jaroslav-ila-a-zbynk-vybral_32372641373_o

Zemřel básník a prozaik Jaroslav Žila

Ve středu 12. dubna zemřel po krátké a těžké nemoci ve věku padesáti šesti let básník a prozaik Jaroslav Žila. Ještě před necelými dvěma měsíci četl své texty v pražské kavárně Fra a v Antikvariátu a klubu Fiducia v Ostravě. Do české literatury vstoupil v polovině devadesátých let. Debutoval a pozornost čtenářů hned upoutal sbírkou Drápy kamenů (1994, Sfinga), o rok později připravil v témže nakladatelství společně s fotografem Viktorem Kolářem publikaci Ostrava, obležené město. Host mu ve své edici poezie vydal v roce 2000 sbírku Nejstarší žena vsi, Votobia v roce 2003 knihu Tereza a jiné texty. Posledním básnickým souborem byla sbírka V hrudi pták (Host, Protimluv 2010). Pracoval jako učitel v Ostravě. Rozloučení s Jaroslavem Žilou bude ve středu 19. dubna ve 14 hodin ve smuteční síni v Ostravě-Vítkovicích.

Jako vzpomínku na jeho osobnost publikujeme titulní povídku z poslední prozaické knihy Nikdo tady není, která vyšla v Protimluvu koncem loňského roku.

NIKDO TADY NENÍ

Nechci na ni myslet! Tady, v té hospodě na břehu řeky, kde vrchní snad nikdy neslyšel o zavírací hodině. Sem se slétají všechna noční zvířata města jako můry ke svému plameni. Utekl jsem a teď chci pít!

… Mlha! Drobné kapky ztuhlé vody obalují světla lamp jako cukrová vata. Štíty paláců jsou zabořeny v nízkém nebi a ulice, spíše jen tušené, vystrkují ze zdí hrany portálů. Najednou je slyšet tlumené kroky, to někdo přichází tmou: Kráska a Netvor.

Abych to vše vysvětlil: tedy drobná hezká černovláska a já, doslova a do písmene Čert. Jednak mi tak říkají, „jak se daří, Čerte?“, „pojď hrát fotbal, Čerte“, „zdravíčko, pane Čert!“, jednak jsem právě oblečen v pekelnickém kostýmu vypůjčeném z divadla: kožíšek páchnoucí sírou, žlutočerveně pruhované gatě a na zadku ocas se lví bambulí. Jen vlasy, kudrnaté a košaté, ty jsou mé.

Hej! Očima hledám hospodského. V místnosti vedle třaskají kulečníkové koule a smích vystřídá občasné klení. To, co vidím za rámem dveří, je výřezem skutečnosti: kus kulečníkového stolu a černá tabule na zdi. Někdy se objeví záda, útržek tváře či ruky s tágem. U vedlejšího stolu se bouřlivě přou dva Mikuláši, zatímco Andělovi už klesla brada. Co si dáte, pane Čert? Konečně hospodský! Pivo a velký rum!

Dobře si to rozmysli, nefunguje mi zvonek! Tak to řekla. Čekala mezi dveřmi, za ní přívětivě osvětlené schodiště a nahoře vyhřátý pokoj s měkkou postelí.

Čtyři holky na chlapeckých kolejích. Napjatě a poněkud v rozpacích kráčí strohými chodbami bývalého kněžského semináře a dle domluvy sledují křídou nakreslené šipky. Vedou je kamsi po schodech dolů a za roh, do chodby osvětlené vzdálenou žárovkou, až ke dveřím číslo 204. Na nich je přišpendlen ručně psaný vzkaz: Neváhejte a vstupte!

Uvnitř hoří několik svíček a na stole u okna je šest lahví jablečného vína, sklenka hořčice, sýrové tyčinky, pečivo a nakrájený salám. Děvčata stojí u dveří semknuta v houfu a rozpačitě se hihňají. Pak tu nejodvážnější napadne dojít ke stolu. Tam nachází další pokyn: Nalejte si víno, přijdu hned! Mikuláš.

Posedaly si na jednu postel, vedle sebe, jako vlaštovky na drátě. V dlaních mají sklenky s vínem, ale cítí se nesvé. Mlčí nebo si nespojitě odpovídají. Co to má všechno znamenat? Celý tenhle divně zařízený pokoj: na stěnách fotky slečen a vývěsky o bezpečnosti práce. A kdesi uprostřed stojí na jakémsi oltáříku sádrový trpaslík ověšený všelijakými přívěsky. Před ním je obětní miska s umělým ovocem a nad tím vším visí velký plakát – na žlutém podkladu mezi rudými hvězdami je tučným červeným písmem vytištěno:

SOVĚTSKÝ SVAZ
MÍROVÁ HRÁZ
KDO JI CHCE NARUŠIT
ZLOMÍ SI VAZ!

Jen jedna se tomu směje. Ostatní se tváří rozpačitě. Pak některá řekne: Neměly bysme raději vypadnout?

Ahoj Čerte! Mikuláši odnaproti se přestali handrkovat a nyní mě zdraví, sklenky s kořalkou pozdvižené jako ruští oficíři. Ahoj!, odpovídám a zvedám pivo. Anděl se zatím potí, má paruku nakřivo a líčení mu v barevných pramíncích stéká po tvářích až na krk. Vypadá jako churavějící travestita, zcela vyčerpaný nějakou strašlivou a dosud neznámou chorobou. Jó, andělé… Najednou mi všechno přijde k smíchu. Očima hledám číšníka: Ještě jednou totéž!

