Před modlitbou přiložím

Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Dramatickým dějem jeho textů, hluboce prodchnutých vírou, je ale spíše „selhávání, střetání se s vlastní i cizí nedokonalostí, slabostí, ´neobejmutelností´ světa, který je vždy znovu a znovu potřeba promýšlet i prociťovat na samé hranici lidského vypětí. Čtenář dostává do rukou poezii, jež strhává neobvykle poctivým pokusem zformulovat v sobě hlubokou (a vždy jistě problematickou) empatii ke světu“.

Zdeněk Volf (* 1957, Valašské Meziříčí)

Žije v Brně-Tuřanech, poblíž Mohyly míru, v jejímž okolí připouští krávy. Má čtyři dcery, absolvoval SZTŠ – obor veterinární
v Kroměříži a poté mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Zabýval se judem, jógou, makrobiotikou, v Kristových letech přistoupil
k obnově křtu z dětství. Je zastoupen v mnoha sbornících a antologiích, naposledy Nejlepší české básně 2014 (Host, Brno 2014). Vyšla mu pětice básnických sbírek: Řetězy a ptáci (ArcaJiMfa, Třebíč 1999), K svému (Host, Brno 1999), Stahy (Petrov, Brno 2003), A mrvě prsteny (Protis, Praha 2007), Až na poslední pohled (Barrister & Principal, Brno 2013) a deníkové zamyšlení Srdcář (Dybbuk, Praha 2008). K vydání připravil pozůstalost prokletého básníka Oldřicha Ludvy Kozlowského Příběh na rozpálené žíly (Sursum, Tišnov 2007), básnickou antologii na téma zvíře, chlév, dvůr, pastva, jatky Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) (Sursum, Tišnov 2010) s fotografi emi Jindřicha Štreita, výbor z veršů výtvarníka Petra Veselého Jundrov (Větrné mlýny, Brno 2014) a výtvarnou monografi i zemřelého přítele malíře a grafika Ladislav Laštůvka (Pavel Laštůvka, Újezd u Brna 2016).