Ročník 4 / Číslo 1-2 / Vyšlo 22. srpna 2005
SOUVISLOSTI

Minimalistický prostor


Dosavadní práce Tomáše Skalíka je určena především zájmem o prostor jako o jednu charakteristiku, která je přítomna a různě řešena v celých dějinách výtvarného umění. Skalík nesleduje vnitřní prostor díla, ale své práce vztahuje k prostoru, který dílo obklopuje, aby jej nově pojmenoval a vymezoval. Často je onen vnější prostor vtažen do Skalíkovy výtvarné hry, často je vnější prostor jediným tématem jeho práce, jediným prostorem, který je. A ten je snad vždy jen naznačen a jeho dotváření, vymezování se odehrává v mysli diváka. Skalíka zajímá především konceptualizace prostoru a jeho otevřenost oproti doslovnosti a danosti. Vyjadřuje se velmi často jednoduchými formami, elementárními geometrickými tvary. Jeho tvorba je utvářena poznáním prací minimal a koncept či body a land-artu 60. a 70. let. V mnohém si po svém prochází problémy, myšlením a řešeními, které byly v té době aktuální, ale obohacuje je o pocity a přístupy vlastní své generaci. I v těch nejčistěji formulovaných řešeních je u Skalíka často přítomna nadsázka, humor, ironie... Tomáš Skalík - TransART 2004 V souladu se svým studiem u Jana Ambrůze (FaVU Brno) se nezabývá hledáním autorského rukopisu, řemeslným pojednáním, je mu zcela cizí pojetí výtvarného díla založené na literárních obsazích, artikulaci sociálních témat, vyprávění osobních příběhů či jakékoli psychologizaci nebo důrazu na intuitivní, imaginativní obsahy… Skalík hledá způsoby jak racionálně uchopit či vybudovat prostor s minimem podpůrných prostředků, demonstruje jednoduché vztahy mezi prostorem uvnitř a vně, jejich možnou záměnu… Myslím, že právě navozování a interpretace objektivních vztahů v prostoru, geometrických forem, pohybu a klidu, jevů a jejích možností s určitým nadhledem, humorem či dokonce mystifikací je jeho tvorbě nejvíce vlastní. V roce 2000 vznikají Skalíkovy zásadní práce. Je to Trám a Plocha. Autor poprvé názvem díla označuje něco, co není, obraz něčeho, co si divák vytváří teprve ve své mysli. Řada čtyř jen nahrubo opracovaných kmenů stojí zcela volně za sebou tak, že výsledkem optického propojení všech předem prořezaných otvorů skrze každý kmen stromu je nekonečně dlouhý trám. Ale je to „jen“ trám tvořený vzduchem nebo „jen“ trám vytvořený v naší hlavě. Podobně Plocha je tvořena čtyřmi kmeny, stojícími přibližně v rozích čtverce, s pravoúhlými v náryse obdélníkovitými výřezy v horní části každého kmene. Představa propojení všech výřezů navzájem nám vymezí plochu s přesně definovanými rozměry. To, co v těchto dílech vidíme, je to nepodstatné, podružné, pomocné. To podstatné je to, co nevidíme, co si sami projektujeme. Ten obrácený, neviditelný, nehmotný prostor Skalíka zajímá, a také ve svém dalším díle bude často usilovat o jeho pojmenování… Cyklus „Sochy pro Jeseník“ (2002-2003) uvádí řadu zajímavých projektů. Dutina uzavřená v krychli představuje blok kamenného kvádru, v jehož středu je vysekaná dutina, o níž může divák jen vědět, ale nemůže ji spatřit. Koule uzavřená v krychli představuje opět blok kamene (tvořený dvěma polovinami), v jehož středu je vysekaná dutina ve tvaru koule, do které je zasazena kamenná koule identických rozměrů. Povrch této koule je leštěný, povrch sochy je opracován hrubě. Kouli uprostřed rozměrného kamenného bloku za normálních okolností vidět nelze. V jiných projektech efektně využívá optického a významového kontrastu a záměny rubu a líce, toho co je uvnitř a co je venku, co nahoře a co dole... Vzniká několik typů soch, pro něž je příznačná minimalistická skladba elementárních geometrických ploch a prostorů, přičemž výtvarné formování je určeno především jednoduše formulovaným konceptem.

