Přesně popisovat, být pozorný, interpretačně otevřený, nestranit nikomu, měnit úhly pohledu a v konečném důsledku tak otevírat možnosti interpretace obrazů spíše ve prospěch krajiny, lesa, havranů, jabloní než ve prospěch člověka, sebe či stereotypu – tak lze zjednodušeně charakterizovat básnický modus operandi Lenky Nehybové ve sbírce Krajina za deště třese hlavou (Dauphin, 2025): „les se obnovuje / na paseky přichází / potlačené druhy / slunce je najednou / přístupné k biochemickým procesům / i při zemi / vakuolám se rozpínají membrány.“ Je to osobitá cesta – narušení běžných antropocentrických přístupů je opakovaně činěno prostřednictvím antropomorfizace, přenášením vzorců našeho myšlení a jednání na zvířata, krajinu: „sníh léčí krajinu / svým způsobem / její horečnaté stavy / zažene přeměnou skupenství // ledová krusta nechává v krajině strie.“ Tento přístup je na jedné straně čtenářsky vděčný, inspirativní, vytváří svébytný prostor, v kterém lze nacházet další a další možnosti pohledu na přírodní děje, jejich příčiny a následky. Na druhé straně však sebou nese úskalí jisté deklarativnosti – zvolený náhled nenápadně, leč sugestivně předurčuje vyznění. Tu a tam minimalistickou analytičností náhle prosákne zaujatý povzdech, glosa, sentiment: „v některých stromech / se parazité pasou na cizím / narušením jejich prostoru / vzniká disharmonie / potravního řetězce / lesní ptáci pláčou na hnízdech.“ Je na čtenáři, jak to bude vnímat, zda jako součást záměru či jeho narušení. Pro mne to je, ať tak či onak, přirozené, zdůvěrňující (tím spíše, že to dobře znám z vlastních textů), nečekám od poezie vědeckou objektivitu, strohou konceptualitu, nezbarvenou lakoničnost, rád v básních rozpoznávám jak naplnění autorského záměru, tak místa, kde záměr ztrácí svou integritu, místa, kde imaginace, pohnutí, hořkost z viděného určí podobu veršů. Ze stejných důvodů mne silně oslovily texty, které se z převažujícího nastavení vysmýkly – jsou místy, kde z nepřetržitého proudu (jednotlivé texty sbírky jsou od sebe odděleny jen drobnou mezerou a grafickou značkou – vlnovkou) „zasvítí“ prostá lyričnost: „drobní ptáci v podvečer / létají nízko pod korunami / pohyb je utlumen na minimum / nasloucháme hmyzu.“
„Skala zaryla do skaly: mesiac sa splnil, potulná / noc farbila // popravy medveďov trvali od augusta: popravy / vlkov: popravy / baránkov: prameň /plánovali zasypať, čarovný les / použiť na biznis storočia // popravy bohýň začali po narodení.“ Kataklyzmatické, dystopické básně Anny Ondrejkové ve sbírce Zimostrasť (Skalná ruža, 2025) podvratně i podmanivě zpřevrací zažité, narušují zábrany, útočiště v čase i prostoru, prostřednictvím kterých odoláváme vědomí zániku. Havrania žena, anna havrana, havranjela prochází cormacovským světem, hledaná, nezvěstná, spí pod posledním schodem, ohlíží se, slepne, kamení, hoří. Připouštíme si zkázu? Navzdory poznání, logice, historické zkušenosti jsme jejími bezprostředními a nepoučitelnými hybateli. Jak na to lze reagovat? Ondrejková ve svých textech reaguje melancholií i apelativními obrazy, nejistými, drolivými mosty mezi přetrvávajícím a míjejícím, obrazy, které sugestivitou, vnitřní soudržností, působivostí pojmenování poskytnou bolestnou úlevu a někdy (zřídkakdy) i jistou latentní naději. „Bolo treba vojsť do surovej / noci: do mesačného dvora, do čiernej / vody // zo steny zvesili obrázky, ostali holé / klince: z oblokov stiahli záclony: nezamkli / bránu // bolo treba vyzliecť mundúr: vlčí / sneh: bolo treba / veriť.