Janko Cádra
o Gustavu Mahlerovi

1. část


One of the most interesting and least known of the Mahler´s friend,
William Ritter, was a Swiss writer, printer and critic,
a homosexual who lived in quasi-marital circumstances
with a Czech, Janko Cádra.
Mahler, often considered a puritan,
was aware of their relationship,
regularly sending regards ´to your friend, Janko´.

Když jsem se v sobotu 12. října roku 1991 v bytě pana profesora Rychetského v Humpolci poprvé seznámil s knihou Normana Lebrechta Mahler Remembered, našel jsem na straně 196 v úvodu citovaný odstavec... Z jiných souvislostí jsem věděl, že pozůstalost Janka Cádry je uložena v archivu Matice slovenské v Martině. Po písemné domluvě jsem tam jel a během opakovaných návštěv jsem zejména v bohatých deníkových záznamech vyhledával zápisy týkající se Gustava Mahlera... Opisy těchto záznamů čítají více než sto stran.

Janko Cádra své deníky psal ve slovenštině, některé citace jsou německy a francouzsky. Nejzajímavější odstavce jsem přeložil do češtiny a dovoluji si nabídnout Vám je ke čtení...

Janko Cádra se narodil ve slovenské Myjavě 6. prosince 1882. Vystudoval pražskou obchodní akademii, hlavně se však věnoval publicistické, spisovatelské a překladatelské práci; psal pro rozmanité noviny a časopisy hudební a knižní recenze, cestopisné črty a povídky. Do francouzštiny přeložil romány a povídky z díla J. Holečka, A. Jiráska, M. Kukučína, E. Šolté-sové a několika dalších autorů. Zasloužil se tím o propagaci české a slovenské literatury ve Francii a ve Švýcarsku. Zemřel 7. října 1927 a je pochován v rodné obci.

Své deníky si Janko Cádra začal psát 2. září 1904 z podnětu přítele Williama Rittera. Rozmanité události zaznamenával až do své smrti v roce 1927. První zmínka o Gustavu Mahlerovi je psána v Praze 2. března roku 1905:

Měli jsme jít na ‘komorní hudbu‘, ale dali jsme přednost Mahlerově Páté symfonii uváděné v Neues Deutsches Theatre. Ke konci jsem byl nazlobený, že se někdo opováží něco takového hrát. Zato Wilkovi se symfonie velmi líbila.

Patřil-li kdysi William Ritter k odpůrcům Mahlerovy hudby, zažíval totéž u svého přítele. Po Mahlerově smrti se Ján Cádra ve vzpomínkách vrátil ke svému prvnímu setkání s jeho hudbou. V písemné pozůstalosti se uchoval text článku psaného v říjnu 1911 pravděpodobně pro Národní listy:

Před šesti léty mne přítel svedl do pražského německého divadla na Mahlerovu Pátou symfonii. Jeho díla byla hrána velmi málo a tak jsme s radostí vynechali i zajímavý koncert s českým repertoárem, na který jsme už měli vstupenky. Hned po Mahlerovi jsme odešli a já jsem div neskočil na rozradost-něného druha. "To je skandál zavést mne na takové svinstvo, ten člověk neví, co je hudba, dělá si z obecenstva posměch, a ty mu ještě tleskáš! Je to šašek, kterému nic není svaté, směje se vaší naivnosti, vašim nejjemnějším citům, vysmívá se, neumí komponovat, neví, co je to symfonie..." Přítel div nepukl smíchy, tak jsem prý zuřil; na konec, ještě se směje, povídá: "Bravo, bravo, tak se mi líbíš, jen dál, dál, a za rok za dva budeš Mahlera zbožňovat. Právě jako já, hochu, křičíš, ale jen počkej, poslechni si tuto symfonii ještě dvakrát - třikrát." Nikdy, zkazila mi jeden večer, kvůli ní jsem vynechal Vítězslava Nováka, jistě ani spát nebudu a za takové svinstvo ještě jednou vyhazovat groše?! Byl jsem jako smyslů zbavený a moje opovržení vůči Mahlerovi rostlo nejen s přítelovým nadšením /.../ Rok nato sledoval jsem v Mnichově všecky zkoušky k Šesté a - byl jsem jeho. Přítel mlčel, ale oči mu svítily jakýmsi blaženým ohněm.