Teď! Pokoj se dává do pohybu: z peřináče vylézá Mikuláš, zpod komže vystrkuje chlupatou nohu v černých bačkorách a rovná si biskupskou čepici. Magnetofon jakoby sám od sebe náhle vyhrává koledy a do pokoje vstupuje brýlatý chlapík se zlatým zubem. V náručí nese hasicí přístroj a na jeho slavnostní hasičské uniformě se lesknou řady plechových vyznamenání. Hoří! Hoří! Dobře mířenou dávkou zháší několik svic. Zpod postele vylézá blekotající Čert. Děvčata poskakují a piští, Mikuláš je zarazí pohybem ruky. Anděl!, řekne, přistoupí ke skříni a zabuší na ni. Anděl, akce, vylez! Skříň se pootevře, Anděl vystrčí hlavu: Nemůžu, zaháklo se mi křídlo!

Co dál? Asi si dám ještě jedno pivo a rum. Cítím, jak mnou nezadržitelně prostupuje alkohol. Najednou je to zpátky. Zase vidím tu drobnou černovlásku, která si přisedla na mou postel, když byla zábava v plném proudu. Čertíčku můj, říkala a zabořila mi prsty do vlasů. Kdosi zhasil světlo, z hloubi pokoje se ozývalo mumlání a výbuchy vysokého smíchu. Brunetka si mezi nohama protáhla čertovský ohon a políbila jeho plyšovou bambuli. Náhle někdo zabušil na dveře. Vrátná, otevřete! Je deset pryč, ty slečny do pěti minut vypadnou!

Změním krok, ona se zkušeně přizpůsobí. Udělám to znova. Ty!, řekne rozverně a dloubne mě loktem do žeber. Fakt jsi vdaná?, ptám se. Přisvědčí a na čele se jí vyrýsují dvě rozmrzelé vrásky. Nebudeme se bavit o příbuzných! Mineme Tereziánskou bránu a zahneme do parku, kde kmeny stromů vypadají jako ztracené nohy obřích slonů. Za chvíli stojíme před domem. Vidíš ten balkon ve druhém patře? Tak tam, to okno vedle! Když vyloví z kapsy kabátu klíče, zaváhám.

Platím! Zvedám lístek, ale sotva hospodský útratu sečte, s úlekem zjistím, že jsem bez peněz: čertovské gatě nemívají kapsu, já blbec! Vypadám zaskočeně, číšník se chvíli drbe tužkou za uchem a pak razantně prohlásí: Dneska je to na mě, Čerte! Ale musíš se tam u vás v pekle za mě přimluvit! Beztak tam jednou skončím.

Ten malý ruský voják na stráži u bočního vjezdu do velitelství nejspíše nevěří vlastním očím: z mlhy se najednou vyloupne čert. Má ohon přehozený přes předloktí a zjevně je značně opilý. Když se před ním zastaví, zhoupne se na patách a komicky mu zasalutuje: Zdravstvuj, tavarišč zachvatčik! Vojáček pozvedá v obranném gestu dlouhé trubky rukávů nadměrečného kabátu a potřásá jimi, jako by to náhlé zjevení chtěl zaplašit. Okupanty! Čert zvedne pěst a bojovně jí zamává do vzduchu a zmizí. Po několika krocích mu bleskne hlavou: Jo, to jsem mu ještě neřekl. Obrátí se a vykročí zpět. Strážný utíká do dvora a na kohosi volá.

Přebíhám úzký mostek přes říčku, nohy mi těžknou, ale pádím dál, podél tušených hradeb i kolem arcibiskupského paláce. Ohon mi vyklouzne z ruky a zamotá se mezi nohy. Když vstanu, mám odřené dlaně. Chvíli stojím a naslouchám, všude je klid. Na chodníku mezi řekou a starým městem zpomalím. Je tu park, houštiny rododendronů, spousta okrasných keřů. Srdce je už klidné, ale nohy se ještě třesou. Přicházím ke schodišti v hradbách s krytou věží, vystoupám vzhůru. Jsem tady doma, u kláštera, ale jdu přece za ní! A tak pokračuji dál, přes ulice a náměstí, kolem Tereziánské brány, prázdných květinových záhonů a opuštěných sloních nohou. Vidíš ten balkon ve druhém patře? Tak tam! Tak to řekla.

Zkouším dveře, jsou ale zamčené. Hned vedle balkonů je hromosvod. Šplhám vzhůru a pálí mě dlaně. Když se přehoupnu přes zábradlí, chvíli popadám dech. Klepu na okno. V pokoji svítí nouzová lampička, vidím, jak si do postele sedá dívka. To není ona! Má delší vlasy a vedle lůžka stojí invalidní vozík. Dívá se na mne upřeně, pak stiskne jakési tlačítko. V hloubi bytu kdosi rozsvítí světlo. Rychle se spouštím po hromosvodu na spodní balkon, více už nestihnu. Krčím se při zdi, nahoře se otevírají dveře. Slyším jakéhosi muže, jak říká: Už zase? Kolem pouliční lampy postávají zmrzlé kapky. Když se pozorně zadívám, uvědomím si, že se nepatrně pohybují. Jako nějaké atomy v krystalové mřížce. Muž nahoře se opře o zábradlí a prohlásí: To se ti něco zdá! Pak se ale napřímí, počne zuřivě mávat rukama a křičet do tmy. Huš! Huš, mažte pryč! Chvíli čeká, poté se obrátí do osvětleného pokoje a pronese pevným hlasem: Můžeš být klidná, všechny jsem je zahnal! Nikdo tady není!