Během první poloviny letošního roku vyšly nové sbírky tří básníků, na jejichž knížky se vždy těším – přesto (i právě proto), že leckteré z textů znám už před knižním vydáním. Většinou se zdráhám o jejich poezii psát. Jako by míra blízkosti byla příliš velká, bránila přesnosti… Tentokrát se osmělím, protože mne při čtení přepadal údiv, jak mnohotvaré a působivé mohou být velmi krátké texty. Ve všech třech nových sbírkách jsou přitom významně zastoupeny – různorodé miniatury (dvojverší, trojverší, etudy, zlomky, výroky…) rozostřující předostřené, zaostřující nezaostřitelné: Kyblík s podtitulem etudy 2005–2020 (Větrné mlýny, 2024) Víta Slívy, Z osrdcení (Klenov, 2024) Zdeňka Volfa a Minout se přesně (Host, 2024) Petra Hrušky.
Při četbě mne mnohokrát napadalo, zda nelze, s určitou nadsázkou, definovat literární zákon minima: „I v minimu slov lze rozpoznat poetiku autora.“ I ty nejkratší texty těchto tří sbírek totiž vystihují své autory, jejich naturel, temperament. Gesticky zvukomalebná zvolání Víta Slívy, často ostnitá, exponovaná. „Tma tmami hloubená… / – Světelná vřetena!“ Nečekaná spojení, náhle zahlédnuté opomíjené děje, esenciální okamžiky, komentáře Zdeňka Volfa – kresebně čisté, koncentrované. „V ÚNORU // Dřevo mizí / jak chleba.“ Znejišťující sdělení, symptomatické překlepy, slovní přemety z médií, z kolemjdoucích hovorů, definice, inverze definic Petra Hrušky. „Dnes ve zprávách: ‚Ocitl se v ohrožení životem‛.“ Přes zmíněné rozdíly je vnitřní nastavení často totožné: záblesk, který vše nasvítí tak prudce, že zůstanou jen podstatné obrysy; jazykové blízkosti či naopak škobrtnutí, která překvapivě přesně pojmenují skutečnost. Odzbrojující i odzbrojená lakoničnost, údiv. Katarzní ztišení, zvolání z oslnění, hořké dovolávání se, neidealizující sebenahlížení. Texty trhliny – skrze ně vidíš jinam, spouští nezastavitelný pohyb, odkrývají, iniciují. Jejich charakter přesně pojmenovává Petr Hruška: „Psát poezii – tedy minout se přesně“. A ještě: „Stín ohýbá světlo. Krásy se lze nanejvýš zúčastnit“. Být účasten, nahlédnout zvrstvení skutečnosti, rozpoznat vrstvu od vrstvy, odlišit naplaveniny od podstaty, uvidět celek. „Oddělit stébla / od mrvy, / doprovodit beránky, / krávy / do oltářní oběti“ (Zdeněk Volf). Udržet se na hraně vyslovení a mlčení: „‚Ticho! Vydej své slovo‛ / ‚Mlč‛“ (Vít Slíva).
Protože jsem si ve všech třech knihách četl souběžně, promlouvaly jejich texty k sobě, navazovaly na sebe, doplňovaly se i přely, promlouvajíce o stejných tématech. „Už! // Všeho se konečně zříct! / Smrti už do očnic zřít!“ (Vít Slíva). „Smrt je jen začátek // Smrt je začátek“ (Zdeněk Volf). „Láska, smrt, / pak už jen čeledě“ (Petr Hruška). „ŠLI // V něm pole / podseté / prvním sněhem. // V ní táním /utajený sníh“ (Zdeněk Volf). „Měsíc drží nebe, / zemi drží sníh. // Být tak jedním z nich! / Světlem držet tebe!“ (Vít Slíva). Ve sbírkách jsou i delší texty, tvoří většinu. Za krátkými texty svou intenzitou nikterak nezaostávají, v náčrtníku je opomíjím jen proto, že jsem z radosti z krátkých textů své čtenářské črtání zúžil. Zmínit však rozhodně chci grafickou úpravu sbírek – ve všech třech případech je výborná, synergická k obsahu. Téměř čtvercový formát Minout se přesně umožnil rozbíjet sazební stereotyp proměnlivým umístěním textů (v různém počtu a blízkosti) v kombinaci s tenkou čarou vnořenou do stránek z různých směrů. Stejná linie je i součástí obálky s kresbou Jana Merty. Čtvercový formát Z osrdcení skvěle vyhovuje minimalistickým kresbám Inge Koskové – rytmickým shlukům čar neokázale vystihujícím názvy oddílů. S kresbami souzní i prostá obálka nechávající vyniknout struktuře a barvě papíru. Charakter textů (respektive části z nich, Slívova sbírka je velmi mnohotvarou) vystihuje také rozmáchle pojatá obálka Kyblíku s kombinací nebeské modři, tvarově strohé zlaté kresby kyblíku a šedě provedeného motivu barokního reliéfu. Autory grafických úprav jsou Ivo Kaleta (Minout se přesně), Pavel Kotrla (Z osrdcení) a Kateřina Wewiorová (Kyblík).
„Outer Hebrides // A co tam vlastně je? / Dohromady nic / Tak proč tam vlastně jedeš? / No asi právě proto“. Rád čtu básně z cest, tím spíše jsou-li z krajin, které jsou blízké mému naturelu, skotské texty Slavomíra Kudláčka, gruzínské texty Matěje Hořavy… Básně Víta Janoty z Vnějších Hebrid ve Tvaru 9/2024 trefně glosují i jemně vykreslují krajinu, osobitou ostrovní soustřednost, ticho a světlo, pocit, že „noc po nebi šoupe šachovými figurkami hvězd“. Snad proto, že mám obdobné obrazy pod kůží ze severonorských ostrovů, jsou mi Janotovy básně důvěrně blízké. „Harris // Změny klimatu / dorazily i na skotské ostrovy // Pobřeží zalité sluncem / teď spíš připomíná / obrázky Středomoří // I krávy z pastvin / hned vedle pláže / přilákala ta podívaná // Nerozhodně postávají v písku / soustředěně přežvykují / a mžhourají do třpytících se vln // Do vody / nakonec nejdou“. V rozpálených letních dnech si prohlížím fotky z polárního dne na ostrově Sørøya (s jedinou zpevněnou silnicí 882 Hasvik–Sørvær) a k tomu si čtu Janotovy básně: „Castlebay, Barra // Rozcestník nad přístavem // Doleva / Bath a Tuath po silnici A 888 / doprava / Bath a Tuath po silnici A 888 // Všechno je nějak přehlednější / na malých ostrovech / s jedinou okružní silnicí // Jen starý lišák Eukleidés / by tu se svými axiomy / asi měl o čem přemýšlet“.