William Ritter se příznivcem Gustava Mahlera stal při pražském provedení III. symfonie v ro-ce 1904, kterou dirigoval sám autor, ale setkal se s ním až na podzim roku 1906 v Mnichově.

Neděle 7. října 1906
/.../ Wilka jsem zastihl skloněného nad samovarem horlivě míchajícího mléko s kakaem. Stručně jsem mu sdělil, že jsem četl na plakátě oznámení velkého koncertu na den 8. listopadu tohoto roku: "Bude se dávat Šestá symfonie Gustava Mahlera, který bude dirigovat i další velký program"; přestal míchat, narovnal se a "oh, jaké štěstí, jaká příležitost, jaké štěstí, ... bravo," oči mu zazářily a pokračuje v ještě horlivějším míchání, zeptal se: "... a kdy?" "8. listopadu, ... půjdeme, že ano?...", dodal jsem. S úsměvem se na mne obrátil, ale neřekl nic.

Zdá se, že Mahler tady má jak osobní tak i hudební nepřátele; ale snad jsou všichni tady antisemité, což by mne, ale ne Wilka, který by na to prý nikdy nehleděl, velice těšilo. Můj dojem po Páté symfonii v pražském německém divadle byl, mohu to prostě nazvat, pln zlosti a bezmocnosti. A přece jsem zvědavý na Šestou právě tak, jako stovky a stovky jiných, kteří Mahlerovy symfonie vždy s největším odušev-něním vypískali. Wilko vyprávěl, že při provedení Čtvrté, kterou tady dirigoval sám Mahler, pískal on a Marcel, a s nimi polovina sálu, tak divoce, že se s tleskajícími měli už už poprat. - /.../

Pondělí 12. listopadu 1906
Očekávané mahlerovské dny máme už za sebou; nezbývá, než shrnout pár dojmů na památku. Wilko byl před Mahlerovým příchodem celý poblázněný, o ničem jiném skoro nemluvil a v každém dopise tomu či onomu poznamenával, že "přijde Mahler". Nuže, přišel v úterý, a my tři, Wilko, Marcel a já, jsme šli do Kaimsaalu na první zkoušku. Marcel Mahlera zastihl ve dveřích, představil se, a my s Wilkem, kterému oči svítily, jsme se představili také. Človíček prostřední postavy, spíše hubený než štíhlý, s velikou hlavou a výrazně vystupujícími čelistmi. Tvář měl téměř voskově žlutou po celonoční cestě, stále potrhával nohama, jako by mu byla zima, a po seznámení se s Wilkem se na něj podivně, ale mile, podíval, jako by si říkal: " - Aha, tak to je ten Ritter - ", a silně mu potřásl pravicí. Vyměnili si spolu pár slov, načež Mahler vešel do sálu, kde už na něho čekali mnozí další. S partiturou jsme vyšli na galérii.

Zkouška začala třetí částí (Scherzem); dirigent nejvíce opakoval čísla 78 a 87. Hudebníci se zdáli být už nespokojení, ale přece jen vytrvali, neboť Mahler má v sobě imponující sílu pohledu; v milém, nikoliv brutálním, kterým dovede odzbrojit nepřítele. Do půl druhé nacvičovali ještě čtvrtou část symfonie. Během pětiminutové přestávky Mahler zhltnul nadvakrát, tuším, velký Schinkenbrot a unaveně sebou hodil do lenošky.

Wilko i já s Marcelem jsme byli uneseni i nedokonalým dnešním provedením a poobědvajíce narychlo doma, byli jsme ve čtyři zase v Kaimsaalu. Mahler zkoušel I., III. a IV. část. Při alpských zvoncích, které pan Pringsheim ovládal za dveřmi pod varhanami, se každou chvíli ptal, zda jsou slyšet a podle odpovědí nařizoval pootevření nebo úplné zavření dveří nebo zeslabení zvuků. Říkal, že na dirigentském místě je slyší dobře, ale jde o to, jestli budou zřetelné také v publiku. /.../

Další významné mahlerovské zápisy Janka Cádry jsou z podzimu roku 1908. Byly to dny, kdy Gustav Mahler v Praze nastudoval a premiérově provedl svou Sedmou symfonii.

