Letošní ProtimluvFest je úspěšně za námi. Podobně jako minulé ročníky překypoval i tento výstupy zajímavých osobností ze světa české i zahraniční literatury. V tomto roce byl festival navíc ozvláštněn novým organizátorským krokem – poprvé v historii ProtimluvFestu se jednotlivá čtení konala současně na různých místech historického jádra města. Již tradičně se předčítalo a diskutovalo v Antikvariátu Fiducia, hudebním klubu Parník či divadelním sále Staré Arény, zcela nově se pak některá literární setkání přenesla do nedávno vzniklého kulturního a vzdělávacího Centra PANT. Níže jsme si pro vás připravili dva krátké rozhovory se dvěma hosty naší letošní literární přehlídky. Jedná se o významné tvůrce našich severních sousedů, reportérku Lidii Ostałowskou a básníka Zbigniewa Macheje. Povídali jsme si nejen o jejich tvorbě a dalších plánech, ale také například o tom, jak vnímají nás Čechy a naši, v Polsku tolik oblíbenou „hrabalovskou“ kulturu.
Rozhovor se Zbigniewem Machejem
Pane Macheji, v jednom z článků jsem se dočetl, že Vaše rané básně byly silně ovlivněny surrealismem, ne však francouzským, nýbrž naším českým. Kde se vzala Vaše inspirace „nadreálnými“ světy? Kterého z našich surrealistů si nejvíce ceníte?
Své první básně z druhé poloviny 70. let jsem psal v duchu realismu. To spíše tehdejší, komunistická společnost byla surrealistická. Popravdě vůbec netuším, kde se tohle tvrzení vzalo, pravděpodobně jsem se na toto téma kdesi zmínil a byl špatně pochopen. Všechny surrealistické prvky v mých mladistvých textech vyplývaly především z mé četby děl francouzských básníků, zejména Maxe Jacoba. Co se týká české literatury, neovlivnil mě ani tak český surrealismus jako spíše česká groteska. Českou kulturu jsem tehdy poznával díky výborné české kinematografii. Miloval jsem například Zemanovu Ukradenou vzducholoď, Limonádového Joea nebo sci-fi snímek Adéla ještě nevečeřela. Aluze na tyto filmy se objevily dokonce i v mé první básnické sbírce nazvané Smakosze, kochankowie i płatni mordercy vydané v roce 1984. Dnes mi připadá, že už sám název této knihy byl inspirován českou groteskou, tedy žánrem, jenž by měl podle mého názoru být projevem prohloubeného realizmu. Z českých surrealistů na mě nejvíce zapůsobil Zbyněk Havlíček. Jeho básně z dob krvavého stalinismu věrně odrážely tehdejší krutě surrealistickou realitu, která často připomínala noční můru. Nejvíce si však vážím básníka Jiřího Koláře. To on byl pro mě vzorem zodpovědného umělce, umělce, který přináší svědectví bez ohledu na konvence, avantgardy, poetiky a módy. Kolář byl nekompromisní nejen vůči světu, ale také vůči poezii a umění. Především byl ale nekompromisní vůči sobě samému.
Polský literární kritik a historik Marian Stala Vás označil za jednoho z mála polských debutantů 80. let, jehož poezie neztratila ani dnes nic ze své obrazotvorné síly. Čím si to vysvětlujete?
