Chestertonovský údiv nad ohromnými maličkostmi prolnutý s hravou poetikou Jitky Bret Srbové překračující hranice „euklidovského prostoru“, intuitivně přednastaveného – Přímluva za malé věci (Host, 2025) je nevšední knihou. „Ptej se. Malé věci odpoví.“ „…Malé věci dobře vědí, / kde jsou záhyby, kde falše, / kudy leze do chalupy plíseň a kde bydlí žlutí pavouci… malé věci / velké v chuchvalcích.“ Důležitost a smysl našeho žití je každodenně natolik relativizována „velkými věcmi“, že je potřebné pozpřehazovat hierarchie jinak, tvořivě, básnivě, snivě, hledat novou kauzalitu, vysmeknout se zažitému. Najít nová zázemí, důvěrný prostor ve slovech, větách, v paměti, v krajině. Nechat se zavléct mimo běžné představy. „Noc je ochočené zvíře / s mnoha panožkami a tykadly. Místo mě / ohmatává prostor zahrady, živí se zavřenými květy. // Řekli jsme, že tu nebudeme větrat představy, / poslouchej tedy věci, jak se dějí. // Noc bere moji hlavu do tlamy, / vleče ji přes kopec na místo, kde se ještě nestaví. / Tam ji položí do mokré trávy, tiše sedí, vrní.“ Vykročit z běžného a pak se osvobozeně vrátit, prodlít u malého prostého obrazu, okouzleně v něm spočinout: „Promiň. Dívám se, jak spíš. / Dech veze pravou ruku do pohádkových krajin. // A já pak vídám modré chobotnice, / krmím je vločkami pečenými ve vzácných olejích. // Je skoro prosinec a je skoro půlnoc, / z tvých výdechů si jako vodouch stříbřitý stavím vak, / ve kterém bydlím“ (Barunce). Mám rád, když jsou v básních rostliny a živočichové správně pojmenováni, ani ne tak pro přesnost jako takovou, spíše pro zdůvěrnění i pro krásu jejich druhových a rodových jmen. Přímluva za malé věci je živočichů a rostlin plna, ptá se jich, oroduje za ně, obrací se na ně i v ně: „Budeš pařezem, sežehnutým dřevem, / budeš jelenem ve svítání stébel. // Válíme se v břiše hory, / modrost oblohy je alchymistův kámen. / Krev lesa, aha, mdloba malin, // jazyk se s tím nemaže, jazyk se s tím / blázen.“ Škvíry mezi slovy, škvíry mezi obrazy, škvíry mezi vteřinami. Důvěrný meziprostor, v kterém jsme schopni vzdorovat strachu ze smrti, dočkat se jara, kdy „dotknout se půjde mnohem přesněji“ a „strach se v uhlí promění“.

„Nevím, čím je okno s psacím stolem. Čeho je steskem a touhou, co propouští dovnitř a co ven, ale cosi se otevírá, je-li vespolek. Je-li vespolek, je ambitem pro událost nečinnosti, pro nezáměrný pohyb vnitřku. Stmívá se. Na vydrhnutém stole se mihotá světelná skvrna.“ Veni, veni, O Oriens, Solare nos adveniens… Skladba Veni, veni Kláry Krásenské (Argo, 2025) je širokodechým proudem obrazů, mnohotvarým dialogem, v kterém splývají i proměňují se oslovení, toužebné imperativy v mnoha podobách strhávají řeč do překotného podmanivého proudu, kterým problikává světlo cigaret a prokapává káva. Mezi oknem a psacím stolem je mapován celý viditelný i skrytý svět: „Vykláním se hluboko do ulice / a vždycky, když se vykloním, / řeknu ti něco z lásky.” – „V kuchyňském okně je kaštan / a včely v něm hovoří lidskými hlasy. / V kuchyňském okně jsem strašně vysoko.” – „…Stoupáš / až k hlavě, všechno mi ponecháváš, / všechno zůstává v pokoji / v pokoji s vysokými okny a kvetoucími duby.“ Veni, veni je básní čekání, nedočkavého vyhlížení u stolu z oříškově hnědého dřeva, o okna, které je branou dvojsvětí. „Nedělám nic. Opírám se lokty o stůl a dívám se z okna, hodinu za hodinou nedělám zhola nic. Oknem jdou ke mně koruny bříz, břízy mé každodenní události – někdy se nestane nic většího než břízy se svými strnady a sýkorami, nedopité šálky, prázdné listy.