22. září 1908
/.../ Jak se Wilko na tu Mahlerovu Sedmou těšil! Bylo jasné, že pojedeme do Prahy; jenže kdy, na které zkoušky. /.../ Podle Mahlerova dopisu měla být premiéra 26. září 1908, chystali jsme se tedy odcestovat ve čtvrtek 17. září. Naštěstí hned po příjezdu z prázdnin na Myjavě se Wilko dopisem otázal Mahlera na zkoušky a ten mu, tuším, že v pátek 11. září, odpověděl, že začínají v pondělí 14. září a jsou denně v 10 hodin dopoledne na Výstavišti. Je to možné? Nemýlí se snad? Což zkoušky budou trvat dva týdny? Nějak nám to nešlo do hlavy, nicméně jsme pomýšleli na odjezd v pondělí, domnívajíce se, že je dobré být dva týdny přítomen na zkouškách. /.../

V sobotu odpoledne vezmu náhodou do ruky starší číslo Národních listů a oko mi padlo na Mahlerovo jméno. Jeho symfonie bude prý provedena na výstavě 19. září. Vyskočil jsem, jako by mi někdo vrazil do boku šídlo, přitáhl jsem Wilka a ukázal na Mahlerovo jméno, číslici VII. a datum 19. IX. Porozuměl. Věc byla roz-hodnutá.

Středa 23. září 1908
/.../ Asi od půl desáté jsme přecházeli před velikou žlutou jakoby bahnem natřenou koncertní síní. Občas jsme vešli dovnitř, prohlíželi si klenutý "indicky" dekorovaný sál, ve kterém uspořádávali židličky pro večerní koncert, a zase jsme venku přecházeli sem a tam. Hudebníci přicházeli po jednom, venku a na pódiu tvořili skupinky, někteří si přehrávali své party, a okolí pomalu, zvolna ožívalo. Pár minut po desáté zahlédl Wilko Mahlera přicházejícího postranním vchodem. Letěli jsme za ním. Měl na sobě šedobílý svrchník a klobouk ve stejné barvě. Když nás uviděl, vykročil, vykřikl: "Ah...!" a zdaleka podával ruku. S ním šel dr. Zemánek a ještě jeden pán, Žid z Berlína, jak jsme se později dozvěděli. /.../ Po krátkém hovoru vystoupil Mahler na pódium a za chvíli začala zkouška. Na programu byla II., III. a IV. věta. Sotva orchestr, hodně rozšířený, začal, hned jej Mahler zastavil a vysvětloval, a tak to šlo až do konce zkoušky. Při každé maličkosti ozvalo se ťukání taktovky o pult a orchestr skončil jako roztrhaná harmonika. Dlouho zkoušel echa, tak dlouho, až to hudebníky mrzelo, ale žádaného efektu, vzdálené ozvěny, dosáhl. To je I. Nachtmusik. Slyšel jsem mnoho podobných skladeb, ale ani jedna mne neuspokojila. Když noční hudba, tak noční hudba a ne jako u Regera, který rozzuří všechny nástroje, až se na těle dělá husí kůže. Mahler se spřátelil s nocí, jde za ní, děsí nás a uspává, ale nehřmotí, necloumá s námi. /.../ Orchestr tě chce uspat, začne něco, nad čím se musíš zamyslet, sám sebe uspává, jeden nástroj po druhém odpadají jako opilí, to tě probudí, zdá se ti, že vidíš sklep Auerbachů ve Faustovi - ticho. Chceš usnout, ale ne, od srdce ti zazpívají cella, nejde to. A najednou slaďounký vojenský pochod, ani jej nepozoruješ, jen žilky pohrávají. Ale ne dlouho, jen ti ho dá okusit, hned se hlásí cikán se svými křepkými houslemi, a hned nato nový pochod, na chvíli; i ten usíná a v dálce zní ozvěna trubky, slyšíš zvonce krav, jakoby věčné ticho horské noci. Do toho vpadne efektní drobné pištění a syčení, zdá se, že jsme v Alpurganachtu, až nový vojenský pochod ztiší naše nervy. Přijdou ještě bludičky a zase pochod, orchestr jakoby něco tajemného našeptával, až to tichoučce zakončí harfa. /.../

