O šestiprstých bytostech se píšou legendy, mýty, náboženské texty. Šestý prst lze chápat jako genetickou anomálii, podivnou nadbytečnost, ale také jako šestý smysl, kterým lze nahmátnout nenápadné nebo skryté skutečnosti a souvislosti. Oba tyto výklady souzní s poetikou nové sbírky Milana Děžinského Šestý prst (Host, 2022). Mimosmyslové či nadsmyslové vnímání, imaginace pozměňující vnímání, intuitivní snaha uspořádat neuspořádanost stejně jako zneuspořádat uspořádané – to vše lze v Děžinského básních pocítit. Výchozím prostorem je často přesný, lyrický popis drobné situace, krajinného segmentu. Do precizně vykreslené scenerie náhle zasáhne děj, rozpoltí nehybnost, tne melancholické ustrnutí, cosi se „vydere“, „vyšlehne“, vytane silněji, než by vyplývalo z povahy věcí samých, mimo zřejmou příčinnost, zesíleno obrazností, přeexponováno očekáváním, přetransformováno: „vyšlehne z každé mé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec, myšlenka“; „čelo svítí z textu jako světlomet batyskafu“. Ať je to uprostřed všedních každodenních motivů nebo v scenériích krétských či konstantinopolských, stále jde o totéž – o percepci našich nejistot. Vnímáme věci a děje takové, jaké jsou? Co vše nám uniká? „Jsem to já už napořád?“ Děžinský prověřuje prostranství našich bytí, nasvěcuje spleti jeho zjevných i skrytých vrstev z různých stran, zároveň zdůvěrňuje i znejišťuje vztah mezi smyslem, pravdivostí a místem (v čase i prostoru), z něhož obojí vnímáme. Kromě již výše řečeného je jedním ze silných motivů sbírky samota – zjevná i zdánlivá, očistná i bolestná, odcizující i zniterňující: „Už ses někdy cítil tak osaměle / žes otevřel dveře / do kterých ve větru mlátila větev stromu?“ Děžinského poetika je svébytná, metafora je v ní leckdy skutečnější než skutečnost, kategorická tvrzení spíše znejišťují, než objasňují, vybočují ze stávajících paradigmat, je to poetika srdnatá i křehká, neohrožená i zranitelná. Právě pootočené, přetočené, vnitřně soudržné a zároveň něžně křehké obrazy, ty chlapsky i chlapecky hravé paradoxy jsou mi velmi blízké. „Děti odjely a duch domu ochořel // Mezi chodbou a ložnicí se zastavíš / Tráva tě slyší růst / těsně před tou neviditelnou nití, kterou tu kdosi natáhl // Z půdy, dávno prázdné, se ozve hluk / jako by někdo převrátil lampu // Stéblo se chytá tonoucího.“
Poezie Marie Šťastné je mi blízká svou důvěrností, otevřeností, nesmlouvavostí, espritem. V nové sbírce Vtáčení (Odeon, 2022) o to více, že existencionální, deziluzivní motivy jsou příhodně ironizovány, tenzi povolují úlevně znevažující obrazy: „Drtičky větví na chvilku vypadají / jak schlíplá nežeroucí zvířata“. Už ve sbírce Štěstí jistě přijde (Host, 2019) je motiv dechu, dýchání jedním z klíčových (jmenuje se tak prostřední oddíl sbírky), vrací se v různých variacích, souvislostech. Ve Vtáčení se motiv dechu objevuje ještě výrazněji: „Otevírám ústa / jako bych měla vyplivnout anakondu // Tak špatně se mi dýchá / vždycky se mi špatně dýchá / když mi sedíš na tepnách / …“; „A v noci tě budím kontrolami dechu / hlazením rukou a polibky na ucho / …“; „Dýcháš pod kůrou omítky / na západní straně zdi / …“; „Ten tlak v krku nakonec ustoupí / I dýchat začnu / Vážně / …“ Dýchaní rytmizuje, je zosobněným časem, důkazem bytí, ztracený dech je atributem úleku, údivu, vzrušení. Mohl bych hledat četné nabízející se mytologické paralely, ale v případě poezie Marie Šťastné by to bylo násilné roubování. Její obraznost je jiného charakteru, civilním laděním prorůstají syrové obrazy, expresivní, existencionální, ovšem nikterak esoterické či artistní. Jejich hybatelem je touha po prožitku, citu, vjemu, po intenzitě žití, které by přemohly všednost, zvyk, stereotyp, předobrazy vštěpené výchovou, povahou, prostředím, okolnostmi. Podstatným je dialog – se svými blízkými, se sebou, s vytvořenými či vnucovanými předobrazy, určenými rolemi. „… / Vymezený prostor neříká nic / o estetických kvalitách budoucích / obzorů horizontů úběžníků / všech úhlů a rovnoběžek / ke kterým se vztahuješ / Klíčem vařečkou nožem / na ploše k tomu určené / pod dohledem důsledných strážců / proboha jak budu tohle vysvětlovat matce / Ten horizont / červeně ohraničený světlem.“ Zatímco básnické obrazy Vtáčení jsou plnokrevně, sytě barevné, obálka knížky je, bohužel, v barevnosti mdlé, která má, alespoň na mne, odpuzující účinek. V knihkupectví takovou knížku snadno a ochotně přehlédnete. Ke škodě autorky, nakladatele i čtenáře.
„V hloubi duše je ze zápraží. Zápražním sluncem.“ Rád čtu minimalistické prózy, souzní s mým viděním. Stejně tak mám rád, jsou-li v próze používány básnické postupy, figury. Základní půdorys novely Dvojité sklo (Větrné mlýny, 2022) Halldóry Thoroddsen je v podstatě jednoduchý: vdova pozoruje venkovní svět skrze dvojité sklo svého okna, vzpomíná na svého muže, rekapituluje, uvědomuje si změny sebe sama i pozorovaného světa, zamiluje se a nakonec se po ztrátě a zklamání unaveně zřekne moci nad sebou… To, co Dvojí sklo činí mimořádnou knihou, je úspornost, přesvědčivost, vrstevnatost a výrazová bohatost, s kterou je vše zmíněné zachyceno. Sekvence, které by mohly být básněmi (nebo jejich verši či slokami), jsou jednak součástí vlastního proudu popisů a úvah vypravěčky, jednak jsou vytknuty před tento text, v kurzívě, v jednom až třech krátkých řádcích, zcela přirozeně text člení, rytmizují, často jsou blízké haiku, krátké básni. „Lindargata leží pod sněhem / hluchoněmá.“ „Dává na odiv naprostou / ledabylost, oblékne si červené šaty.“ „Co jí chtějí tyhle šedé pruhy / světla za rozbřesku?“ Vidět reálně sám sebe i okolní svět je dar, který je, jak se opakovaně přesvědčujeme, jak vzácný, tak často spíše opovrhovaný než ceněný: raději své vidění přizpůsobuje svým touhám, nárokům, strachům… Halldóře Thoroddsen se podařilo být melancholickou, důvěrnou i nesmlouvavě reflektující okolní svět – spíše se zklamáním, únavou, odcizením než s odsudkem. „Posadí se v posteli a zadívá se na hory. Začíná podzim. K západu letí dva krkavci. … Ve zprávách o desáté se mluví jen o penězích. Zahraniční kontrolní úřady varují před nadměrným růstem islandského bankovnictví. Vlivní činitelé prohlašují, že se není čeho bát, banky jsou stabilní. Důležité je nehanit akcie. Náš prázdný smích má jejich cenu udržet nahoře. Na programu je tedy veselí, aby mohl svět dál fungovat.“