“ Čekat u okna a někdy přitom zahlednout nečekané, nezřejmé, vzpomenout, hledat, putovat: lužním lesem, jedlovým lesem, loukou, po břehu řeky. Jasmín, tužebník, tamaryšek, bršlice. Expresivní obrazy, odkaz na Órigena, evokace biblického jazyka v horečnaté, místy až téměř mrákotné souslednosti. V textu se lze ztratit, nevstřebat obraz, nerozeznat jeho přesah, jenže to nevadí, jeho tok čtenáře strhne zpět, přirozeně, neodvratně, osloví následujícím obrazem – básnická řeč obteče kámen. Veni, veni je čtenářsky komplikovaná skladba. Uhrančivá. Obrazností, vnitřní energií, chvěním. Naplavené dříví hoří, přívaly, sesuvy se opakují, variují. Zezřejmují se i zpochybňují. „Ty můj bloudivý, skoupý Bože, vzpomínáš ještě / jak tě stíhala po světlinách, ale tys ji oslepoval? / Copak nevíš, že letní les, to jsou mžitky světla a tmy…“

„Po hladině zlehka / našlapuje světlo / jsem tu sám / i nejsem.“ Překrývání paměťových vrstev je součástí básnického prostoru Petra Ligockého od prvotiny Diagnóza. Ve sbírce Doma v bezpečí (Protimluv, 2025) je to překryv přinejmenším trojgenerační – děd, otec, syn prolínají, rozrůzňují se, probolívají, vztahují se k sobě, slovy, událostmi, sny. A nejen sami k sobě, také k strýcům, babičkám, domácím předmětům a zvířatům… Přímo i zástupně. Fyzicky i symbolicky. S nadsázkou: rodinná spoonriverská antologie, profánní legenda aurea. „Vždycky nás při všem tiše a nezaujatě pozoroval / ten ručně vyšívaný gobelín Ježíše / který babička dovezla ze staré zapadlé fary / v dolnoslezském Grodišti / kam si s dětmi ještě dlouho po válce / jezdila / střádat klid.“ Papus (16 básní), Ictus (17 básní), Pro avus (11 básní). Chlapec, mrtvice (táta), děda. Mezi nimi další básně, včetně trojverší blízkých haiku. Mozaikovitá kompozice sbírky je skvěle funkční, rytmizuje, brání čtenářské únavě, střídá tenzi a uvolňující zklidnění. Umožňuje texty prodýchat, nepodlehnout tíži, zahlédnout smíření. „Vsedě u řeky / košatá křídlatka úzkosti ve mně / tiše vadne.“ Charakteristickou vlastností Ligockého textů je přímočará účinnost, obrazy jsou natolik silné, emočně, archetypálně, že se obejdou téměř bez formálních básnických prostředků. Jakub Vaněk psal v recenzi na Ligockého prvotinu Diagnóza o „asketismu řeči“. Platí to i pro sbírku Doma v bezpečí. „Shrbený nad nemocničním stolkem / snažíš se nakreslit to / co ti máme přinést / kolečko znamená NIVEA“ (Ictus XIV). Básně sbírky ovšem nejsou nezabarvenými záznamy pozorovaného, prosvítá jimi nadhled, jemná ironie, porozumění, sebenahlédnutí. „Rozemletý jako kafe / projíždí večer na telefonu / reelsko za reelskem // dítě i žena / už konečně spí“ (Pupus XIII). Oskar Mainx v doslovu sbírky výstižně píše o „gestu trvale přítomné laskavosti vůči ostatním i sobě.“ Empatie, z které vyrůstá pozorovatelská pozornost – bez účasti je vidět jen povrch věcí a událostí, hloubka a ostrost básnického vidění jsou účastí podmíněny. Možná se to zdá samozřejmé, jenže není, hranice mezi laskavostí vidoucí a lítostivou či sebelítostivou je neostrá, sklouznutí k rozcitlivělosti snadné. Ligockého střízlivost takovému sklouznutí spolehlivě brání, ve sbírce není jediný text, který by byl přeexponovaný.