Hranolek (2003) je tvořen pohledovým propojením obdélníkových výřezů v kartónových čtvrtkách řazených těsně za sebou a umístěných na jednoduchém dřevěném stojanu. Návštěvníci této realizace, představené v Domě umění v Opavě, byli vybídnuti prostřednictvím instrukcí otištěných na příslušných kartónových čtvrtkách, aby si jednotlivé ale totožné listy, lišící se jen pořadovým číslem, postupně rozebrali. Tím se tušený hranol „rozeběhl“ do nejrůznějších míst Opavy, České republiky a celého světa. Drobný čip přilepený na všech kartónech je monitorován satelitem, aby následně mohl být na počítači vytvořen přesný tvar tohoto hranolu, jak nás autor informuje. Protože dodnes dochází k neustálému pohybu některých jednotlivých čtvrtek, podoba komplikovaně lomeného hranolu se neustále mění…

Projekt Šablony pro Opavu (2004) reaguje na někdejší rozvodněnou řeku Opavu, na dramatickou proměnu tvaru a výšky povrchu řeky. Jednotlivé silné provazy vedené z jednoho horního břehu řeky na druhý, by kopírovaly „hladinu řeky Opavy, aby věděla jak se má při povodni zachovat“ (T. Skalík), ale také by vytvářely zajímavé geometrické obrazce, různé výškové definice. Výchozím prvkem by byla linie, či spíše úsečka jdoucí kolmo na směr toku řeky. Jejím zmnožením by se dosáhlo monumentálního výrazu, práce by se stala výraznou minimalistickou land-artovou prostorovou intervencí v městském přírodním prostředí. Výrazný komunikační akcent mají projekty Koberec pro návštěvu z lesa, Koberec pro návštěvu z hlubin a Koberec pro návštěvu z nebe (2004) nebo i práce Desítka, Dvanáctka. Dvě posledně jmenované práce představují nahrubo opracovaný kmen stromu do podoby hranolu s jednoduchými chyty. Dřevěný hranol by sloužil v městském prostředí obyvatelům města k prostému přenášení, činnosti na první pohled naprosto absurdní. Číslo vyjádřené názvem díla určuje počet lidí, kteří by se měli (vzhledem k váze hranolu) přenosu účastnit…

V roce 2004 představil Tomáš Skalík v rámci ateliérové výstavy PlomaArt v oratoři Domu umění v Opavě svou kolekci transportních krabic - transART® bedny jako část širšího projektu transArt®. Překližkové krabice jsou určeny pro transport soch pravěkých, klasických, moderních i těch, které ještě nevznikly. Současně jsou vystavovány jako umělecká díla. V jediném prostoru byly představeny transportní krabice pro egyptské skulptury, Michelangelovu Pietu, Beusovou Židli s tukem, Flavinovy světelné trubice či dosud nevzniklé práce Jana Ambrůze. Každá transportní krabice přes svou tvarovou jednoduchost v sobě nese „vzpomínku“ na objekt, pro který je určena. Zvláště významné je to v případě Sol leWittova díla Modulové nástěnné dílo s krychlí, jeho transportní krabice se jakoby najednou stala novou Sol LeWittovou prací… Součástí Skalíkova záměru je i vtáhnutí do své hry umění tak rozličných epoch a stylů, aby je zpřítomnil, pojmenoval a postavil vedle sebe. Odkazy k americkému minimal artu, který se Sklalíkovým „rozhodnutím“ ocitá v širokém uměleckohistorickém kontextu, vnímáme naprosto jasně. Krabice vytvářely působivou prostorovou skladbu, jakoby tématem výstavy byla minimalistická instalace, vztahy mezi jednotlivými kubusy, jakoby se jednalo o jedno prostorové dílo a ne o soubor jednotlivostí.…Každá krabice má svou identifikační kartu, s fotografií díla, pro které je určeno, jejím půdorysem, jejími rozměry a popisem určení. Skalíkův projekt transART® není jen konceptuální, nevyčerpává se jen minimalisticky a geometricky formulovanými tvary, ale využívá tyto racionální přístupy, aby je obohatil o nové výrazové možnosti, které jsou v souladu se současností. Způsob prezentace Skalíkova projektu (kvaziracionální formulace a zdánlivě naprostá vážnost záměru), převrácení významu uměleckého a utilitárního, absurdnost možného praktického použití, vypovídají také o jemné ironii, kterou je projekt nesen.