Není pochyb o tom, komu ta Nachtmusik patří. Temná noc, bez svitu měsíce, se hlásí o své právo. Hudba nám tu noc ukazuje v pravém "světle". Hudebník, opojený láskou, přijde pod okénko své milé. Ne ta noc, ale vášeň, ta by ho uspala, už už se poddává, už mu lyra vypadává z ruky, už se potácí opojený touhou, ale nespadne. Vzchopí se a s novou silou - byť tlumenou - pokračuje ve hře, vysmívá se té noci. /.../ Melodie vás uchopí v hloubi srdce, ale k potěšení nedopřeje čas: náhlá změna, hluboký, temný a nepříjemný tón vás přivede ze sna do skutečnosti. Někde se vám zdá, že posloucháte melancholický zpěv zajatého komedianta, jinde zase je to jako přejemná hudba při bruslení na ledě. Uchu se zdá, že je to všední, že od potulných pěvců to lze slyšet kdykoliv, ale takto ne, melancholie melodii zachrání: to jen dvěma nešťastným bruslařům patří ta hudba, nám ne. A orchestr zase usíná, beznadějně usíná. Tuto větu bych nazval apotheosou melancholie.

Čtvrtek 24. září 1908
/.../ Ta Mahlerova Sedmá se mi nijak nechce vybavit! Mám podrobné poznámky, ale nepamatuji si už na hudební pasáže, které se k nim vztahují. Lepší je poslouchat a až potom si něco zaznamenat. Obraz utkví lépe. Tak například vím jistě jen to, že scherzo je nejmahlerovštější část celého díla. Kdo by od Mahlera nic jiného, než jen toto slyšel, utvořil by si o něm ten nejlepší názor. Je v tom scherzu celý. Když je posloucháš, nenávidíš ho i laskáš, proklínáš i žehnáš. Celý orchestr se zdá být rozběhnutý ke krásnému cíli, až se chce posluchač přidat k němu, a najednou, prrr!, zvrátí se, cizí vetřelecké tóny vše zastaví a autora posíláte ke všem čertům. Ostatně od čertů nejste daleko. Celé scherzo je prosáklé předpeklím. /.../

Neubránil jsem se úsměvu, když jsem měl dojem, že se tam mihnul slovenský ďáblík. Nedá se popřít, že v Mahlerových dílech je trochu slovenských melodií, ovšem jen duchem, ne formou. Obzvláště v tom scherzu a ve finále. Jak se tam dostaly, to snad ani autor sám neví - a je to tak lépe - ale že tam jsou, to mi moje žilky daly najevo. /.../ Začátečníkovi, ale i zkušenému posluchači se na první okamžik zdá, že na tu hudbu je třeba se dívat, ne ji poslouchat - tolik kontrastů se před vámi vine.

Pátek 25. září 1908
/.../ Je-li, podle mého soudu, ve scherzu Mahler celý, je-li ona věta dokonalým obrazem jeho hudební potence, představuje nám IV. věta Mahlera klidného, laskavého, milujícího a - milovaného. Noc, která ještě panuje, ztratila už svůj vliv, červánky života se blíží k horizontu. Vášně se uklidnily, umělec jako by snil o největším štěstí: vyzvedává tě do nebe, ale pak tě zase snese do pozemské říše, jenže už na poduškách, sotva tu změnu pozoruješ; neshodí tě brutálně z výšky jako dosud. Kupodivu však není ani tady absolutní štěstí: stý díl kapky octa by se chtěl rozšířit jako olej po neposkvrněném papíru. A to je právě to delikátní probuzení posluchače, který se už vznášel v končinách blahoslavenství. Vane odtud i přehluboká melancholie, ale nese ratolest štěstí... /.../

