Píseň zamilovaného Misogyna

Nemůžu dokončit ten verš, zpívám

Kdo někdy zažil básnické čtení Jiřího Měsíce, možná se uvědomil, jak mocně si jeho poezie vynucuje ke svému slovu rytmus a hudbu, jak intuitivně je komponována s oralitou v tradičním slova smyslu, s potřebou kontaktu lidského hlasu, s výzvou k okamžitému úspěchu, nebo zavržení, když „včera mě hlas zatáhnul až na okraj“. Otevírá se v ní svět emocí sdělných a jasných, ještě patrný v renesančním aristokratickém i lidovém projevu. Jistě, svou roli tu hraje i básníkův zájem o anglicky psanou literaturu, která je hlavně ve 20. století jižní zpěvností přímo fascinována (cantos).
Jiří Měsíc tradici ctí, je autorem poučeným, ví, že někdy může taková tradice vést na scestí až k hranicím banality – nebezpečí se týká často i moderní písňové lyriky. Nastoj, básník okouší tenké hrany soudobého bolestínství a může se mu stát, že uklouzne, ale nic si z toho nedělá, naopak; uklouznutí na srdceryvnosti nebo milostném smutku přetaví v masku, stylizaci, svůj hlas přeexponuje. Mluvčí-pěvec ve 21. století může vypadat donkichotsky, není-liž pravda? A vypadal v gramotné kultuře někdy jinak? To s sebou nese osamělost i strach básnického Já – ještě že tu je samotná možnost psát, demiurgicky „zbavovat tmu tmy“.
Chcete-li, hra, póza (i formální), zkrátka moderní, ba postmoderní reflektování (již) „gramotné“ rozdvojenosti, ano, to do značné míry bezútěšné vědomí aktu psaní a jeho hranic. Tíha takového „pádu do textu“ zvládaná někdy s dandyovskou drzostí a pohrdáním, jindy s již zmíněným pocitem „světatvůrce“. A právě to je pro tuto vyzrálou prvotinu jedinečné: locus amoenus, až bukolické milostné obrázky proložené smíchem, krutým úšklebkem, výsměchem sama sobě, stejně jako naléhavou potřebou sdělnosti, zvěsti („Vyslovím ve dne, / co má ústa křičí, / když spíte.“), ale i modlitby, židovského láteření, spílání, dialogu především. To ovšem jen za předpokladu, že se myslí básní a že se vždy myslí na báseň: právě tam se dosahuje ztišení literatury před událostí, a naopak, každodenní všednost se přetavuje do vznešeného gesta.
Zpívat jako trubadúr i žakéř, o poezii vědět, a právě proto se k ní neustále pouze blížit, to je jediná cesta Slunce, to je jediná cesta Jiřího Měsíce.

Ilustrovala: Katarína Szanyi
Rok vydání: 2014
70 stran, kniha brožovaná