Text: Milan Bátor / Foto: Ivan Korč
Po devatenácté uplynul největší tuzemský svátek duchovní a staré hudby zasvěcený patronu české země svatému Václavu. V průběhu září zaznělo 33 koncertů, rozprostřených na nejrůznějších místech Moravskoslezského kraje. Vybíráme z programové nabídky jen skromnou výseč, jež nemá ambice pokrýt festival v jeho celku. Jedná se o několik koncertů, kterých se autor následujícího textu zúčastnil.
Zahájení festivalu patřilo PKF Prague Philharmonia. V současnosti jeden z pěti nejlepších tuzemských orchestrů se představil v dílech Wolfganga Amadea Mozarta: Linecká symfonie, zkomponovaná během neuvěřitelných čtyř dnů, a Velká mše c moll. Podivuhodný útvar, který nelze klasifikovat jako běžnou liturgickou skladbu. Obě kompozice rozezněl dirigent Václav Luks, který dává hudbě minulých staletí smysl, protože stará hudba dává smysl jemu. Aby člověk pochopil, musí milovat, vědět a dávat. Kdo to dokáže, dává, ale stonásobně přijímá. Václav Luks to umí dokonale. Jeho koncerty – zahajovací nebyl v tomto směru výjimkou – jsou zkušeností, která se nedá nazvat rutinou.
Opět se to potvrdilo během dalšího koncertu, v němž Luks tentokrát se svým tělesem Collegium 1704 provedl oratorium Izrael v Egyptě Georga Friedricha Händela. Postavit do hlavní úlohy namísto protežovaných pěveckých hvězd sbor byla nevídaná a neslýchaná věc. Smělost a odvaha, kterou současníci barokního mistra stěží mohli pochopit. Händel koncipoval své oratorium jako epickou hudební fresku, v níž se prostupuje strhující dramatičnost, okouzlující melodika a technická exkluzivita. Collegium Vocale 1704 zpíval způsobem, který lze hodnotit s nejvyšším uznáním. Členové tohoto sboru běžně zvládají náročné sólové party a dohromady jejich hlasy tvoří pletivo nevšední barvitosti. Ze sólistů uveďme především Terezu Zimkovou, jejíž zářivý soprán zněl s bezprostředností a skálopevnou jistotou, která evokuje s jistou nadsázkou východ slunce.
Dramaturgie festivalu si připsala nejcennější „trofej“ v podobě pěveckého recitálu mezzosopranistky Elīny Garanči. Lotyšská operní diva vystoupila v České republice exkluzivně pouze v Ostravě a její koncert můžeme považovat za jeden z nejvýznamnějších kulturních počinů posledních let. Zdůrazněme hlavně dramaturgii, která byla v ideálním protikladu k senzacechtivé přehlídce notoricky omílaných árií a operních čísel. Garanča ukázala, že pěvecká hvězda může být ženou výsostného intelektu, hledající nové obzory a nevšední hodnoty. Chvála dramaturgii festivalu za tento skvost!
SHF se prezentuje především jako festival duchovní a staré hudby. To je ovšem pravda neúplná a parciální. Další dramaturgické linky vedou k jazzu a současné hudbě. Také v těchto sférách má festival přehled a jasno. Česká formace Vertigo se pohybuje na české domácí scéně přesně 20 let. Jako jedna z mála našla svou výsostnou hudební poetiku, což potvrzuje také jejich nové album pojmenované lapidárně Nic. Koncert Vertiga naznačil, že jazz není vždy reliktní záležitostí, ale svébytně emancipovanou výpovědí, která se týká současného světa.
Podobně progresivní, byť zcela jinou cestu slyšelo publikum v opavském Kostele sv. Václava, kde vystoupila Katta. Bosonohá varhanice se záplavou plavých vlasů a v šatech, které evokovaly spíš lesní dryádu než varhanní interpretku. Katta je žena s pronikavým interpretačním názorem, která umí zacílit přímo do srdce. Hraje stylově, precizně a radostně hudbu skladatelů, jako jsou Johann Sebastian Bach a Philip Glass. Její autorské kompozice oscilují na pomezí neostylů a hudební avantgardy. Radikální konceptuální dílo Katty s názvem Vox Organi sloučilo zvukové aspekty Nové hudby, art rocku, minimalismu a etnických ozvěn do souvislého a přesvědčivého celku. Uhrančivá varhanice svůj cyklus zakončila lidovou písní Ej, lásko, lásko a dokázala, že varhanní hudba má budoucnost a podnětnou svěžest.
Jeden z nejzásadnějších koncertů se konal ve Fulneku. Svět Komenského byl ideálním místem pro vystoupení mezzosopranistky Markéty Cukrové a teorbisty Jana Krejči. Cukrová je nekorunovaná „první dáma“ mezi českými operními zpěvačkami dnešních dnů. Svědčí o tom inteligentní, nesmírně objevná skladba jejího programu i její interpretace, která je v mnoha ohledech nedostižná. Vyznačuje se empatickým výkladem textu a přesným vystižením rozličných emocí.
Podobný „zázrak“ se odehrál opět v Opavě, tentokrát v režii souborů Collegium Marianum a The Goeyvaerts String Trio. Přední čeští vokalisté se sešli s belgickým smyčcovým triem nad hudbou, která se rozpíná od středověku až po aktuální přítomnost. Bylo zajímavé slyšet, jak spolu jednotlivé kompozice komunikovaly. Jak se setkalo tisíc let staré Alleluja Magistra Perotina s novou subtilní skladbou Maria je Martina Smolky a v obou se zračila podobná něha a pokora. Jeden z nejhlubších koncertů SHF zakončilo ikonické Stabat mater estonského mistra Arvo Pärta. Závěr festivalu patřil Antonínu Dvořákovi a kantátě Svatební košile. Provedení Filharmonie Hradec Králové nebylo v každém ohledu konzistentní, ale dirigent Tomáš Brauner zaujal zdůrazněním dramatické narace. S ostrými kontrasty a příkrou dynamikou orchestru si poradili výborně sólisté v čele s barytonistou Svatoplukem Semem, sopranistkou Pavlou Vykopalovou a tenoristou Richardem Samkem. Souzvučný a dokonale srozumitelný zpěv představil Český filharmonický sbor Brno, fenomén mezi českými i evropskými sborovými tělesy.
Svatováclavský hudební festival je jedním z nejpřínosnějších a nejinspirativnějších hudebních festivalů současnosti. Spojuje starou i novou hudbu v logických souvislostech i překvapivých kontextech, takže dělení na staré a nové postrádá smysl. Koncerty, jež jsem navštívil, provázela velká návštěvnost a srdečná zpětná vazba publika. Nechyběla u toho obrovská radost, láska, naděje a víra v dobré věci. Pilíře, které SHF stále prohlubuje a upevňuje.
Recenze SHF vyšla v Protimluvu 3/2022