Profesor Stala, který byl jedním z prvních čtenářů mých raných básní a který rovněž sekundoval mým prvním časopiseckým i knižním publikacím, toto prohlásil někdy v druhé polovině 90. let. Nevím, jestli by stejný názor zastával i dnes. V současnosti se generace básníků debutujících v Polsku v 80. letech, v období po válečném stavu, ale ještě před revolucí, považuje za ztracenou. Celou tuto dobu označují polští literární historikové za jakousi černou díru. Z této černé díry však vzešlo několik výrazných básnických hlasů. O některých z těchto autorů se mluví dodnes, je to například Andrzej Sosnowski, Marcin Świetlicki či Jacek Podsiadło. To jejich poezie měla po revoluci největší ohlas, to jejich básně budily největší zájem a stejně tak nejvýrazněji ovlivňovaly tvorbu druhých. Většina starších tvůrců byla v tomto období ve srovnání s nimi vytlačena do ústraní, tedy až na ty, kteří získali Nobelovou cenu za literaturu (smích). Po roce 1989 se v Polsku vyrojila řada velmi nadaných básníků – obrovský „chór“ nových, talentovaných básnických hlasů. Myslím, že v tomto kontextu se moje poezie objevila mimo dominující proud polského poetického diskursu. Vůbec mě to ale netrápí. Cítil jsem se vždy jako individualista a outsider, dlouho jsem žil v zahraničí, stranou od polského literárního života. Zřídkakdy jsem také publikoval časopisecky. A kromě toho, v současném Polsku je poezie stejně čím dál tím méně čtená a čím dál tím méně respektována. Stala se něčím neužitečným, proto je vytlačována na okraj. V dnešním světě ztratila poezie svůj význam.
Máte na svém kontě velkou řadu básnických sbírek. Za tu dobu, co píšete, jste si vyzkoušel ohromné množství básnických poloh, od surrealisticky laděných básní přes humoristickou či dětsky laděnou poezii plnou her se slovy až po složité groteskně-metaforické zobrazování světa. Která z těchto poloh je Vám nejbližší? Popřípadě které z Vašich knih si nejvíce ceníte?
Po všech těch letech jsem si uvědomil, že jsem vydal až příliš mnoho knih. Cítím, jak se ode mě vzdálily, někdy si ani nejsem schopný vzpomenout na jejich názvy. Dnes vím, že texty v nich by se daly poskládat jinak, mohly by tvořit jiné sekvence i jiné celky, mohly by být dokonce i jinak pojmenované. Řada básní z jednotlivých sbírek by se dala i vynechat. Nerad se držím těch samých forem a stejně tak nerad hraji vážné role. A knížky s básněmi jsou jako vitrínky na brouky – brouci v nich jsou už mrtví. Knihy jsou jako rakve a poezie, to je živý proces – let, lesk… Poezie je projevem ducha, kterého nelze zadržet ani pohřbít do knih. Básně v knihách jsou jako uhašená ohniště. Vytisknutá písmena jsou jako popel. Musíme je rozfoukat, aby znovu vzplála. Proto si nejvíce vážím svých posledních knih, jelikož ten popel v nich je stále ještě teplý, ještě z něj sálá energie. A mimoto, slovy zenových mistrů, popsat realitu slovy je stejně nemožné.
Kromě vlastní tvorby se věnujete také překladům české a slovenské literatury. Právě díky Vám měli polští čtenáři možnost poznat tvorbu Miloše Urbana, Ivana Wernische či Ivana Štrpky. Máte nějaké další překladatelské plány? Zaujala Vás v poslední době nějak mimořádně tvorba některého z našich literátů?
K poznávání české literatury jsem nikdy nepřistupoval systematicky, autory jsem si vždy vybíral namátkově. Tak například velmi obdivuji tvorbu Ivana Wernische či Petra Krále, samozřejmě se zajímám o díla mých přátel literátů – Petra Motýla, Miloše Doležala aj. Z českých esejistů si velice vážím třeba Josefa Kroutvora, z prozaiků pak Michala Ajvaze a Jana Balabána. V poslední době se však hlouběji zabývám starší českou literaturou, konkrétně dílem Jana Amose Komenského. Jeho nejznámější kniha Labyrint světa a ráj srdce v Polsku vlastně dosud nevyšla. Jediný její překlad se objevil v roce 1914 v Těšíně, tehdy tato kniha vyšla jako jakási konfesní, protestantská publikace s cílem potěšit věřící.
Na ProtimluvFestu jste ostravským čtenářům představil tvorbu jiného významného barokního tvůrce, Jiřího Třanovského, kterému jste věnoval i svůj nejnovější esejisticko-překladatelský titul nazvaný Georgius Tranoscius, Pieśni duchowe (2017). Čím Vás právě tento evangelicky orientovaný mystik tolik zaujal, že jste se rozhodl překládat jeho písně?
Napadlo mě, že jako těšínský básník bych mohl znovu oživit ducha jiného pozapomenutého těšínského básníka, jenž přišel na svět skoro před pěti stoletími (1592–1637). O Třanovském jsem toho moc nevěděl, ani jsem neznal jeho tvorbu. Zajímalo mě tedy logicky, kým tento člověk byl, jak prožil svůj život, jaké duchovní hodnoty vyznával, odkud se vzalo jeho zalíbení ve zpěvu, jeho mystika a předtucha konce světa. Cítil jsem, že mám s Třanovským hodně společného, ač tedy nejsem evangelíkem ani nechodím do kostela. Nejprve jsem se rozhodl přeložit do polštiny hrstku jeho duchovních písní, pak se ale ukázalo, že abych mohl tyto písně vůbec dobře pochopit, potřebuji důkladně poznat dobu, ve které jejich autor žil. Tak jsem začal s podrobným studiem. Chtěl jsem uslyšet jeho hlas, pohlédnout mu do tváře, poznat jeho způsob myšlení, ale také jeho vnímání světa a božství, toho, co je za tímto světem.
A ještě poslední otázka. Na prvním dnu ProtimluvFestu jsme v Ostravě přivítali významnou polskou reportérku Lidii Ostałowskou. Snad i proto, že se v současném Polsku s reportážními knihami doslova roztrhl pytel. V českém prostředí jsou nejpopulárnější reportáže jejího kolegy Mariusze Szczygieła o nás Češích. Vy bydlíte dnes v polském Těšíně, tedy coby kamenem dohodil od české hranice. Jak na Vás působí Česko a jeho obyvatelé?
Snažím se nemyslet v žádných státních ani národnostních kategoriích, podle mě jsou totiž špatné. V současném Polsku se bohužel šíří silné nacionalistické nálady, které mají za následek nárůst xenofobie a šíření primitivného fašizmu a rasizmu. Poláci si neuvědomují, jak velkou katastrofu mohou tato hnutí způsobit a to nejen v rámci Polska, ale také v okolních zemích. Tahle „polskost“ nebo „češství“ jsou opravdu dost nešťastné formy společenského bytí a měly by se konečně zbavit všech negativních, populistických a nacionalistických impulsů. Prvně je nutné být rozumným člověkem, a teprve potom Čechem nebo Polákem. Došlo k tomu, že začínám opravdu vážně uvažovat o emigraci z Polska. Kam? Přemýšlel jsem o České republice, žil jsem tady totiž už 10 let, vlastně proto také pozorně sleduji vše, co se v Česku momentálně děje. Jsem ale strašně rád, že bydlím pouhý kilometr od státní hranice, v blízkosti Mostu Svobody na řece Olši. Kdykoli, když mám chuť cítit se trochu jinak, rozšířit si horizont a být volnější, můžu ten most překročit. Otevřené hraniční mosty v Těšíně pro mě mají velkou hodnotu. Kdyby se znovu zavřely, musel bych odsud emigrovat. Doufám, že k tomu nedojde.
Zbignew Machej (1958)
básník, esejista, překladatel české, slovenské a anglické poezie. Studoval religionostiku a polonistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde se podílel na různých disidentských a nezávislých aktivitách. Po roce 1989 pracoval jako učitel, nezávislý novinář a kulturní manažer. Jako rodák z Těšína je ovlivněn českou literaturou celoživotně, z češtiny také překládá, v časopisech byly vydány jeho překlady Jana Skácela, Ivana Wernische a Miroslava Holuba, knižně „Sedmikostelí“ Miloše Urbana. Napsal sbírky básní „Labužníci, milenci a nájemní vrazi“ (1984), „Spící múza“ (1988), „Básně pro mé přátele“ (1988), „Dvě sbírky básní“ (1990), „Třetí břeh“ (1992), „Legendy pražského metra“ (1996), „Země věčných nul“ (2000) aj. Píše rovněž pro děti. Přehládá verše Jiřího Třanovského, českého barokního básníka, evangelika narozeného v Těšíně a pobělohorského emigranta, výbor z přeladů kancionálu „Cithara Sanctorum“ vyšel letos v říjnu ve vydavatelství Oficyna Efemeryczna. V poslední době žije v Cieszyně.