Těžko, velice těžko si posluchač u Mahlera zaslouží kousek štěstí, kterým by ho jiní tak rádi obdařili. Jsme nuceni stopovat umělce, bít se s ním, ale právě proto, že jsme draze platili, dvojnásob se jím - v daném okamžiku - těšíme. Není zde nerozhodnosti, vše je jaré, pevné, jadrné, a proto od začátku do konce máme pevnou důvěru v našeho průvodce. Zlost nebo ojedinělé výbuchy hněvu, které by se u Mahlera - člověka občas našly, v jeho hudbě nejsou. Je tu však utrpení, boj, pevná vůle kráčet osudu, i zlému, vstříc s čelem vyjasněným, s pevným klidem.

Celé toto dílo je plné pochodů a hudby, jen na první pohled, jarmareční. Byl jsem zuřivým nepřítelem mahlerovské hudby. Ne snad jeho vzácná instrumentace, ale ustavičné stěhování se z jednoho světa do druhého mne přivádělo k zběsilosti. Upíral jsem mu melodičnost, vinil jej ze zahrávání si s city posluchačů. Jeho Šestá mne přesvědčila o opaku. A teď jsem úplně jeho.

Myslím, že tato Sedmá symfonie bude mezníkem v historii jeho umlčování. Toto dílo musí být velké i proto, že naprosto zaujalo moji roztěkanou mysl, a to dokonce natolik, že ať dělám cokoliv, myšlenky se ubírají společně se symfonií. Dosud nic mne nedokázalo upoutat ne snad pouze na jeden den, ale ani na pět minut. - /.../

Sobota 26. září 1908
3/4 na 11 dopoledne. Zapomněl jsem u Mahlerovy Sedmé poznamenat, že se náramně podobá Klimtově malbě. Je to stejně ostrá, sebevědomá kresba, stejné barvy, jenže u Mahlera vroucnější. Klimt vás nechává úplně chladným, Mahler rozehřeje, rozpálí. Mají společné i to, že v nich vrcholí nový věk, modernistický, a to nejen ve vztahu k hudbě, ale ve vztahu všelidském; zásady krásna se házejí do starého železa, "účel světí prostředky", oslavuje znovuzrození. To by ovšem samo o sobě dobrým doporučením nebylo, tak nedobře se ten náš modernismus zapsal do srdce a do čisté duše, nu a právě proto je zajímavé sledovat Mahlera; překročil už i toto, nadýchal se toho zkaženého vzduchu, a nakonec se ukázal jako člověk stvořený k obrazu Božímu. Jemu účel posvětil prostředky a snad poprvé tuto zásadu chválíme. Ne tolik u Klimta, kde jsou jen prostředky, ale účel nevidíme. (Rád se zastavíš před mistrovskou mozaikou, jenže tě nenadchne, nepovznese, nechť by byla sebekrásnější.)

Zkrátka: kdo viděl Klimta, viděl asi prostředky Mahlerovy a kdo je pro Klimta, bude zajisté i pro Mahlera. Na sobě ale vidím, že se stejnou jistotou nelze tvrdit opak. /.../

K Sedmé Mahlerově symfonii se vztahují také následující zápisy, a to k provedení v Mnichově 26. října téhož roku. O zkouškách, které se konaly v koncertním sále hotelu Union, si Janko Cádra zaznamenal:

Sobota 31. října 1908
/.../ Protože Mahler nechtěl, aby kdokoliv byl přítomen na prvních dvou zkouškách, týden jsme netrpělivě čekali na včerejšek. /.../ Po půl deváté jsme už byli v tmavém koncertním sále hotelu Union, mezi stoly a sem tam převracenými židlemi se míhaly tmavé postavy většího počtu hudebníků /.../. Orchestr byl rozmístěný pod podiem, které bylo pro rozšířený počet hráčů malé. Chodili jsme s Wilkem po sále, až, pět minut před devátou, se ve dveřích objevila malá čiperná Mahlerova silueta. S napřaženou rukou spěchal k Wilkovi a se slovy "moment, moment" utíkal, aniž se u nás zastavil, k pultu. Tam si něco prohlédl a za chvíli přiběhl, znovu podal Wilkovi ruku a nám, Marcelovi a mně, také. Přešlapoval z nohy na nohu a po několika větách vyběhl zase na stupínek, promluvil s některými muzikanty a hned začal.

