Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
RECENZE

Za trest a za odměnu


Anna Zonová: Za trest a za odměnu. Torst, Praha 2004.

V druhé polovině minulého roku se na pultech knihkupectví objevila publikace nakladatelství Torst autorky Anny Zonové. Není to první kniha mladého začínajícího autora, jež v Torstu vyšla. Stačí si jen vzpomenout na úspěšný debut Petry Hůlové či literární start Tomáše Kolského, Tobiáše Jirouse a prozaickou prvotinu Kateřiny Rudčenkové. V případě Anny Zonové, mladé slovenské prozaičky, se nejedná o první vykročení, ale „druhotinu“. V ní se ocitáme v prostoru severní Moravy, někde v okolí Libavé a Moravského Berouna. Je to krajina pisatelce důvěrně známá, protože v ní již delší dobu přebývá. Ze stránek však čtenáře nezahlcují popisy moravských Sudet, ani lyrické přírodní meditace impresionistického ražení. Přesto se krajina z textu sama dere na povrch. Krajina v lidech, v jejich osudech a v každodennostech lidského života. Drsný region bez minulosti, plný přistěhovalců a nucených imigrantů. Pestrá směsice neúspěšných, omezených lidí v zaostalé provincii.

Kompozičně je kniha členěna do kapitol, jež nesou jména postav. Ve vyprávění se střídají čtyři hlavní hrdinové, přičemž jejich výstupy nejsou řazeny v nějakém ustáleném pořadí a proporcích, ale spíše na principu „nyní mluví ten, který toho má nejvíc na srdci“. Noetická metoda (v současné české próze velmi frekventovaná, např. v knize P. Hůlové: Paměť mojí babičce, M. Viewegha: Vybíjená atd.) dává autorce velké možnosti v práci s časovou rovinou textu. Děj se skládá postupně ze střípků vyprávění Josefa, Lisy, Marka a Terezy, přičemž každý se nachází ve svém vlastním čase, v době, kterou se rozhodl popsat.

Asi nejzajímavější postavou je Lisa. Stárnoucí komunistka, incestuálně fixovaná na manžela, se probírá svým životem od předválečných let do posametového období. Snobismus, odpor k dělníkům a zároveň idea virtuální spravedlivé společnosti, lepších zítřků. Dvojí metr na etiku jednání. („Můj René měl na to právo, protože to dělal pro naši lepší budoucnost.“) Druzí však u Lisy nenacházejí zastání, i kdyby se na hlavu postavili. Asi nejpříznačnější věta, kterou Lisa pronáší, je: „Jak snadné bylo s Reném pojmenovat smysl všeho.“ Autorčin přístup k Lise je zjevně odtažitý. Nechává ji neustále se zaplétat do vlastních protikladných postojů, dogmaticky chudých představ a nenávistných mateřských pudů. Ve chvílích, kdy se Lisa sama shovívavě směje svým „pokleskům“ proti vlastní fundamentální doktríně, na čtenáře Zonová pouští proud výsměšných emocí. Nechává Lisu zamotávat se do sítí osobních názorů, což s přibývajícími stránkami působí čím dál více tragikomicky. Jako postava působí Lisa spíše staticky, není schopna sebereflexe.

Josef je v knížce ztvárněn v podobě omezeného alkoholika. Často se zašťiťuje názory druhých: „To mám od mamy, to mám od taty.“ V kontrastu s ním je Marek. Umírající básník, meditující v milostných rozhovorech s Terezou o povaze umění. Upřímně řečeno, je to odbytá figura s matnými obrysy a kýčovitou rolí v příběhu. Vůbec musím konstatovat, že mužské postavy zvládá autorka podstatně hůře než jejich pohlavní protějšky. Poslední tváří z kvarteta vypravěčů je Tereza. Tereza podřízená neosobnější er-formě, a přitom nejživější ze všech postav. Bytůstka napěchovaná emocemi, vztahy, sexuální touhou, je nejzdařilejším autorčiným dítětem. Lze cítit, že Zonová své Tereze rozumí, protože její já je jí nejbližší.

Čtenář kapitolu od kapitoly putuje časem a prostorem, aby se postupně dopátrával osudů vypravěčů, nahlíží jejich očima na události velkých i malých dějin a může je komparovat jejich odlišnou optikou vidění světa. Každá událost se stává soubojem vnitřních interpretací. V tomto způsobu psaní je ovšem skryto úskalí. Jak skloubit autenticitu spočívající v pestrosti jazykového kódu postav s jednotou a celistvostí knihy? Jak příliš text neroztříštit v drobných monolozích, aby byla udržena homogennost celku? Troufám si tvrdit, že Zonová uspěla napůl. Nepodařilo se jí udržet rytmus a vyváženost kapitol. Střídají se zde pasáže myšlenkově a lidsky hluboké s fádními až nudnými sentencemi, kde spisovatelčina ruka měla raději zastavit běh tužky po papíře. Někdy je rytmus vyprávění narušen utrženými konci kapitol i s masem posledních vět ve chvíli, kdy bylo možno inspirativní děj rozvinout. Co se však Zonové povedlo, je celkové vyznění textu. Po přečtení poslední stránky se čtenáře zmocní pocit důvěrné známosti. Z řádků knihy se postupně tvoří obraz člověka. Člověka z divoké pustiny, člověka plného neštěstí, neúspěchů, krutosti, nespravedlnosti, vyhřezlých pudů….. A ten člověk je plný děr, podobně jako na kolážích Jiřího Koláře, kterými tu fouká studené sudetské podnebí.

Co říct závěrem? Politika, sex, nevzdělaná omezenost, dělnické kolektivy i intimní chvíle pod peřinou. To vše se dá v této knížce najít. Je život dar, nebo břímě? Podobná filosofická otázka číhá za knihou Anny Zonové.


Aleš Merenus       


Anna Zonová: Za trest a za odměnu. Torst, Praha 2004.       

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |