„Psaní, třetí rozměr. Dívám se z okna / na minulost, vyhlížím budoucnost / z této rozechvělé chvíle, právě ji / zaznamenávám, jdu ze školy, bylo to / včera, brašna na zádech poskakuje…“ Číst si ve výboru z básnického deníku Vladimíra Mikeše z let 2019 až 2022 Co to tu šumí? Blankytný vesmír (Protimluv, 2024) je pro mě požitkem hned z několika důvodů. Prvním je podmanivá samozřejmost, s jakou se v nich řadí obrazy v mozaice teď právě a kdysi viděného a myšleného, v proudu řeči přirozeném, jako je chůze lesem, plavání v řece, vanutí větru. Pro mne vše ještě umocněné tím, že důvěrně znám mnohá z dějišť a z doslechu mnohé ze jmen – navždy okouzlen Tichou Orlicí, do matrice paměti vklíněné choceňské historie vyprávěné babičkou i jinými… Druhým důvodem je souznění s otázkami, které Mikeš klade s neústupnou nekompromisností, s jakou pojmenovává stav tohoto světa a glosuje události v něm odehrávající se. Srdnatě se jim brání podlehnout, vyvzdoruje si, vycítí možnost vzpoury, útěchy. „Na mé čtyřiadevadesáté narozeniny / zpívali jsme s dvouletou pravnučkou / na zahradě Šla Nanynka do zelí, / já dělal Pepíka, který rozdupal / Nanynce košíček s natrhaným lupením, / ona dělala Nanynku, tiše tichounce / odpovídala Ty, ty, ty, ty to budeš platiti. / Tak jsme drželi spolu / a smáli se padouchům této země.“ Sdílím s Mikešem přesvědčení, že: „Zůstává, co je psáno. Už se / na to těším. Že to zůstane / beze mne, zbaveno mne.“ Přitakávám sdělení: „Slova přicházejí na pomoc / z jiného světa. Neřeknou / odkud. Snad z blankytu…“ Třetím důvodem je proměnlivost Mikešových básní – od krátkých básní, obrazů na jeden nádech po mnohovrstevnaté dlouhé texty s prolínáním několika časových a prostorových rovin. Jedny i druhé přitom ústrojně vystavěné, znějící přirozeně, důvěrně. Ostatně, uvědomuji si poslední dobou i v jiných básnických knihách: krátká báseň zvyšuje svůj účinek sousedstvím delších básní a naopak. „Jásot nebe je málo? Rozsvícené / poledne? Jakoby něco většího / mohl člověk očekávat.“ Náročnou a obdivuhodnou práci odvedli editoři knihy Antonín Petruželka a Jonáš Hájek. Vybrat z 1824 textů pouhých 184 a to tak, aby byla v knize zastoupena všechna podstatná témata, poetiky, tvary a vznikl funkční a reprezentativní celek, to musel být krásně nesnadný úkol. Jakkoliv však čtenář ví, že větší „špalek“ není radno vytvářet, neb může mít z mnoha důvodů odrazující účinek, stejně si po dočtení říká „ještě.“ Ale na druhou stranu: „…Dívám se z okna na minulost, vyhlížím budoucnost…“ A tak lze číst již přečtené Mikešovy básně znovu, s neměnným pohnutím.

„Abych ukrytá za koutnicí / všecka zbělela a našla odpuštění. / Abych své vymydlené nohy složila / podél sebe, aby mi pod peřinou dozrály / až po špičky prstů, přes zahanbená kolena.“Skryté, zastřené. Přiznávané. Opouštěné. Odhalující. Odstřižené. Vyšívané, prošívané. Svěřené, střežené. Při snaze o nalezení základních atributů poezie Terezy Šustkové ve sbírce Koutnice (Host, 2024) vkrádá se na jazyk adjektivum za adjektivem. Vzájemně prostoupené. Potvrzující se i znejišťující se. Díváme se z kouta skrze krajkový průhled ve středu koutnice. Leccos se ztrácí, mnohé vytane. „Naše nenaplněnost přece stále roste, / to slábne pouze její moc. / Touho moje, sekero / propadlá do ledu. / Nosím tě v sobě jako šifru, / která se ozřejmí až v příštím věku. / Poslední kus hadru / chránící tvář před omrzlinami.“ V málokteré sbírce musíš tak často setrvat mezi stranami, nechat vše doznít, rozeznít. Rozhlédnout se v básni. Vyhlédnout z ní do sebe, nad sebe. Promýšlet obrazy z různých stran. Je v nich stejně tak pokorného ticha jako touhy učinit symbolický čin, proměnit se, proměnit děje, v nichž vězíme vklíněni, ať chceme či ne. Žalmické básně, vyznání, svědectví. „Takhle laskáš své miláčky. / Tím, že jim neslevíš. / Že je vyučíš, neopouštíš. / V hladu uspáváš své miláčky. / Na rozsypaném uhlí. / Vše, o co jsem prosila. / Žíněné šaty Judity, / slzy krále Davida, / dar světla, který znamená / ostřejší vidění bídy.