Vlastně ne, neboť zase se k němu vecpal další s prosbou dát si něco vysvětlit. Stál jsem právě u něj. Mahler rozčileně o něco žádal a mezitím, poté, co vytáhl z kapsy bílý nožík, začal na koleně nervózně z "hlasu" něco vyškrabávat. Najednou se zastaví a přihlíží k ukazováčku. Na nerovné ploše papíru to ani nemohlo dopadnout jinak: pořezal se vedle nehtu. Rychle nožík i tužku upustil na podium a z hluboké rány si vytlačoval krev. Z kapsy jsem rychle vytáhl anglickou náplast. "Aha, vy máte tohle, bravo, bravo..." potěšeně reagoval. Dvěma kousky ránu zalepil, nervózně přitlačil a pustil se do gumování, jako by se nic nestalo. Podal jsem mu jeho nožík a modrou tužku; ale přišli ještě další "opravovači", takže začátek se protáhla až na čtvrt na deset. /.../

Rozžali světla a my se posadili ke kulatému stolu u sloupu vpravo od vchodu. Sotva padla první nota, už Mahler orchestr zastavil; nejvíce se potom lopotil s pá-tým taktem. Jelikož jsme seděli za ním, a k tomu ještě dost nejasně a rychle mluví, rozuměli jsme mu málo. Když viděl, že orchestr trápí s malým detailem už dlouho, říkal jim něco o Mozartovi a tím jim dopřál odpočinku. Zdá se, že jej orchestr už dobře zná, neboť sotva začal mluvit, dal si do "odpočinkové" polohy nástroje, housle na kolena atd., a pohled upřel na Mahlera. Začal tím, že dnes je to se skladateli jiné nežli kdysi. On sám má v partituře tolik značek, kolik jen může mít, aby naznačil svůj úmysl. "S Mozartem, například, to je úplně jiné. Každý interpret dělá to své, jak dovede..." Na jakékoliv provedení Mozart prý přikyvoval, všechno chválil, všechno bylo "famos". Dnešní skladatelé své úmysly budoucím dirigentům pokud možno jasně označují. A po posledních větách svého vyprávění, kterému jsme, ač jsme seděli blízko, rozuměli jen v nepatrných úryvcích, zvedl se slovy "Takže, pánové..." obě ruce a už to šlo.

Opravování nepřestávalo. To vždy zaťukal taktovkou o pult a orchestr obvykle hned ustal v hraní. V tom byl viditelný rozdíl v porovnání s Českou filharmonií, kde se Mahler div nevymluvil, reklamuje buď zastavení hry některých nástrojů nebo besedujících úst hudebníků. Tady je vzorná disciplína, žádné vrzání a chození sem tam. - Když se některé místo nedaří, když orchestr nechápe, tak se Mahler nervózně škrábe levou rukou ve vlasech a zadupe, že hned všichni ustanou. Ale když přece jen všichni nepřestanou hrát, tehdy se shrbí k partituře, jakoby před ranou, jako zajíc ke stěně, až se nosem dotýká patřičného místa a prudce tluče taktovkou do partitury, zároveň přemýšlí o nápravě a když orchestr konečně utichne, rychle si složí ruce mezi koleny, chviličku ještě zůstane ponořen v myšlenkách nad stránkou partitury, najednou se narovná, řekne, co chce sdělit a opět rozhodí ruce k novému začátku. Skutečně obdivuhodným způsobem se tento muž dokáže ovládat. Když se stane, že muzikanti nechápou, oč mu jde, rozlítí se, vyletí ze své židle jako čert, zadupe, zakřičí "Donnerwetter!", ale hned se zase uklidní, ač je v jeho hlase ještě znát zlobu. Vysvětlí s nádechem hořkosti, co je třeba zahrát, skončí a rozpřáhne ruce k taktu: "Also, meine Herrn!"