“ Básnická výpověď je účinně spoluvytvářena zvolenými formálními postupy: fragmentárností, četnými dvojtečkami nahrazujícími tečky a čárky, veršovým přesahem – přelamováním často již po prvním slově obrazu. Zjitřená obraznost s biblickými či mytologickými názvuky, repetitivní motivy potvrzující nemožnost úplného vymanění z danosti konečnosti vytváří na jedné straně velmi působivý básnický prostor, na druhé straně vede čtenáře i k jisté únavě, k chuti vymanit se z určité zapouzdřenosti textu, k touze po vybočení, po katarzi. Překonat tuto únavu pomáhá básnická suverenita Ondrejkové, její schopnost vytvářet mýtotvorné, a přitom minimalistické obrazy. „Priepustné vodné steny: ľavotočivé / deje začínajú vstupom do zrejúcej zimy, / do tohto domu / v slanom jazere, do izby so slepým / vojakom a vodnou ženou // steny sa zavreli ako náruč, dom sa dal do krúživého / pohybu: doľava: vodná žena vošla do slepého / vojakova oka // deje sa začínajú vstupom do zrejúcej / zimy, do krvavého, do oka.“
Stále se mi stává, že některé knihy přehlédnu a přečtu je až dlouho poté, co vyšly. Pak udiven sám sebe zpytuji, jak jsem si mohl nevšimnout a pokouším se vše dohnat. Na básně Marzanny Bogumily Kielarové jsem narazil až tuto zimu a hned ve dvou knihách (obě naštěstí jsou stále ještě ke koupi): v českém výboru (překlad Michael Alexa a Renata Putzlacher-Buchtová) Zatopený Kasuár (Fra, 2021) a slovenském výboru (překlad Silvia Kaščáková) Pokrvný strom (Skalná ruža, 2023). „Mělké, jiskřící kotviště zimních hodin. // Zima pálí kosti podzimu, / ze kterých předtím vysála všechen morek. / Rozprašuje suchý popel po brázdách, / prach slabik – to jsou každoroční obřady, / jejich živý oheň, který očistí od rzi a vlhkosti / odložený nůž. // Den průzračný jako hmyzí křídlo, blanka / napjatá na kostře z chitinových žilek, / ulpěl na skle.“ Reflexivní, kontemplativní básně, čisté, jazykově vytříbené, a přitom nikterak ornamentální, si říkají o pomalé procházení, pozastavení mezi verši, prodýchání. Mají tempo, které je mi blízké, jsou jako výhled z okna, v kterém si postupně všímáme detailů, komíhání listů větrem, změn světla, drobných dějů. Charakter Kielarové poezie výborně pojmenovávají názvy sbírek, z kterých jsou výbory pořízeny: Sacra conversazione (1992), Materia prima (1999), Monodia (2006) a Nawigacje (2018). Pomalý čas, čas kamenů, krajin, moře. A naše průsečíky s ním, pozorně rozpoznané, utkvělé okamžiky, zahlédnutí jemných pohybů v zdánlivé nehybnosti. Voda, světlo, vzduch, kameny, smrt. Náš dech na zimním okně. Setkání s jinými živými tvory – skorcem, holubem, drozdem, prvními jarními květy, setkání se sebou, setkání s nezjevnou vertikálou. „Ticho a pokoj, vedomá bdelosť // na pristrihnutom plote z vtáčieho zobu sa pozerá / na pozerajúceho, počúva / počúvajúceho – // ako keby to bol spôsob, ako vidieť / a stretnúť samého seba.“ Při četbě obou výborů se mi opakovaně připomněly některé z básní Kennetha Rexrotha, Galwaye Kinnella či Jamesa Wrighta. Vnitřním nastavením, senzitivitou. Kielarové hlas je však tišší, religióznější, lyričtější. „… vítr postrkuje tlející chrastí / drobné listí zatoulané v roli / drátěného pletiva, jako by bezzvučně skládal slova / cizí řeči a vnímal / nervové uzliny, vyhloubené slabiky / pod jinovatkou.“