Tomáš Skalík - TransART 2004

Téměř přesně po roce představuje Skalík opět v oratoři opavského Domu umění svůj dosud nejnovější projekt - Prostor IFM / úhlopříčně rozděleno. Redukce výtvarných i jiných pomocných vizuálních prostředků je dovedena do krajnosti. Divák jdoucí do výstavního prostoru spatří na první pohled jen čistý prostor, teprve později si všimne na protilehlých stěnách diagonálně umístěných čidel ve výšce asi 50 cm nad podlahou. Čidly prochází paprsek neviditelného infračerveného světla, který rozděluje úhlopříčně celý prostor. Při protnutí paprsku, tedy při pohybu v obou částech rozděleného prostoru nám detekční zařízení umístěné na stěně vytiskne protokol o pobývání v prostoru IFM.

Práce se senzory a technickým zařízením IFM přináší pro Skalíka řadu nových technických a významových možností. V oratoři Domu umění byla vytvořena ta nejjednodušší a tím i nejčistější a možná i nejvýraznější instalace, tvořena jen jednou neviditelnou přímkou. Je to stále práce založena na krajně oproštěné geometrické skladbě a na procesu, který probíhá v mysli vnímatele, tj. uvědomování si souvislostí, vztahů ale i konkrétních tvarů apod. Autor vědomě zcela rezignoval na jakékoli výtvarné a vizuální aspirace. Skalíkovým dílem je „jen“ neviditelná ale přítomná čára rozdělující prostor, pohyb návštěvníka v tomto prostoru a detekční zařízení. Podobně fungující princip najdeme ve zcela utilitárních systémech – např. automatické otevírání dveří ve veřejných prostorech. Skalík jej ale přenesl do galerijního prostředí, absolutizoval jej a vztáhl k okolnímu prostoru, který je tak akcentován a oživen. Divák najednou nestojí v „nějakém“ prostoru ale v „určitém“ prostoru, který je ze Skalíkova „pověření“ součástí a tématem uměleckého díla. Podoba moderního detekčního zařízení s displayem a malou tiskárnou, průmyslová kabeláž a čidla jsou jediným vizuálním ozvláštněním prostoru, takže nutně vnímáme jejich zvláštní nezáměrné estetické působení. Možnost vytištění „protokolu o pobývání v prostoru IFM“ s přesným označením pořadí, časem a Skalíkovou deklarací závazku pro majitele protokolu, že zprávu o prostoru IFM bude šířit dále, je opět typickou nadsázkou a subtilní mystifikací autora. Jinou prací z cyklu IFM prostor je projekt nazván Bod v prostoru. Ten je definován zakončením neviditelného paprsku, jdoucího volně do okolního prostoru z optoelektronického reflexního senzoru. Úkolem vnímatele je si tento bod najít, vyhmatat pohybem svého těla. Přerušení paprsku spouští zvukový a světelný alarm. Podobně u realizace s názvem Kolem těla uskutečněné na FAVU v Brně je návštěvník přinucen najít si způsob, jak projít kolem dvou mimoběžných linií infračerveného světla v zadaném prostoru. Na „chybný“ pohyb návštěvníka upozorní opět zvuková a optická výstražná signalizace. Tři linie aktivují diváka, aby je osobním kontaktem v prostoru definoval. Nebo u projektů IFM prostor zaplňující linie, IFM prostor – čtverec a IFM prostor - kruh vytvářejí paprsky infračerveného světla v prostoru celé pole linií, krychli a válec a je opět na divákovi, aby hledal a nacházel příslušné tvary… Tématem Prostor IFM Tomáš Skalík efektně definuje geometrické obrazce – linie, body, plochy, prostory zapojuje do svých prací světlo – viditelné a neviditelné, zvuk, pohyb vnímatele, aniž by jeho práce byla zatěžována výtvarnými či vizuálními charakteristikami. Jeho práce je neviditelná, ale je. A to je podstatné. Je to tvoření, aniž by bylo něco viditelného vytvořeno, je to malba, aniž by bylo cokoli namalováno, je to socha, aniž by bylo cokoli vymodelováno. Nezní to jako řešení nějakého zenového koánu? V každém případě je to jeho pokračující konceptuální pojímání prostoru a minimalizace prostředků výtvarného díla. Tomáš Skalík se tak stává výrazným reprezentantem tvorby, kterou bychom mohli charakterizovat jako minimalistická a konceptuální prostorová instalace.


Martin Klimeš       


On-line galerie Protimluv: Tomáš Skalík

| Obsah čísla | Titulní stránka čísla |


| email redakce: protimluv@seznam.cz | Naše bannery a ikonky | |
| webdesign © 2017 Jaroslav Němec |