Nejednou se mi zdálo, jakoby se některý z instrumentalistů, jenž nedokázal něco pochopit a zahrát to tak, jak si Mahler přál, chtěl nějak "prosmyknout"; v ta-kovém případě se Mahler narovná na židli, podívá se v tu stranu a už tluče taktovkou o pult. "Tak copak to je... Vy..." Vyhýbavá odpověď. "Ach, Bože, musíte přece hrát..." V jeho hlase není nikdy znát žádné ponížení. Vždy je pevný, sebevědomý, ale přitom nevyzývavý a co hlavně, není domýšlivý. Z každého slova, z každého pohybu vane přesvědčení, vnitřní síla, upřímnost. Orchestru neodpustí ani nejmenší rozdíl mezi pianem a pianissimem, a přece, když konečně řekne: "Pánové, jste unaveni?", uslyší "Ne!". "Ostatně, nechci vás přemáhat"; není v tom žádné podlézání, dožadování se uznání a přiznání lidskosti, ale je to upřímné, rovné projevení myšlenky, jež pojednou v něm vytryskla, když vidí únavu u některých členů orchestru. Když některá pasáž ne a nejde ani po několikerém vysvětlení, tehdy konečně vstane, zvedne obě ruce nad hlavu, prudce je spustí dolů a se svěšenou hlavou řekne "volte-face", naznačí, jako by chtěl odejít, ale nesestoupí ze svého malého podia, hned se obrátí zpátky a pěkně zas všechno vysvětlí. Avšak, v horším případě, buší do pultu, uchopí jej z obou stran a zalomcuje jím, jako by z něho chtěl vytřást duši. Tím obvykle pomine výbuch zlosti a následuje klidné vysvětlování. Přitom si pomáhá také hlasem, dost drsným a takřečeno bezbarvým. Naznačuje vlnění pasáží. Má-li například vysvětlit prudké a pádné crescendo se silným prudkým vrcholovým tónem, tak si stoupne, přitáhne oba lokty k bokům, spojí pěsti, zatne zuby a nastaví skráně; pak obě pěsti od sebe roztahuje, nejdříve pomalu, asi jako když si zpod nehtu vytahujeme trn, tlumeným hlasem vyjadřuje sílu a její vzrůstání, což znázorňuje i pažemi a najednou vykřikne - bumm, dupne nohou a pěsti roztrhne.

Při žádné chybě nezapomíná na vlasy, na svoji kštici; hned se v nich levou rukou na levém temeni škrábe. Zdejší hudebníci, ač poslušní, zdají se trochu nechápavější nežli pražští. "Ti z Prahy mají více hudebního cítění, ti zdejší zase více kázně," soudí Wilko.

V sále byla zima, a tak někdo více povolil systém ústředního topení. To ale začalo nějak rachotit, jako by rozmrzalo, jako by někdo lámal suchou třtinu. Mahler měl právě ruce připravené k prvnímu taktu a když zaslechl ten zvuk, zavrtěl se na židli, kroutil udiveně hlavou poulíc oči.
"Was ist, ...was ist das?!"
"Heizung, Heizung...!" křičí někdo z galérie.
"Eilzug...?"
"Heizung, Heizung...," křičí další.
"Ah, so, so, Heizung!... Also meine Herrn!"
To se rozumí, že se celý sál rozesmál a věru, že orchestr tím byl povzbuzený. Několikrát se Mahler netrpělivě obrátil na galérii. Později jsme se od Lassala, se kterým jsem se to odpoledne seznámil, dozvěděli, že to neustále brebentí dr. Istl vysvětluje všelico v partituře. I to byl židovský kousek! /.../