“ Některé z básní mají dikci blízkou obřadní, jiné evokují lidová zaříkávání, domácí rituály, vždy však jsou stavebně čtenářsky blízké – složité dovnitř, nikoliv vně. Je to svébytné ustrojení umožňující vrstevnatě, přesvědčivě empaticky svědčit nejen o sobě, ale i o druhých – ostatně řada básní ve sbírce je dedikovaných. „Poezie může vytvářet nesmírnou blízkost. Stává se mi, že při četbě něčí poezie jako bych cítila jeho dech, plakala s ním, dotýkala se jeho podoby, bojovala po jeho boku,“ napsala autorka v rozhovoru v Tvaru 5/2023. A tamtéž zmiňuje v souvislosti se sbírkou Tíha vlny a psaním o bolesti „bolest z veškeré nedosažitelnosti“ a také „bolest z nedostatku bolesti pro druhého člověka.“ Vše to platí i pro sbírku Koutnice a je to pro mne jedním z důvodů, proč jsem sbírkou vtažen a osloven, s vědomím vlastních limitů.

„Tak toto prichádza po dňoch temnoty. / Svetlo na snežných stráňach. / Čistý, neskalený okamih. / Presvetlená myseľ. / Pokojný ustálený sediment.“ Sbírky Rudolfa Juroleka Život je možný, Smrekový les a Poľné cesty jsem přečetl, až když vyšly podruhé, v jednom svazku (Modrý Peter, 2023). Mea culpa. Obálka v barvě smrkové kůry s jemným motivem detailu kmene smrku, zásmolů, sukatých větví, černobílé ilustrace Rastislava Podoby s abstrahovanými přírodními motivy. Úsporné, ztišené texty. Smíření s viděným, kontemplativnost. S melancholickou lakoničností upomínající básně Jamese Wrighta (jedna z básní ostatně je reflexí četby jeho knihy) zachycuje Jurolek detaily, zvýrazňuje je, zvýznamňuje, proměňuje v katarzi. K ní přitom nemusí vést jen zklidnění, okouzlení, může k ní vést i smířená sebeironie, sebepřijetí: „Biely kopec / oproti / modrej oblohe. // Mrazivá / hruda snehu / v dlani. // Píšem básne, / bože, muž pred päťdesiatkou, / píšem básne.“ S určitou nadsázkou by bylo možné označit Jurolekovy básně za zpětnou projekci. Stojíme před plátnem, na nějž je z druhé strany promítán soudržný, emocionálně intenzivní obraz. Básník pozorně, systematicky nahlíží skutečnost, její konkrétní okamžiky, obrazy. Prožívá je do hloubky, proměňuje je a včleňuje do textu básně – nejsou již záznamem, jsou osobitým duchovním svědectvím. „Aha, skutočnosť je aj tu, / pod mohutnými listnáčmi a borovicami, / v chvejivom jase leta: môj život. / Som tu a nemám k tomu čo dodať. / Existencia je dokonale zaokrúhlená.“ Údiv, okouzlení, které ústí v přitakání bytí. Hledačské úpěnlivé pozorování ústící v melancholickém povzdechu. Fyzické proměňované v metafyzické. S grácií a neokázalostí. Jen zcela výjimečně Jurolek báseň přetíží a pointa zazní trochu strojeně, přeexponovaně: „Chvejivé tiene tráv na trblietavom dne / bystriny, tônistá lesná cestička. // Dych lesných zvierat, farby poľných / plodov, vôňa žihľavy. // Tak z tohoto sa spriada nebo? / Z tej najskromnejšej látky sveta?“ Ve sbírkách se střídají různé pozorovatelské přístupy. Jednou je to cílené pozorování, vyhlížení okamžiku, který promění běžné v jedinečné. Jindy jde o bezděčné nálezy – náhodně zahlédnuté či odehrané se v lyrickém subjektu promění v jedinečnou událost, která naruší nehybnou hladinu: „V pokoji prastarého Bašóovho rybníka, na jeho pokojnej / hladine je aj najmenší vzruch / (skáče doň žaba) dejinná / udalosť. // Na chodníku zbadám chrobáka, leží na chrbte a naprázdno / hýbe nožičkami. Prevrátim ho do správnej polohy a vtedy sa / mi zdá, že možno práve toto som mal dnes urobiť.“