„… můžeme si vybrat / odkud pocházíme / na návětrných stranách / se stromy ohýbají více.“ Básně Kláry Machů ve sbírce Až mě vypálí slunce (Dobrý důvod, 2025) jsou sporé – jen několik krátkých řádků, jeden či dva obrazy. Vítr, déšť, sníh, oheň, hlína, slovo. Tiché reflexe, křehké dialogy – se sebou, s blízkými, s Bohem. Nenápadně rytmizované, zvukomalebné. Zahlédnutí nenápadného. Zaslechnutí nevysloveného. „Hlas, co hledá ústa / ve kterých by si ustlal.“ „V průčelí kostela / vytesaný spánek / hřejivý kámen je / plný snů / Pane, neusni / když já usnu.“ Ale také vyhraněné gesto. „Jen se mihneš / a už to za tebou plápolá / stále dokola si opakuješ / jména, která mají být / zapomenuta / pojď se mnou na procházku / v lese mi můžeš / prostřelit bok.“ Nejintenzivněji na mě působí básně, které vychází z konkrétního okamžiku: „Taje sníh / zmrzlý pes je mokrý / v jeho bílé srsti / z posledních sil / sáňkují děti.“ Silný obraz, otevřený, jemně vysmeknutý, pootočený a proto účinný. „Prsty namočenými ve víně / češu si vlasy / ještě chvíli / a vystřízlivím.“ Některé z básní, které tkví v určitém „bezčasí“, v obecnější úvaze, odezní příliš rychle, překryty další básní. Je to přirozeným úskalím textů, které jsou vystavěny na jednoduchém obraze ústícím v podstatné, leč prosté sdělení. „Řeč se slévá / do jediného proudu / od mlčení k mlčení / Bůh už připravuje hlínu / pro tvou duši.“ V celku sbírky ovšem i tyto básně mají své funkční místo, jsou součástí soustředěné cesty, která nevyžaduje vyhraněných scenérií a dějů k citlivosti, empatii, sebenahlédnutí. Přispívá k tomu i řazení básní, často na sebe navazují motivem, atmosférou, oslovením, vzájemně se posilují. Sbírka tak působí velmi koncentrovaně, soudržně.
„Někdy mě napadá, že jestliže stále píšu, pak je to proto – nebo by to mělo být především proto –, abych shromáždil více či méně jasné a přesné zlomky radosti, která snad kdysi dávno vybuchla jako naše vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach.“ Věta, kterou Philippe Jaccottet začíná svůj Sešit zeleně (česky vyšel v Akropolis v roce 2012), dokonale vystihuje i jeho báseň v próze Farba zeme (FACE, 2025). Útlá, krásně bibliofilsky vypravená knížka s něžnými minimalisticky pastelkovými ilustracemi Rudolfa Juroleka přináší v překladu Emy Palkové lyrickou kontemplaci odvíjející se od prostého zahlédnutého obrazu: „Chodník, červenkasté škvrny rozchodníka, úponky divých plamienkov, teplo zapadajúceho slnka.“ Malý obraz, na kterém lze sotva postavit delší text? Nikoliv. „Pocit radostnej úplnosti… jednoducho som bol tam, na tom mieste a v tej chvíli, naživo a nie iba vo sne, uprostred vecí, o ktorých nemožno pochybovať napriek ich zdanlivej bezvýznamnosti a mĺkvosti.“ Nelze nepřitakávat. Prostě „poněkud pomalý a zcela tichý výbuch,“ jak píše Jaccottet ve sbírce Po mnoha letech (česky vyšla společně se Sešitem zeleně). Zdánlivá mĺkvosť (jak krásné slovenské slovo!), „žiadne sebazapieranie, žiadna obeta, …dobro sálajúce zo zemitej zeme, zo zeme s farbou zapadajúceho slnka, farbou pradávneho ohňa.“ Zahlédnutý obraz, který prosákne, prohoří, promění, propíše se, vryje do kamene. Zprostředkuje nám nás přesahující. Nezbývá než přijmout, procítit, pochopit. Navzdory limitům našich smyslů, jazyka i myšlení samotného. S přijetím i vzepřením se vlastní paměti, konvencím, předobrazům.
„Léta jsem tahal kolo do schodů. / Nacházel jistoty a ztrácel pozornost. / Pádloval mezi mizejícími mysy / jako věcmi, které jsem ovládal / a těmi, která ovládaly mě. // Dnes jsem se probudil s pocitem / že něco není jako dřív / a v kostech domu cosi pracovalo: / byl to čas, který nezbyl.“ Čas nic nevydrží. Klopýtá, prchá, okouní. Asynchronně vstupuje do slov a veršů. Slavomír Kudláček ve sbírce Hodiny (Dobrý důvod, 2025) vystihuje podmíněnost našeho vnímání času nesmlouvavě k sobě i ke světu, ale také účastně. Se steskem, úzkostí i úlevou. Vrací se k nevratitelnému, tak jak jen v básni lze. Bilancuje. „Chodil jsem po hrázích / a četl Tundru a smrt / a pozdní Klaunovy názory. / Tahal jsem dřevo, odkrýval / vůně a obrazy. // Bylo daleko k rákosí / na druhé straně rybníků. / Ptal jsem se, nevím / kdo odpověděl / možná nikdo, možná pták. // Možná jsem ohluchl / nepozná se to / když hudba přestane.“ Hodiny obsahují třicet dva básní zahrnujících čtyřicet let, v sedmi oddílech jsou vedle sebe úsporné náčrty i rozsáhlé básně, minulé děje prolínají s přítomností. Jako by byly z krabice vybrány fotky a seřazeny nikoliv podle data pořízení, nýbrž podle světla, nálady, zachycených krajin, lidí, okolností… V roce 1959 kluk, kterému na cestu v lese upadly pomačkané borůvky a vzápětí o třináct let později v jiných lesích tulák, který míjí telefonní budky na návsích, a domů nezavolá, protože neklid je pro něj vším a svět veliký a nevyhnutelný. Tak funguje naše paměť – nerespektuje kontinuum času, přemosťuje, sbližuje, oddaluje… „Bylo by jistější změnit se v lišku. / Nezastavovat, neohlížet se. / Nechávat za sebou / světlo-stín.“ Jenže to nelze, utkvělé obrazy se neodbytně dožadují pozornosti, zrcadlí se s právě viděným, slyšeným, s očekáváním příštího. Nelze je nezaznamenat. „Vrtali jsme geologickým vrtákem / o průměru asi 10 cm. / Mezi pískem, jílem a slínem / se objevil popel s úlomky kostí. // To bude nějaká ta… / antropogenní vrstva / vyslovil někdo zkušený. // Dotýkal jsem se prstem. / Něco se dělo a potom přestalo. / Padalo jehličí.“