Neděle 1. listopadu 1908
Předminulý pátek k večeru jsme šli s Mahlerem ze zkoušky. S rukama v kapsách se každou chvíli zastavoval, přešlapoval z nohy na nohu a napůl zamyšleně se rozhlížel dokola. Zdálo se, že je i není přítomen našemu hovoru; občas do něj vpadl, což znamenalo, že našeho společníka Istla ustavičně poslouchá, ale na jeho tváři byla patrna jakási nepřítomnost a myšlenkový odstup. /.../

Potom se rozpovídal o tom, že by se on i jeho žena rádi v Mnichově usadili. Chtěl by mít domek s velkou zahradou, kde by byl svým pánem; ale s opravdu hodně velkou zahradou. Istl na to, že v Isartaalu je takových několik, že ho tam zavede. /.../ Wilko a já jsme Mahlerovi navrhli, že pokud si to bude přát, s největší radostí mu budeme nápomocni při hledání takové vily, což on vděčně přijal. /.../

Za chvíli si Mahler znovu pochvaloval příjemnost Mnichova, jeho nevelký pouliční ruch. /.../ V Hofgarten se mu líbilo a tam nás také opustil Istl; šli jsme zadem okolo hradu a kaple nesouce mu partituru. Zase se co chvíli zastavoval potřepávaje pravou nohou a pochvaloval si ticho, klid, půvab toho místa. Takové zastávky obyčejně končily tím, že si na rtech prozpěvoval nějaký motiv ze Sedmé symfonie, ale jen krátce, jako ptáče ze spánku, a potom jakoby duchem nepřítomen se znovu pohnul z místa. Před hotelem si vzal partituru, srdečně poděkoval a se slovy "na shledanou" pokročil kolísavým, ale čilým tempem k otáčejícím se dveřím hotelu.

/.../ V neděli /.../ zkouška začala právě v 10,10 dopoledne a trvala až do 1 hodiny 5 minut odpoledne. Mahler přišel za 5 minut 10 a hned se pustil do opravování jednotlivých "hlasů". Opravy označené v partituře během zkoušky si vypíše doma na papír a hned na příští zkoušce je v hlasech sám označí a na svém papírku provedenou opravu vždy přeškrtne. Wilko takový na zemi odhozený papírek nebo dva v sobotu zvedl, až ho Mahler za to pokáral. /.../

/.../ Před hotelem, /.../ širák v ruce, druhou podal Wilkovi, děkuje opět za nesení partitury. Wilko mu pošeptal, aby mu laskavě dal ten papírek z dnešních oprav. Mahler ale mávl rukou, co ho napadá, že ne a ne, taková hloupost, /.../ a dvakrát slíbil, že mu dá hudební autograf, tak načpak sbírat takové drobnosti. /.../

3. listopadu si Janko Cádra do svého deníku k právě prožitým dnům dopsal:
U vchodu do Hofgarten stojí ovocnářka; Mahler se k ní rozběhl se slovy: "Jo, musím přece něco posnídat," a vybírá si jablka. Hned přišli i ostatní. "Gutmanne, kupte mi hezké jablko!" "Já vím, kde mají pěkná." Myslel na Dollmayera. /.../

Už v pátek Mahler vzpomněl, že by se rád podíval k nám, ale není to jisté, cítí se unavený. /.../ Možná přijde v sobotu, snad v neděli nebo v pondělí se svou paní. Teď odpoledne jede s Gutmannem na Ludwikhöte podívat se na jednu vilu, jestli by se mu nelíbila. V pondělí na otázku o výsledku té procházky řekl, že vila je pěkná, ale je to ještě zatím vzdálené...

Wilko navrhl, abychom mu poslali košík pěkných jablek.

Prameny

Matice slovenská, archiv literatury a umenia, fond Janko Cádra; Martin, Slovensko:
Články a práce o hudbě: 55 S 61- Mahler
Deníkové zápisy a vzpomínky: 55 S 26 - 40


Protimluv uveřejňuje první část textu, který pro své přátele a ctitele díla Gustava Mahlera soukromě vydal Milan Palák. Citace textu je možná pouze s uvedením tohoto pramene.

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |